Karel Srp

Sto let od narození Karla Malicha (1924–2019) reviduje a sumarizuje historik umění Karel Srp poznání jednoho z nesmrtelných českého umění. Srp ví, že Malichovy drátěné plastiky „vznikající po roce 1976, lze obtížně zařadit do dějin umění“, což mu však nebrání zkoumat je nově a s mimořádnou erudicí, odvahou a jasností, a nevynechat žádný z diskurzů – od Steinera po Merleau-Pontyho. Srpova důslednost v kombinaci s fascinací tvůrcem, který „dokázal (…) propojit abstrakci a realismus, empirickou všednost a kosmogonické vize, bezvýznamnost a závažnost, prchavost a věčnost (…) přechod od syrového dojmu, od nejprostšího, nejvšednějšího prchavého zážitku, nestojícího ani za zaznamenání, do nadsmyslových oblastí“, se nazastavuje ani před těmi nejtěžšími otázkami intepretace „pocitu, projevujícího se hapticky, nebo transcendentní odhmotněné světelné vize, nespatřitelné zrakem“. Jak praví Srp: „Malich chtěl uchopit svět se ,vším sakumprásk?.“

Sartrův dopad na československou kulturu ve druhé polovině 20. století byl mimořádný. Nebyl nikdo podobný, jehož polyfonní hlas by zasahoval do tolika oblastí a jímž by se zabývali vědci i běžní občané, čtenáři i návštěvníci jeho divadelních her. Jeho vliv nezůstal u zobecňujících témat lidské existence, ale dotýkal se i všedních událostí. Zásadní byl jeho odsudek ruské invaze v roce 1968, který je v knize poprvé publikován. Společně se Simone de Beauvoirovou, navštívil Československo čtyřikrát. Zejména jeho návštěvu v roce 1963 lze označit ve 20. století za osudovou, srovnatelnou s návštěvou André Bretona a Paula Éluarda v roce 1935. Kniha, zahrnující na dvě stě fotografií a dokumentů, mimo jiné poprvé doceňuje skutečnost, jak nesmírný vliv měl Sartre na přijetí Franze Kafky, na místní filozofy včetně Jana Patočky, ale i divadelníky. Obsahuje souhrn všech dobových inscenací a množství dosud nepublikovaných ukázek z jejich uvedení. Kniha je zároveň hlubokou analýzou Sartra jako filozofa, dramatika i osoby veřejně činné. Jde o první důsledné zpracování stále naléhavého tématu svědčícího mimo jiné i o tom, že člověk se nemá nechat vláčet životem, ale má jej utvářet.

Výpravná publikace nazvaná Levitace představuje aktuální tvorbu Lubomíra Typlta, který patří k nejlepším současným výtvarným umělcům. Kniha vyšla u příležitosti Typltovy úspěšné výstavy v pražské galerii Villa Pellé. V souboru obrazů a několika objektů z let 2021–2023, jež měly na výstavě svou premiéru, rozvíjí Typlt svá dosavadní východiska a sleduje několik vzájemně na sebe odkazujících tematických figurálních i objektových řad, jež se v jeho vypjaté představivosti v posledních dvou letech silně prosadily. Typltův strhující, zhuštěný, zkratkovitý umělecký projev, pohybující se dlouhodobě na pomezí jemnosti a syrovosti, vytříbenosti a výjimečnosti, získává rok od roku na silné průraznosti, vyvolané jeho dynamicky se rozvíjející, neutuchající představivostí. Unikátní publikaci doprovodil zasvěcenými texty historik umění Karel Srp, který umělcovu tvorbu sleduje dlouhodobě. Typlt si již během studia na düsseldorfské Akademii, kde měl jako jeden z prvých československých posluchačů po roce 1989 možnost studovat u takových veličin, jako byli A. R. Penck, Gerhard Merz a Markus Lüpertz, osvojil dva přístupy, jež jej fascinují přes dvacet let: vztah k barvě jako nosnému výrazovému prostředku a ke všednímu předmětu, poskytujícímu podnět k metaforickému přehodnocení.

Rozsáhlá první monografie malíře Martina Matouška mapuje posledních deset let jeho umělecké tvorby. Martin Matoušek se věnuje abstrakci v monumentálním podání, dále technologickým experimentům, kdy ve svých malbách často používá technologii speciálně míchaného betonu, malbu na mahagonové desky nebo syntetické barvy. Hlavním tématem jeho velkoformátových obrazů je krajina, potažmo prostředí, které nás každodenně obklopuje. Publikace je rozdělena do sedmi tématických celků, zobrazuje přes sto šedesát obrazových reprodukcí a je součástí edice monografií galerie Okraje.

Monografie Jitky Svobodové (1941), první profesorky na pražské Akademii výtvarných umění, kde vedla ateliér kresby, zahrnuje průřez všemi oblastmi její více než padesátileté práce: počínaje ranými obrazy přes tužkové kresby po kresby pastelem, doplněný o objekty, které jsou rovnocennou součástí její tvorby. Monografii doplňuje obsáhlý výbor ze studií, textů do katalogů a recenzí od řady historiků umění a výtvarných kritiků. V plné míře tak máme možnost vůbec poprvé nahlédnout do uzavřeného, vnitřně soustředěného světa autorky, zabývající se přírodními jevy a věcmi kolem nás. Mnohé ze zařazených děl nikdy nevystavila, ani nereprodukovala. Její schopnost oddělit podstatné od vedlejšího proniká vrstvy osobní zkušenosti, vyzdvihuje základní rysy každodenního okolí, převrací ustálené vazby předmětů, nechává zaznít prvotní živly. Objevuje plynoucí ve stálém, zneklidňující v trvalém.

