Naše vojsko strana 33 z 174

V deväťdesiatych rokoch zmizne v malej obci pod Tatrami dvadsaťosemročná Petra. O niekoľko mesiacov neskôr sa Magdaléna Mrázová nevráti do domu svojich rodičov napriek tomu, že ju tam čaká maličká dcérka. Ďalšie obete sú spolu so sériovým vrahom Vendelínom Mistríkom pochované v minulosti. Keď sa po viac ako dvadsiatich rokoch opäť otvoria dvere domu smrti, nikto z ôsmych mladých ľudí netuší, že si pre Silvestrovské oslavy vybrali miesto s hrôzostrašnou históriou. Ak sa ocitli v opustenom dome náhodou, prečo v mrazivom ráne mizne ďalšia mladá žena?

Událostem v Československu před 30 lety dali západní novináři přídomek sametová revoluce. Název se ujal, ale neodpovídal skutečnosti. Nešlo o revoluci. Nešlo ani o státní převrat, neboť režim tzv. reálného socialismu se prostě zhroutil. Sametová revoluce od novináře Miroslava Šišky poskytuje čtenáři čtivou, příběhovou formou ucelený pohled na události, které změnily jednou provždy naše dějiny.Hnutí Tálibán upevňuje svoji moc.

Niekedy je to s tými mužmi na porazenie, počuť občas z úst žien, ktoré "oklepávajú" svojich partnerov v kaviarni, v autobuse, v obchodných centrách, kedy sú ovešané nákupnými taškami ako hrozná obsypané bobuľami. Ale ani muži za nimi nezaostávajú. Tí síce o čosi menej, no ja tak občas pretriasajú situáciu doma, kedy chce od nich manželka či partnerka nesplniteľné veci a ak nechcú, aby prišli o vlasy a nervy, urobia, čo im vidia na očiach. Nech majú od žien pokoj, nech nehorí strecha rodinného domu, radšej prikladajú do kozubu, aby sa rodina viac zomkla. Jednoducho povedané, ženy rozmýšľajú inak ako muži, aj inak konajú, čím vznikajú rôzne situácie. Vážne, ale aj veselé. Knižka Pijavica v sukni nie je len o vtieravej svokre, ale aj o tom, ako sa dá bezbolestne vybŕdnuť z neriešiteľnej situácie, a pritom si zachovať nielen dekórum, ale aj úsmev na tvári. V príbehoch zo života sa budete dobre baviť a o dobrú náladu sa vám postarajú viac ako tri desiatky humorne ladených príbehov. O vás. Alebo o nás? Jasné, o nás všetkých. Lebo každý z nás túži po jednom. Po harmonickom vzťahu so svojim milovaným partnerom, ktorého by ste v jeden deň utopili v lyžičke octu, no v druhý by ste ho nosili na rukách.

Vyprávění o válečných událostech, které plukovník Jiří Větvička prožil v letech 1939 až1943, začíná líčením přechodu hranic do Polska, pokračuje vojenskými zážitky v této zemi, pochodem do Sovětského svazu a končí vzpomínkami na Buzuluk, v němž byl v lednu roku 1942 utvořen 1. československý polní prapor. Plukovník Jiří Větvička byl jedním z tisíců vojáků československé zahraniční armády kteří se zbraní v ruce prošli nejtěžší frontou druhé světové války. Navíc byl jedním z prvních několika set dobrovolníků, kteří po riskantním útěku přes přísně střežené hranice Protektorátu Böhmen und Mähren toužebně čekali na válku, která jim umožní bojovat za svobodu své okupované vlasti, a kteří na polském území utvořili československý legion – první vojenskou jednotku budoucí československé národně osvobozenecké armády. Karel Richter v této knize tlumočí vyprávění plukovníka Jiřího Větvičky větu za větou s pocitem zadostiučinění, neboť první verze vzpomínek vydaných Naším vojskem v roce 1969 v podání právě Karla Richtera byla úředním příkazem stažena z knihkupeckých pultů a vyřazena z politických důvodů z knihoven.

AFGHÁNISTÁN, PROVINCIE HELMAND. Hnutí Tálibán upevňuje svoji moc. Úkolem tajného likvidačního týmu SAS je zabíjet tálibánské teroristy. Je to krvavá krutá práce, kterou zvládnou jen ti nejzkušenější a nejtvrdší muži Pluku SAS. Jedním z nich je i Danny Black. Když se Danny stane členem týmu zabijáků, zjišťuje, že jeho soupeři nejsou jen tálibánští vrazi. Někteří lidé v britské armádě chtějí Pluk SAS zdiskreditovat. A přímo v Pluku SAS má Danny také nepřátele. Dannyho obviní ze spáchání hrůzného válečného zločinu. Pronásledovatelům unikne díky svému důvtipu, výcviku a vůli. Nikdy by jej nenapadlo, že jeho největším nepřítelem bude jeho týmový kolega. Právě proto musí udělat vše pro to, aby dokázal, co se doopravdy stalo. Pokud to nezvládne, bude to znamenat nejen jeho konec, ale také pád Pluku SAS.

