Šalvar

Soubor čtyř románů s tematikou žen v období, kterému se lichotivě říká zralost. Romance na tři doby, Přezrálé broskve, Láska v moll, Riskantní rozhovor, vše v obalu za velmi výhodnou cenu. Manželka, matka, tchýně, dcera, babička, milenka - vše v jednom, to je žena po padesátce. Setkáváme se s příběhy křivdy a odpuštění, lásky a žárlivosti, nenávisti a smíření, bolesti a práva na smrt. Všechny díly cyklu prozařuje téma ženské solidarity, vykreslené nesentimentálně, velmi čtivě a uvěřitelně.

Přezrálé broskve jsou studií celoživotního nepřátelství dvou žen. Znají se už z gymnázia, obě studovaly žurnalistiku, ale nikdy neměly a ani nechtěly mít nic společného.Terezie, atraktivní šéfredaktorka lifestylového magazínu je podle Anny chladnokrevná mrcha. Anna podle Terezie tlustá, zaminrákovaná, sebelítostivá babizna. Když je osud potměšile svede dohromady, ocitnou se v nepohodlných rolích, které by si dobrovolně ani jedna nevybrala. Jsou - podobně jako broskve v názvu -již příliš zralé na to nějak zásadně měnit životní názor, přesto to pro obě znamená šanci rozbít myšlenkové stereotypy, povznést se nad dlouhodobě živenou nenávist. Jejich vnitřní i vnější bitvy budí odpor i pochopení, v každém případě však touhu dospět s oběma hrdinkami k noblesnímu konci.Kniha tak s lehce ironickým odstupem sonduje, co je vlastně podstata ženství: Koketérie? Mateřství? Schopnost milovat a odpouštět? Intriky a manipulace? Solidarita? Z několika odlišných úhlů pohledu nám autorka předkládá skicu dvou odlišných přístupů k životu a světu, které se v jednom zásadním momentě musejí protnout a navíc ten otřes přežít.

Milostný příběh padesátileté Dity, úspěšné, spokojeně vdané, úplně normální ženské a Dana, pětadvacetiletého fotografa, který teprve překvapeně zjišťuje, co vlastně chce a co je pro to schopen obětovat. Takový vztah bývá pejorativně označován jako "stará s kolouchem" a spouští lavinu předsudků a otázek. Jak se s tím může vyrovnat manžel? Je možné odmítnout lásku? Kdy už jsem moc stará?

Jsou čtyři a do Venezuely je přivedly profesní zájmy.Každá s sebou vleče své životní postoje, svůj humor, skepsi, ideály. Konfrontují. Občas příliš emotivně, občas trošku nefér, za všech okolností však žensky. Situace, střídané tempem jihoafrických rytmů a tropické kulisy, jim k tomu poskytují dost příležitostí.Kniha přináší chápavě ironickou výpověď o stavu ženské duše ve věku, kterému se říká „trapný”.Má šanci se zabydlet na každém nočním stolku: mužům nabízí nové světy a ženám, - ženám balzám.

Eseje o cestách napříč kontinenty náboženstvím a kulturou. Autorka v knize glosuje své zážitky a zkušenosti z cest. Atmosféra místa lidé a jejich způsob života pro ni nejsou turistickou atrakcí ale výzvou k proniknutí za „zeď“ zvyků tradic i jednotlivých lidských osudů z různých koutů současného světa. Hledá paralely v podobném chování lidí různých kultur a s nadhledem srovnává „cizí“ svět s tradičním západoevropským pojetím výchovy rodiny práce a společnosti vůbec. Jednotlivé eseje se zabývají tématy: víra autorita demokracie rodina a výchova svoboda jinakost civilizace a civilizovanost.

Chcete lidi poznat opravdu zblízka? Cestujte s nimi!

Je vám přes čtyřicet, děti se osamostatnily, manželství už vás nemůže ničím překvapit. V téhle životní etapě však dozrává nový, dosud opomíjený problém. Máte stárnoucí, nemocné, čím dál závislejší rodiče. Dvě přítelkyně středního věku se rozhodnou řešit své konfliktní vztahy s matkami, kterým je přes sedmdesát, poněkud netradičně - společným cestováním po Krétě na divoko , bez střechy, bez průvodce, bez jistot. Den po dni, hodinu po hodině se před námi odkrývá téma rozporuplnosti mateřství, opuštěnosti stáří, různých variant sexuality, závislosti, nesmiřitelnosti i něhy. V nových situacích se palčivě připomínají děje dávno odeznělé, ale nikdy nezapomenuté. Vždyť to všichni známe. Málokdy se nám však podaří nad problém povznést. Babky na divoko svým nadhledem, bystrým humorem a odzbrojujícím pochopením nám k tomu mohou pomoci.

Nová kniha Poprvé… a naposledy? poněkud vybočuje, a to nejen z rámce knih, které doposud Milena Holcová napsala, ale z rámce českého knižní produkce vůbec. Ve třech rovinách nás autorka vtipně a dynamicky seznamuje s tím, jak vzniká scénář pro hodinový hraný film a dokonce i samotný film vůbec. Překvapivě zábavnou formou se dozvíme, že psaní scénáře není romantická tvůrčí práce, ale dřina a nekonečná hádka, úmorné variování a zejména potlačování vlastního ega. Díky promyšlené grafické struktuře můžeme být svědky toho, jak se z nadějného scénáře stává scénář realizovatelný, co k němu dodává dramaturg, režisér či producent. Během čtení také pochopíme, jak funguje zákulisí natáčení, jak se pozná dobrý herec a v čem se zásadně liší literární a filmový příběh. Páteří knihy však přes všemožné technické a esejistické detaily zůstává silný příběh o přátelství dvou žen, jednom stárnoucím muži a síle odhodlání zemřít.

Vtipné postřehy o národních specifikách.

Autorka projevuje schopnost města nejen poznat, pochopit, ale - vdechovat jim duši a popsat ji. Přesvědčí nás, že láska není cit vyhrazený živým bytostem, že i města mohou vzbuzovat něhu, nechuť, respekt, nebo shovívavost. Holcová města nejen vidí, ona je dokáže procítit.