Monografie uvádí do rozsáhlého díla Jana Stolína, dlouhodobě se zabývajícího instalacemi v galerijním prostoru i venkovním prostředí, jednoduchými trojrozměrnými tělesy, obohacenými o ventilátory, a kresbami pastelem. Již během studia na Vysoké uměleckoprůmyslové škole v Praze na počátku devadesátých let vytvořil Stolín ojedinělé minimalistické objekty, jež předznamenaly pozdější průniky za dané a pevné formy. Často jej oslovoval materiál, vážící se přímo ke galerijnímu prostředí. V posledních letech se svou prací obrací k pomíjivému a prchavému, k mezním vnitřním stavům, vyjadřujícím křehkost lidské existence v současném světě.

Emil Filla se rozhodným způsobem zasadil o přijetí tří vůdčích směrů moderního umění v českém prostředí – expresionismu, kubismu a surrealismu. Zatímco jeho vztah k prvým dvěma byl již mnohokráte zhodnocen, poměr k surrealismu zůstává dosud otevřený. Filla jednak výrazně přispěl k prosazení surrealismu, když Skupině surrealistů v ČSR poskytl výstavní, publikační a organizační základnu ve Spolku výtvarných umělců Mánes, jednak se k surrealismu volně přiblížil vlastní tvorbou, jež se od počátku třicátých let ubírala novým směrem, přecházejícím od monumentálních obrazů ženských aktů do mytologických výjevů, inspirovaných Ovidiovými Proměnami. Po své retrospektivě v roce 1932 nabral druhý dech a udržel si vůdčí postavení v českém malířství až do svého zatčení na podzim roku 1939. Jeho svobodný přístup k rozmanitým uměleckým podnětům z nejširších kulturních oblastí zasáhl nejen do jeho vlastní práce, ale i do podoby Volných směrů, které měl možnost několik let řídit. Publikace obsahuje 260 reprodukcí.

Monografie postihuje mnohovrstevnatý a mnohostranný vývoj českého moderního umění v období, kdy byl poznamenán nebývalým tvůrčím kvasem. V „kotli“ nabitém mimořádnou energií se tak v rychlém sledu střídaly hlavní tendence : impresionismus a symbolismus, dekadence a expresionismus, kubismus a civilismus. V Čechách se protagonisty svérázně přijímaných směrů stali umělci tzv. generace devadesátých let, kteří založili Spolek výtvarných umělců Mánes (Antonín Slavíček, Otakar Lebeda, Jan Preisler, František Bílek) nebo byli spojeni s okruhem Moderní revue (např. Karel Hlaváček), dále na počátku 20. století představitelé Osmy a budoucí Skupiny výtvarných umělců (Emil Filla, Bohumil Kubišta, Otto Gutfreund, Václav Špála, Josef Čapek) či uměleckého sdružení Sursum, navazujícího programově na předcházející generaci (např. Josef Váchal, Jan Zrzavý). Kniha končí připomínkou skupiny Tvrdošíjní, která jako jediná navázala krátce před skončením první světové války na výdobytky moderního umění, prosazené předválečnou generací. Jedenáct oddílů knihy představuje umělecké osobnosti bez ohledu na jejich generační či skupinovou příslušnost. Tímto členěním podtrhujeme skryté souvislosti, jež často unikaly dobovým reflexím, avšak s odstupem téměř sta let jsou stále očividnější. Z mnohých zastoupených umělců se během doby staly pilíře českého moderního umění.

Rozsáhlá obrazová monografie Adolfa Hoffmeistra doprovází stejnojmennou výstavu pořádanou Galerií hlavního města Prahy ve spolupráci se společností Gallery (Dům U kamenného zvonu a II. patro Staroměstské radnice v Praze,19. listopad 2004 – 20. únor 2005). Život Adolfa Hoffmeistra (1902 – 1973) je úzce spjatý s osudy českého moderního umění v historických souvislostech předválečného i poválečného Československa: tento mnohostranně talentovaný příslušník meziválečné avantgardy, jeden ze zakladatelů Devětsilu a spolupracovník Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha, byl spisovatelem, malířem, karikaturistou, kreslířem, kolážistou, ilustrátorem, autorem knižních obálek, publicistou i dramatikem působil rovněž jako právník a diplomat, stal se profesorem a posléze též rektorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze a organizačně uváděl v život řadu významných kulturních akcí doma i v zahraničí. Neutěšené politické poměry ve vlasti ho na sklonku života přinutily stáhnout se do nedobrovolného ústraní. Na čtyřsetstránkové publikaci s četnými reprodukcemi a dokumentárními fotografiemi, kterou graficky upravila Světla Kořánová, pracoval autorský kolektiv (Polana Bregantová, Lenka Bydžovská, Josef Vojvodík a Tomáš Winter) pod vedením hlavního editora Karla Srpa. Knihu doplňuje podrobná biografie, bibliografie a soupis výstav