Karel Srp

Výpravná velkoformátová publikace vydaná ku příležitosti výstavy konané ve Veletržním paláci představuje monumentální dílo Alfonse Muchy. Tematické rozpětí Slovanské epopeje sahá od působivých představ slovanského dávnověku a uctívání pohanských božstev, přes znázornění historicky doložených událostí, důležitých především z myšlenkového a kulturního hlediska, až po závěrečnou vizi duchovního významu Slovanstva pro celé lidstvo. V deseti plátnech se Mucha zabýval českými dějinami: „česká epopej“ představovala ideovou osu celého díla. Mucha kladl důraz na husitství a Jednotu bratrskou, tedy etapu, kterou v souhlase s Františkem Palackým, Ernestem Denisem, Jaroslavem Bidlem a Tomášem Garriguem Masarykem považoval za nejvýznamnější.

Monografie uvádí do rozsáhlého díla Jana Stolína, dlouhodobě se zabývajícího instalacemi v galerijním prostoru i venkovním prostředí, jednoduchými trojrozměrnými tělesy, obohacenými o ventilátory, a kresbami pastelem. Již během studia na Vysoké uměleckoprůmyslové škole v Praze na počátku devadesátých let vytvořil Stolín ojedinělé minimalistické objekty, jež předznamenaly pozdější průniky za dané a pevné formy. Často jej oslovoval materiál, vážící se přímo ke galerijnímu prostředí. V posledních letech se svou prací obrací k pomíjivému a prchavému, k mezním vnitřním stavům, vyjadřujícím křehkost lidské existence v současném světě.

Monografie Jitky Svobodové (1941), první profesorky na pražské Akademii výtvarných umění, kde vedla ateliér kresby, zahrnuje průřez všemi oblastmi její více než padesátileté práce: počínaje ranými obrazy přes tužkové kresby po kresby pastelem, doplněný o objekty, které jsou rovnocennou součástí její tvorby. Monografii doplňuje obsáhlý výbor ze studií, textů do katalogů a recenzí od řady historiků umění a výtvarných kritiků. V plné míře tak máme možnost vůbec poprvé nahlédnout do uzavřeného, vnitřně soustředěného světa autorky, zabývající se přírodními jevy a věcmi kolem nás. Mnohé ze zařazených děl nikdy nevystavila, ani nereprodukovala. Její schopnost oddělit podstatné od vedlejšího proniká vrstvy osobní zkušenosti, vyzdvihuje základní rysy každodenního okolí, převrací ustálené vazby předmětů, nechává zaznít prvotní živly. Objevuje plynoucí ve stálém, zneklidňující v trvalém.

Monografie postihuje mnohovrstevnatý a mnohostranný vývoj českého moderního umění v období, kdy byl poznamenán nebývalým tvůrčím kvasem. V „kotli“ nabitém mimořádnou energií se tak v rychlém sledu střídaly hlavní tendence : impresionismus a symbolismus, dekadence a expresionismus, kubismus a civilismus. V Čechách se protagonisty svérázně přijímaných směrů stali umělci tzv. generace devadesátých let, kteří založili Spolek výtvarných umělců Mánes (Antonín Slavíček, Otakar Lebeda, Jan Preisler, František Bílek) nebo byli spojeni s okruhem Moderní revue (např. Karel Hlaváček), dále na počátku 20. století představitelé Osmy a budoucí Skupiny výtvarných umělců (Emil Filla, Bohumil Kubišta, Otto Gutfreund, Václav Špála, Josef Čapek) či uměleckého sdružení Sursum, navazujícího programově na předcházející generaci (např. Josef Váchal, Jan Zrzavý). Kniha končí připomínkou skupiny Tvrdošíjní, která jako jediná navázala krátce před skončením první světové války na výdobytky moderního umění, prosazené předválečnou generací. Jedenáct oddílů knihy představuje umělecké osobnosti bez ohledu na jejich generační či skupinovou příslušnost. Tímto členěním podtrhujeme skryté souvislosti, jež často unikaly dobovým reflexím, avšak s odstupem téměř sta let jsou stále očividnější. Z mnohých zastoupených umělců se během doby staly pilíře českého moderního umění.

Sartrův dopad na československou kulturu ve druhé polovině 20. století byl mimořádný. Nebyl nikdo podobný, jehož polyfonní hlas by zasahoval do tolika oblastí a jímž by se zabývali vědci i běžní občané, čtenáři i návštěvníci jeho divadelních her. Jeho vliv nezůstal u zobecňujících témat lidské existence, ale dotýkal se i všedních událostí. Zásadní byl jeho odsudek ruské invaze v roce 1968, který je v knize poprvé publikován. Společně se Simone de Beauvoirovou, navštívil Československo čtyřikrát. Zejména jeho návštěvu v roce 1963 lze označit ve 20. století za osudovou, srovnatelnou s návštěvou André Bretona a Paula Éluarda v roce 1935. Kniha, zahrnující na dvě stě fotografií a dokumentů, mimo jiné poprvé doceňuje skutečnost, jak nesmírný vliv měl Sartre na přijetí Franze Kafky, na místní filozofy včetně Jana Patočky, ale i divadelníky. Obsahuje souhrn všech dobových inscenací a množství dosud nepublikovaných ukázek z jejich uvedení. Kniha je zároveň hlubokou analýzou Sartra jako filozofa, dramatika i osoby veřejně činné. Jde o první důsledné zpracování stále naléhavého tématu svědčícího mimo jiné i o tom, že člověk se nemá nechat vláčet životem, ale má jej utvářet.