Přestupní stanice

Filosofické eseje jsou souhrnem příležitostných úvah, které vznikaly v průběhu deseti let. Rozličná témata těchto úvah spojuje základní filosofické východisko autora, jež lze postihnout tvrzením, že žijeme v době, jejíž zvláštnost je především v tom, že přestává rozumět sama sobě. Tento náhled je rozhodujícím kritériem nejen pro volbu témat, ale také pro výběr autorů, jimiž se jednotlivé eseje věnují (např. Spengler, Berďajev, Lévinas, Šafařík, Tolstoj).

Kniha nabízí tematicky uspořádané eseje, které se soustřeďují vždy na jeden aspekt výchovného úsilí. Pro vyhodnocování závažnosti těchto aspektů autor vybírá reprezentativní osobnosti, jejichž názory na výchovu vzájemně konfrontuje. Mezi zvolenými tématy se objevuje například otázka, jak souvisí výchova s lidskou přirozeností. Teprve po vyjasňování předpokladů výchovy mohou následovat otázky po úloze učitele či úloze odměn a trestů ve výchově. Autor si všímá rozličných odůvodnění výchovného působení a má očividný sklon zpochybňovat příliš snadné vrůstání do metodicky zajišťovaných předsudků. Přes počáteční hledání archetypálního zakotvení výchovy u Sókrata a Platóna se kniha převážně zaměřuje na novověké klasiky filosofie výchovy (např. Locke, Komenský, Rousseau, Pestalozzi, Herbart, Owen). Své pozorování autor protahuje až do dvacátého století, v němž mimo jiné sleduje různá ideologizující zneužívání výchovných postupů.

Kniha je pokusem o připomenutí svérázu dopisní formy vyjádření, třebaže se v tomto případě jedná o soubor fiktivních dopisů. Jejich adresáty jsou však zcela konkrétní teoretici revoluce, a to z různých období dějinného vývoje. Na rozdíl od autora spojuje adresáty jednotlivých dopisů vyzývání k revoluční akci, či naopak varování před nedoceňováním jejích důsledků. Autor vychází z předpokladů, že jeho doba se vyznačuje nerevolučností, což vytváří základní obsahový kontrast mezi názorovými postoji. Avšak to, co touto nerevolučností míní, nechává na porozumění čtenáři.

Vilém Flusser představuje v krátkých kapitolách své pojetí dějin. Postdějiny vyjadřují současný dějinný přelom, který se vyznačuje přechodem z tradiční textové kultury do prostředí, v němž získávají převahu technické obrazy. Člověk se ocitá v zajetí aparátů a jejich programů, nad kterými stále zřetelněji ztrácí kontrolu. Původní lidské očekávání se proměňuje v absurdní hru, při níž se rozplývá půda pod nohama. Dřívější snaha udílet dějinám nějaké smysluplné zacílení viditelně troskotá. Nástup postdějinného období zasahuje veškerou strukturu společenského života. Flusser si vybírá některé jevy, na nichž se sobě vlastní přesvědčivostí ukazuje hloubku proměny. Takto se zastavuje nejen u posunů významu práce či vědění, ale nabízí vhled i do postdějinného přizpůsobování bydlení či odívání.

Méně známá a do češtiny dosud nepřeložená kniha Martina Bubera vznikala v době druhé světové války. Autor v ní vychází z předpokladu hluboké společenské krize, které lze čelit pouze důsledným promýšlením kořenů naší civilizace. Vlastním námětem jsou rozličné reformní pokusy 19. století, jež reagovaly na dějinném důsledky Francouzské revoluce. Buber zasvěceně podává charakteristiky Saint-Simona, Owena a Fouriera, tedy těch, pro které Marx z pozice centralizovaného socialismu razil pojem utopičtí socialisté. Autor přesvědčivě odhaluje zdroje utopického přesahu nejen u jednotlivých osobností, ale také u Marxe samotného. Poměrně detailně si přitom všímá konkurence mezi různými ideovými východisky. Oproti zpozorovaným mezím Marxova přístupu zkoumá a problematizuje myšlenky Proudhona, Kropotkina či Landauera. Buber se domnívá, že názorový střet rozličných návrhů na reformu společnosti trpěl přílišným sklonem k vytváření abstraktních myšlenkových schémat, čímž byla připravována půda pro převahu dogmatické předsudečnosti. Kritické hledisko se v Buberově díle proměňuje v okamžiku, kdy začne pojednávat o dějinné výjimečnosti zakládání kibuců. Na základě předložené typologie uspořádání lidského soužití dochází k závěru, že utopičnost předchozích reformních pokusů získává v tomto novém typu předpoklady pro uskutečnění. Buber opírá své přesvědčení o svou zkušenost s realizací kibuců. V závěrečných pasážích své knihy rozvíjí představu o zastupitelském systému. Domnívá se, že tato nová forma společenského uspořádání nabízí možnost, jak se vyvarovat dosavadních sklonů zastupitelského systému, jimiž jsou podpora politické centralizace a marginalizace voličské masy. Buberovo dílo Cesty do utopie odkrývá takový rozměr jeho myslitelské osobnosti, jaký se v dosud přeložených Buberových knihách objevuje jen náznakově. Z hlediska aktuálnosti tématu se dle našeho soudu jedná o věrohodně zachycený pokus nalézat určité východisko z obtíží, které do značné míry provázejí i současnou společnost. Neméně důležitou hodnotou Buberovy knihy je však i jeho historické svědectví. A to nejen o době, o níž pojednává, ale také o jeho dobově podmíněném ideovém zápasu.

