PositiF

Kniha představuje výběr z kolekce náhodně objevených fotografií žambereckého rodáka Jaroslava Charfreitága (1877-1937), který v letech 1902-1903 navštívil Spojené státy americké a fotografoval zde. O své cestě, podniknuté necelých deset let po premiéře Dvořákovy Novosvětské symfonie v novotou ještě vonící Carnegie Hall v New Yorku, přitom Charfreitág po návratu domů s nikým nemluvil. S pořízenými skleněnými fotografickými deskami dále nepracoval a ani nepublikoval žádné zážitky. O to víc dnes dokáže jeho fotografický deník z návštěvy Nového světa na počátku nového století fascinovat. Fotografie Jaroslava Charfreitága doprovází rozsáhlý text sociologa Jiřího Siostrzonka o roli obrazového deníku, i o soudobé práci s fotografickým archivem a vizuální komunikaci.

Kniha představuje výběr z kolekce objevených fotografií rodáka ze Rtyně v Podkrkonoší Václava Balcara (1892–1970). Vyučil se malířskému řemeslu, záhy začal fotografovat a tak když byl v roce 1914 povolán k 74. pěšímu pluku rakousko-uherské armády, fotografoval život vojáků v zákopech v Haliči, po zajetí na ruské frontě pobyt v zajateckých táborech, práce u selského dvora na Ukrajině a po nástupu do čs. legií boje v okolí Samary, Buzulku a Nikolajevky a potom pořídil i bohatý obrazový materiál o cestě do Vladivostoku a lodí přes Japonsko, Filipíny, Guamu a Havaj do USA a přes Francii do nově vzniklého Československa.

Kniha volně navazuje na antologii textů Česká fotografie 1938-2000 v recenzích, textech, dokumentech. Zatímco ta přinesla výběr z často připomínaných teoretických esejů, manifestů, recenzí a textů z dějin české fotografie provázených komentáři, kniha Myslet fotografii se z různých stran zamýšlí nad psaním o české fotografii. Dějiny umění nejsou nikdy pevně dané jen proto, že se odehrály, ale jsou stále znovu ustanovovány. Autor nás seznamuje s různě vytvářenými příběhy vývoje české fotografie. Zajímá jej, jak se psaní o fotografii proměňovalo, jak byly pojmenovávány různé nové přístupy k fotografii nebo jak se posouvají významy nejdůležitějších pojmů spjatých s fotografií. Kniha je vůbec prvním přehledem historiografie české fotografie, ale vedle toho může sloužit jako příručka pro porozumění jednotlivým modelům a strategiím fotografické tvorby.

První souborné vydání fotografií Eugena Wiškovského společně s jeho texty. Fotograf, pedagog, překladatel Sigmunda Freuda a v neposlední řadě také tenista Eugen Wiškovský (1888–1964) je stále více oceňován jako čelný představitel české avantgardy a řazen po bok autorům, jako je František Drtikol, Jaromír Funke nebo Jaroslav Rössler. Tvůrce co do rozsahu nevelkého fotografického díla byl také autorem nepříliš početných, ale o to inspirativnějších textů o fotografii, ve kterých shrnul principy avantgardní fotografie, obhajoval svébytnost fotografie mezi ostatními druhy umění a přinesl specifické pojetí jak vnímat černobílou fotografii. Americký historik umění Matthew S. Witkovsky jej v úvodním textu přibližuje jako fotografa, který zcela osobitě po svém reagoval na novou věcnost a spojoval přístup k fotografii s podněty z tvarové psychologie nebo psychoanalýzy. Tato první souborná reedice Wiškovského textů je jistě inspirativní nejen pro teoretiky umění, ale také pro ty, kteří hledají další cesty ve své vlastní fotografické tvorbě.

První kniha o legendárním rodinném domu z období socialismu, který v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století vyrostl v téměř každém městě nebo vesnici. Odhaduje se, že šumperáků stojí v České republice a na Slovensku více než čtyři a půl tisíce. Dům nesl ozvuky bruselského stylu, je symbolem šedesátých let, stejně jako normalizace i moderního bydlení. Byl chválen i zatracován. Kniha vedle sebe klade pohled projektanta, majitelů domů, historika umění a fotografa. V úvodní studii, rozhovorech se stavebníky, plánech i na 400 fotografiích přibližuje fascinující příběh, jak se rodinný dům typu V navržený v roce 1967 šumperským projektantem Josefem Vaňkem mění v šumperák.