AFGHÁNISTÁN, PROVINCIE HELMAND. Hnutí Tálibán upevňuje svoji moc. Úkolem tajného likvidačního týmu SAS je zabíjet tálibánské teroristy. Je to krvavá krutá práce, kterou zvládnou jen ti nejzkušenější a nejtvrdší muži Pluku SAS. Jedním z nich je i Danny Black. Když se Danny stane členem týmu zabijáků, zjišťuje, že jeho soupeři nejsou jen tálibánští vrazi. Někteří lidé v britské armádě chtějí Pluk SAS zdiskreditovat. A přímo v Pluku SAS má Danny také nepřátele. Dannyho obviní ze spáchání hrůzného válečného zločinu. Pronásledovatelům unikne díky svému důvtipu, výcviku a vůli. Nikdy by jej nenapadlo, že jeho největším nepřítelem bude jeho týmový kolega. Právě proto musí udělat vše pro to, aby dokázal, co se doopravdy stalo. Pokud to nezvládne, bude to znamenat nejen jeho konec, ale také pád Pluku SAS.

Sestry Lujza a Dorotka by niekedy svojich prehnane starostlivých rodičov, ktorí neustále do všetkého strkajú nos a nedajú im dýchať, najradšej poslali na opustený ostrov. Kto by sa však o ne staral? Kto by ich kŕmil, chystal im desiatu, pral im, nakupoval oblečenie a kontroloval úlohy do školy? Ani vo sne by im nenapadlo, že sa im ich predstava naplní. Teda len na päťdesiat percent. Mamina odchádza na dlhší čas a o dve sestry sa stará ocko. Aby si to uľahčil, lebo ako sám vraví, má roboty do zbláznenia, hodí ich na krk starým rodičom. S tými je zábava, nie sú takí precitlivení ako rodičia. O tom sú presvedčené len do okamihu, kedy začnú špicľovať a podozrievať svojho otca. Bodaj by nie, keď zistia, že sa stretáva s niekým, kto nosí sukňu. Od strachu, zlosti a obáv sestry vystrájajú, ako sa vraví, psie kúsky. Že sú plné humorných situácií, o tom naozaj nemusíte pochybovať.

Román o tom, že šťastie máme neraz na dosah, len ho treba chytiť do rúk! Natália pracuje v knižnom vydavateľstve ako editorka. Hodnotí a upravuje rukopisy spisovateľov. Keď však sama napíše román, rozpúta sa hotové peklo. Knihu jej zamietnu a vyhodia ju z práce. Z večera do rána sa Natálii zmení život... Je znechutená, demotivovaná, prestane si veriť a cíti sa úplne na dne. Hľadá si nové miesto, no prekvapí ju láska... Avšak namiesto toho, aby si užívala vzťah s Michalom, nedajú jej spávať jeho utajované čudné telefonáty, ale aj problémy, ktoré jej spôsobí príchod bláznivej sestry, tínedžerky Romany, na prázdniny. Navyše sa dozvie, že jej rukopis knižky ukradla bývalá kolegyňa a vydáva ho pod svojím menom. Natália je šokovaná a zúfa, prečo jej osud tak nepraje. Nájde stratené sebavedomie a odvahu? A pochopí, že má popri tej smole a ťažkostiach vlastne veľké šťastie?

Zápisky o válce galské jsou nejznámějším a zároveň nejvýznamnějším dílem římského vojevůdce Gaia Iulia Caesara. V sedmi knihách psaných ve třetí osobě popisuje nejen svá tažení a bitvy, ale i přírodu a zvyky starých Galů, Germánů apod. Vyprávění počíná rokem 58 př.n.l. a končí rokem 52 př. n. l., přičemž sloh díla je velmi jednoduchý a prostý, používá relativně malou slovní zásobu, bez zbytečných odboček a básnických příkras. Čtenář má možnost se seznámit nejen s Caesarovým geniálním vojenským a politickým nadáním, ale také s dokonalou organizací a vysokou kvalitou římského vojáka.