Dílo Od subjektu k projektu zachycuje Flusserovo uvažování z posledního období jeho tvorby. Také z tohoto důvodu se jedná o vrcholné formulování jeho celoživotního tématu, kterým je hledání východiska z civilizační krize. Autor z rozličných hledisek sleduje jednotlivé kroky novověkého rozpouštění subjektu i objektu. Moderní člověk ztrácí jakoukoliv oporu v něčem uchopitelném, což dle Flussera může ospravedlňovat pocit dějinné katastrofy. Proti tomuto pochopitelnému stanovisku však vykřesává jiskru naděje, kterou spojuje s projektováním. Tato naděje však nemůže zapřít svou křehkost, kterou doprovází nejednoznačnost Flusserova smyslu pro ironii.

Kniha Provincionalistovo bloudění akademickými chodbami žánrově navazuje na východiska dřívější charakteristiky filosofa provincionalismu. Tentokrát se jedná o aplikaci těchto východisek na autorovu dlouhodobou zkušenost s univerzitním prostředím. Své úvahy podrobuje pátrání po dějinných podmíněnostech toho, co bývá nazýváno ideou univerzity, a svá zjištění konfrontuje s tím, jak se mu jeví základní rysy současné situace. Závažnou tezí knihy je, že stále intenzivnějším průnikem technologicky ovládaného myšlení značně ubývá na svéprávnosti zástupců akademické sféry. Ti jsou nároky univerzitního provozu stále více vtahováni do řešení administrativně technických záležitostí, čímž se ocitají pod tlaky, jež omezují možnost myslitelské aktivity. S těmito tendencemi souvisí posilování kvantifikativních metod při hodnocení jejich výkonu. Taková kritéria ovšem přestávají respektovat specifičnost určitých tradičních akademických zaměření. Dochází ke zvláštní standardizaci, jež se projevuje i ve vytváření akademické hierarchie. Vzniká osobitý typ úspěšného akademika, jenž je schopen požadované přizpůsobivosti. Autor své postřehy zasazuje do obecnějších dějinných perspektiv, v nichž hledá odpověď na otázku po možných vyústěních současného stavu či po možnostech nastolené tendence nějak proměňovat.

Extramundánní básník, tvůrce eposů, básní a povídek, esejista a znalec hudby Karl Spitteler (1845 až 1924), dodnes jediný švýcarský nositel Nobelovy ceny za literaturu, je v Čechách zcela neznámou postavou. Petr Babka jej v objemném svazku obsáhle představuje takřka ve všech žánrech. Na prvním místě je zde mohutná epická skladba Prométheus a Epimétheus. Tento epos stál u kolébky Nietzscheho Zarathustry. Proto kniha obsahuje i překlad všech zmínek o Spittelerovi v Nietzscheho dopisech, což spolu se Spittelerovým letákem Mé styky s Nietzschem a jeho posudky, tj. recenzemi Nietzscheho díla nastiňuje pozoruhodný příběh vztahu dvou spřízněných myslitelů a spisovatelů. Následuje kniha Pravda se směje, soubor vtipných a mnohdy břitkých esejů, studií, poznámek a satirických hříček na literární, hudební i obecně lidská témata. S dalšími eseji z dobových časopisů je jich celkem 99. Na ukázku dalších žánrů jsou zde tři povídky a řada básní. Je to kniha určená ke čtení, v jehož průběhu vyvstává čtenáři i autorův život. Je prostoupena subjektivními úvody a dodatky překladatele, který nezakrývá, že právě on vybral autora i texty k překladu. Uvádí čtenáře též do svého světa a tu a tam mu připomíná nadčasovost Spittelerových úvah. Kniha objevuje pro českou kulturu neprávem opomněného autora velké výrazové síly a předkládá první český překlad Prométhea a Epiméthea, velkého a svérázného básnického díla, o němž Romain Rolland v roce 1925 řekl, že jeho překlad do francouzštiny bude největším darem francouzskému národu.

