Rub.

Sto let od narození Karla Malicha (1924–2019) reviduje a sumarizuje historik umění Karel Srp poznání jednoho z nesmrtelných českého umění. Srp ví, že Malichovy drátěné plastiky „vznikající po roce 1976, lze obtížně zařadit do dějin umění“, což mu však nebrání zkoumat je nově a s mimořádnou erudicí, odvahou a jasností, a nevynechat žádný z diskurzů – od Steinera po Merleau-Pontyho. Srpova důslednost v kombinaci s fascinací tvůrcem, který „dokázal (…) propojit abstrakci a realismus, empirickou všednost a kosmogonické vize, bezvýznamnost a závažnost, prchavost a věčnost (…) přechod od syrového dojmu, od nejprostšího, nejvšednějšího prchavého zážitku, nestojícího ani za zaznamenání, do nadsmyslových oblastí“, se nazastavuje ani před těmi nejtěžšími otázkami intepretace „pocitu, projevujícího se hapticky, nebo transcendentní odhmotněné světelné vize, nespatřitelné zrakem“. Jak praví Srp: „Malich chtěl uchopit svět se ,vším sakumprásk?.“

Ten, který odolá i bouři Petr Spielmann, český intelektuál evropského významu, ředitel Musea Bochum, tvůrce klíčové sbírky umění za železnou oponou na Západě, jeden z protagonistů kulturní politiky NSR. Nebo jinak – mišlink těsně uniknuvší smrti, Au?enseiter, kverulant, po návratu do vlasti (s výjimkou domovského Brna) „vysmívaný, urážený, vyobcovaný do neznáma, Nikdo v zemi Nikoho“? Don Quijote českých dějin umění? S architekty Bo a Wolhertem revolucionoval koncept muzea, propojoval Východ se Západem, Němce s imigranty, exil od Komenského až po dnešek, německo-židovsko-české vazby, bez nichž dle něj česká kultura pozbyla své jedinečnosti. Překračoval meze politické, národnostní, konfesní, hranice oboru i času, rozbíjel ghetta a reintegroval zpřetrhané osudy umění od Moskvy až po Paříž. Jeho Bochumská řeč je varováním před dezinformačním věkem, kdy se místo reality „předkládají její náhražky (…) A člověk (…) znejistěn těmto náhražkám věří“.

V trojlístku provokativních esejů představuje se Milan Blahynka v novém kabátě. Přitom, ale neodkládá svůj kunderovský baret, zpod nějž stále sleduje, jak slovesnost hodná svého jména nijak nezaostává ve skicování světa za sociologií a filozofií, ba je často předbíhá a dodává jim munici. Možná bychom jej mohli řadit k dnešním autorům tzv. libertariánského socialismu; k takovým jménům, jako je prominentní belgický filozof Philippe Van Parijs, propagátor známé ideje Základního nepodmíněného příjmu, který také definoval pojem real freedom. Neboť jak praví Blahynka: "Ani svobody, natož pocitové, není bez předešlé poroby."

Glosy Milana Blahynky (s kresbou Milana Kundery), editora a interpreta díla Nezvalova, Vančurova, Kuběnova i Kunderova a řady dalších tvůrců, jsou nejen miniaturní freskou rozšiřující poznání díla velkého česko-francouzského romanopisce a intelektuála dvacátého a jedenadvacátého století, ale také příspěvkem k soudobé polarizující recepci Kunderova díla nejen u nás, ale i ve Francii a za Velkou Louží: Na cestě ke své knize překročil Jan Novák dva bludné kořeny. První, když shledal, že úmorné úsilí vyzpovídat svědky života Milana Kundery nepřineslo kýžená velice skandální odhalení. Druhý, když se ztratil v temném pohádkovém lese Kunderových mystifikací.