Šalvar strana 2 z 2

Je město on, nebo ona? Je krásné, nebo zajímavé? Na čí účet se baví? Kde končí oboustranné očichávání a začíná seriózní vztah mezi vámi a městem? Na tyto a podobné otázky se snaží dávat odpověď zkušená cestovatelka a autorka osmi vydaných knih Milena Holcové v té deváté - „I města mají vši“. Ve dvaceti kapitolách přibližuje dvacet známých i opomíjených měst ze čtyř světadílů. Netradiční paralelou s lidským chováním se tak stáváme svědky dialogu mezi autorkou a městem. Kniha je doplněna mapkami a fotografiemi. Novinka volně navazuje na knihu „I města mají duši“. Dvacet měst ze čtyř světadílů, pohled plný emocí, postřehů i faktů. Autorka znovu dokazuje schopnost objevit v městech jejich lidské jádro a dostat se k jeho absurditě i dojemnosti. Osudy a vrtochy měst jsou stejně lidské, jako jejich obyvatelé.Do města se můžete zamilovat, s městem se můžete pohádat, město můžete i nenávidět. A někdy všechno najednou.

Nová kniha Poprvé… a naposledy? poněkud vybočuje, a to nejen z rámce knih, které doposud Milena Holcová napsala, ale z rámce českého knižní produkce vůbec. Ve třech rovinách nás autorka vtipně a dynamicky seznamuje s tím, jak vzniká scénář pro hodinový hraný film a dokonce i samotný film vůbec. Překvapivě zábavnou formou se dozvíme, že psaní scénáře není romantická tvůrčí práce, ale dřina a nekonečná hádka, úmorné variování a zejména potlačování vlastního ega. Díky promyšlené grafické struktuře můžeme být svědky toho, jak se z nadějného scénáře stává scénář realizovatelný, co k němu dodává dramaturg, režisér či producent. Během čtení také pochopíme, jak funguje zákulisí natáčení, jak se pozná dobrý herec a v čem se zásadně liší literární a filmový příběh. Páteří knihy však přes všemožné technické a esejistické detaily zůstává silný příběh o přátelství dvou žen, jednom stárnoucím muži a síle odhodlání zemřít.

Po úspěchu prvních dvou dílů nám Milena Holcová v třetím díle LIDÍ představuje život pod baobaby v zambijské vesnici, doprovází domorodou lékařku při návštěvě malomocných, raftuje na Zambezi, zahalená do čádoru medituje v mešitách, prchá před afghánským Tálibánem, řídí kamion v íránské poušti, uvízne uprostřed tanzánské džungle, na Kubě sleduje projev Fidela Castra? Přes výjimečnost zážitků si nás však autorka podmaní především svojí normálností. Prostým, vtipným jazykem budí dojem, že na jejím místě by se většina z nás zachovala stejně: cestování autostopem je zvládnutelné, svět překypuje barvami a náměty k přemýšlení. Nenásilně nám ukazuje, jak vidět, slyšet, vnímat, ale hlavně - jak se za všech okolností skvěle bavit.