Během prázdnin, které tráví dospívající Klára se svými rodiči, dojde k jejímu seznámení s mužem, který se k jejímu velkému překvapení objeví na začátku nového školního roku za katedrou, a to dokonce v roli třídního učitele. Klára nastupuje do maturitního ročníku na technicky orientované střední škole, přestože disponuje spíše uměleckými sklony. Tyto vstupní momenty umožňují rozehrávat dramatický příběh, jehož hlavní představitelka čelí nejrůznějším napětím, která mnohdy navozují situace, v nichž podléhá pocitu, že by nejraději někam zmizela. Elixír neviditelnosti je však jen zbožným přáním, a tak si ve svízelných okamžicích musí poradit sama. Prostřednictvím Klárčiných postojů se do děje nepromítají pouze okolnosti křehkého vplouvání do navazování partnerských vztahů. Její svět je příliš tajuplný a svébytný na to, aby se mohl stát nekomplikovanou součástí všedního soužití. Díky tomu Klára naráží v nejrůznějších ohledech od své nedůvěry ve smysluplnost technického zpohodlňování života až po svou představu o hodnotě partnerského vztahu, která se zásadně odlišuje od převažující lehkovážnosti. Její osobnost se proto ocitá v osobité dynamice dvojznačného vnímaní jejím okolím. To, co se na první pohled jeví jako odpuzující, v sobě totiž má i cosi impulzivně přitažlivého. V jejím jednání a řešení životních situací jsme podobně jako její spolužáci, učitelé a rodiče konfrontováni s principy, jejichž opravdovost dokáže poodhalovat rozpory a nedůslednosti, jimiž je naše civilizace obklíčena. Proto příběh Klárčina dospívání nepostrádá nesnáze vnitřních pochybností a nejistot. Mnohdy musí napomoci i shluk vítaných okolností, které napoví ten správný směr, jenž jediný vede k nalézání vzájemné důvěry a na ní založené lásky jako pouta, jež napomáhá odolávat tomu, co prozrazuje svou krátkozrakost.

Po dovršení sedmdesátého roku svého života nabyl Vilém Flusser dojmu, že dosáhl zralosti, jež ho opravňuje k tomu, aby sepsal to, co sám nazývá sumou. Tehdy ještě netušil, že tato suma se podivnou souhrou okolností stane i jeho nedokončenou filosofickou závětí. Kdo se však začte do díla Lidská geneze, byť by se jednalo o svátečního návštěvníka Flusserových textů, po chvíli zjistí, že se ocitl v myšlenkové krajině, které vévodí svěžest a originalita výpovědi. Dílo Lidská geneze sice zůstalo nedokončeno, ale i z toho, co se zachovalo, je zřejmé, že se rozhodně nejedná o žádný souhrn Flusserova myšlení. Snaha dostat se až za slova, která mnohdy matou a odvádějí od toho podstatného, získává nový myšlenkový terén. Flusserův svérázný smysl pro ironii a nadsázku obléká slova do překvapivých kostýmů tak, aby vyhovovala jeho odhalování jednotlivých kroků geneze člověka. Slova, jakými jsou například upřímnost a povstání, se tak ocitají v kontextu, v jakém bychom je stěží očekávali. Přestože jsme dle Flussera uprostřed kulturní krize, je text, jenž hodlá poodhalovat pozapomenuté kořeny lidské existence, zároveň výzvou ke smíchu, protože ochota brát některé skutečnosti vážně může být příčinou čehosi tak překvapivého, že čtenáři nic jiného než úsměv nezbyde. Že se mnohdy bude jednat o smích, který až zamrazí, není třeba ani svátečnímu čtenáři Flusserových textů připomínat.