Tichého Adama vychovala nešťastná a osamělá matka. Oženil se s bezcitnou zlatokopkou, po rozvodu nezvládl dceřinu pubertu a nakonec zůstal sám s jejím nemanželským synem. Nepříjemné životní výzvy přijímá s pokorou – do té doby, než se čas v jednom okamžiku nestane soupeřem, nad kterým nedokáže zvítězit. Dřív, než se pustí do poslední hry o vlastní život, musí zachránit ještě jeden…

Nezabudnuteľné príbehy najčítanejšej knihy na svete ožívajú na stránkach tohto výberu. Dočítate sa o slávnych udalostiach popísaných v Biblii, stretnete sa v nich s Adamom a Evou, Noemom, Abrahámom, Mojžišom, Jozefom a ďalšími postavami Starého zákona. Zistíte, že ich príbehy sú plné ponaučení a rád, nehovoriac o neuveriteľných dobrodružstvách, porušených aj dodržaných sľuboch, ľudských chybách a pokání. V samotnej podstate v nich však ide o vieru a lásku.

Na stránkách všech významných německých deníků se v posledních letech pravidelně objevují články o jedincích, kteří neuznávají existenci Spolkové republiky Německo a jejího právního systému. Z tohoto důvodu odmítají platit daně, bojkotují všechna úřední rozhodnutí nebo provádějí výtržnosti v budovách soudů či finančních úřadů. Někteří z nich dokonce považují pozemek okolo vlastního domu za území zcela nezávislého státu, jehož údajnou suverenitu hodlají bránit před policisty a soudními vykonavateli i se zbraní v ruce. Řeč je o členech scény „říšských občanů“ a „samosprávců“. Po dlouhou dobu byli členové této scény ze strany německé státní moci pokládáni za neškodné blázny a kverulanty, jejichž hlavní zálibou byla tvorba mnohostránkových nesmyslných stížností a deklarací adresovaných na všechny možné německé i zahraniční instituce. K zásadní změně v přístupu německých státních představitelů vůči tomuto fenoménu došlo v říjnu 2016, kdy jeden ze členů scény pomocí střelné zbraně zcela chladnokrevně zavraždil příslušníka policejního komanda. Od tohoto okamžiku jsou „říšští občané“ a „samosprávci“ ze strany německých bezpečnostních orgánů klasifikováni jako jedni z hlavních nepřátel svobodného a demokratického ústavního pořádku. Účelem knihy je poskytnout českému čtenáři základní přehled umožňující mu dostatečnou prvotní orientaci v rámci všech hlavních aspektů tohoto mimořádně zajímavého sociálního fenoménu.

Válečné memoáry Jiřího Beneše, synovce prezidenta Edvarda Beneše, vyšly již půl roku po skončení války a jsou výjimečné svým obsahem a osobou autora, který byl právě pro svůj příbuzenský vztah k prezidentovi v době okupace perzekvován. Poprvé byl zatčen gestapem v roce 1940. Byl internován na Pankráci a po řadě výslechů v Petschkově paláci byl propuštěn. Podruhé byl zatčen v lednu 1943 a do května 1945 byl vězněn především v německých koncentračních táborech Auschwitz, Buchenwald a Dora, kde byl jako otrok zaměstnán při výrobě tajných německých zbraní V1 a V2. Kniha je obsáhlým a zevrubným dokumentem o situaci vězňů v německých koncentračních táborech, je pozoruhodná i svým klidným a věcným výkladem. Zachycuje při tom detailně konkrétní nelidské zacházení s vězni, jejich týrání a zabíjení i celkovou děsivou atmosféru vyhlazovacích táborů. Celou prací prolíná autorova otázka: Jak se stalo, že přední, vysoce kulturní evropský národ, se propadl do takové nelidskosti? „Válka se skončila a čas pomalu osušuje slzy. Němci jsou podrobeni trestu. My, kteří jsme prožili německou okupaci a přežili německé koncentrační tábory, víme, že je to trest zasloužený, třebas mnozí z nás předpokládali v době otroctví, že trest bude přísnější. Ale časem se mnoho zapomíná a mohlo by se stát, že po letech budou naše děti jinak hledět na děti dnešních Němců, a zcela jistě děti dnešních Němců budou vidět jen trest a budou hledět zapomenout na vinu svých otců a matek. Je proto třeba zajistit důkazy o tom, jak hluboko pod úroveň dravé zvěře klesl německý člověk v letech 1939 až 1945. Jistě i mnozí z naší generace nebudou moci uvěřit, jak šílené krutosti byl schopen výkvět německého národa. Je proto třeba vydat svědectví těch, kdo viděli a prožili. Tato kniha je mé svědectví.“

Jak se žije v nejtěžší a nejstřeženější věznici v republice, ze které dosud nikdo neutekl? Jak se může žít odsouzenci na doživotí? Pár metrů čtverečních cely, malinký dvorek, dostupný na pouhou hodinku denně. Patrně až do konce života. Co je potom horší? Trest smrti nebo doživotí? Kniha Petra Šámala je knihou příběhů a zločinů, které se skutečně staly. Následovalo usvědčení a vynesení rozsudku. Tady jsou zpovědi odsouzených k výkonu trestu odnětí svobody do věznice Valdice. Na deset a více let – nebo i na doživotí. TAKOVÝ ŽIVOT SI NEVYBRALI. JE DANÍ ZA TO, CO PROVEDLI. Jsou zde i slova těch, jejichž prací je odsouzené hlídat. Denně se o ně starat, přijímat a vyřizovat jejich stížnosti a přání a zároveň před nimi chránit ostatní společnost. Ne¬zřídka ovšem chránit i odsouzené před sebou samotnými. Svět za mřížemi v mnohém připomíná džungli i s jejími nemilosrdnými zákony. Jen opravdu silný v něm obstojí. Svět, kde i sebevražda může být cíl. VÍTEJTE VE VALDICÍCH… Ale stále platí, že utýct se dá z každýho vězení… Utekl jsem z Budějovic. Utíkal jsem z Valdic a z Mírova, o kterém všichni tvrdili, že se z něho utýct nedá, jsem nakonec utekl taky! Člověk nemůže něčeho docílit, když aspoň přiměřeně neriskuje. TO NEJDE!!! A utíkat se dá odevšad… — Jiří Kajínek Tady jsem na Déčku, ale v kleci, protože já měl problém, a tak jsme se pobili… Dali mě za trest do klece… Ale teď jsem si na tu klec zvykl a zpátky už ani nejdu.A musím jim tedy poděkovat, že nesmím tady mezi lidi… — František Mendel Ohledně toho, co jsem provedl, jsem se odvolal jenom jednou, a to k Vrchnímu soudu. K Nejvyššímu, ani k Ústavnímu už ne. Za mý tři vraždy to je zhola zbytečný. Tak jistě, sere mě to, co jsem vyfasoval, ale co nadělám. Zabíjel jsem, tak si zasloužím trest. – Michal Polanský

Stalinský režim v období od léta 1937 do listopadu 1938 uvěznil více než milion a půl lidí kvůli údajné „kontrarevoluční“ a „protisovětské“ činnosti a zčásti je hromadně popravil nebo poslal do vyhnanství v nechvalně známých táborech „gulag“. Zatímco dnes už víme poměrně dost o zkušenostech obětí Velkého teroru, nevíme téměř nic o nízkých a středních kádrech NKVD neboli tajné státní policie, kteří Stalinovou vražednou politiku prováděli. Na rozdíl od poválečných soudů s nacistickými válečnými zločinci byli výkonní příslušníci NKVD souzeni tajně. Až dodnes prakticky nikdo nevěděl, co se dělo za uzavřenými dveřmi soudních síní. V záležitosti nazývané „čistkou mezi prováděči čistek“ sovětské vojenské tribunály odsoudily téměř tisíc důstojníků NKVD. Představitelé Sovětského svazu potřebovali najít obětního beránka. Nechali je obvinit z mnohonásobného opatřování falešných důkazů a falšování výslechových protokolů, využívání mučení za účelem vynucení „přiznání“ a rovněž za vraždy „podezřelých“ při předběžném zadržení ještě před soudem. Mnozí z nich byli odsouzení k hrdelním trestům. Dokumentace vzniklá při soudních řízeních, včetně záznamů z výslechů, písemných doznání podepsaných samotnými pachateli a zápisy ze soudních líčení, poskytuje stejně jako svědectví obětí, očitých svědků a znalců pohled do zákulisí teroru. Popisuje, jak se teror uplatňoval, co se událo a kdo byl za to zodpovědný. Dokládá, že rozkazy shora byly spojené s celou řadou situačních faktorů a nastiňuje obrysy státního násilí.

Vaše životní hra na „správnost“ je… lží. Hrou na pravost vzniká nepravá existence, lživý duch, falešný člověk. Ve hře na správnost se ocitá prakticky každý, ovšem nanejvýš tragickým a zároveň směšným je ten, kdo o svém komediantství už ani nepochybuje, kdo se za všech okolností dovede zaštiťovat něčím pravdě podobným. Falešní lidé se bláznivě léčí z pochybností o své pravosti vzájemným utěšováním, sliby a odváděním pozornosti. Instinktivně (a správně!) cítí, že pouhé zrnko pravdy by jejich temný svět prosvítilo skrznaskrz… Je však nutné opustit způsoby pokrytců, kteří, když nad sebou cítí oprávněný soud, buď zalézají do děr, nebo se odvolávají na tajemství a dovolávají se nějaké vyšší autority. Ježíš, onen dodnes nepochopený Syn Boží, takovým vytkl: „Pokrytci! Umíte rozeznat úkazy na zemi i na nebi; jak to, že nerozeznáte, jaký je teď čas? A proč ani sami nepoznáte, co je správné?“ Na to, co je správné, si můžete (průběžně…) odpovídat při čtení…