Symposion

Projekt Amnézie připomíná 30. výročí sametové revoluce a s ním i to, že statečné postoje jsou cenné a potřebné v jakékoli době. Na projektu spolupracovali akademici z Univerzity Karlovy, Jan Wiendl, Jan Vojvodík, Libuše Heczková, Jiří Brabec, historici z Vojenského historického ústavu a ÚSTR Petr Koura a Petr Blažek , publicisté Hana Benešová a Vlastimil Ježek, filosof Martin Palouš a další, kteří se podíleli na textech výpravné publikace. Autor Jiří Sozanský patří mezi ty umělce, jejichž dílo bezprostředně rezonuje pulsem doby, v níž žijí. Celou svou uměleckou tvorbou se angažoval proti všem formám násilí, zvůle a ideologického diktátu, pošlapávajícího lidská práva a důstojnost člověka. Je znám jako nekonformní umělec, člověk vyhraněných názorů a postojů, kterého zajímá člověk v mezních situacích, jeho niterné rozpoložení a vnější reakce směrem k lidské komunitě. Jeho obrazy, kresby, plastiky, objekty, instalace, environmenty i performance reagují na konkrétní prostředí a společenskou situaci v poloze naléhavého varovného mementa. Od roku 1976 realizoval Jiří Sozanský více než osmdesát samostatných výstav a účastnil se stovky kolektivních výstav a přehlídek doma i v zahraničí. Je členem spolku grafiků Hollar. Spolu s prof. Jiřím T. Kotalíkem a svojí ženou PhDr. Olgou Sozanskou založil v roce 1992 občanské sdružení Symposion, které realizuje projekty navazující na Sozanského neoficiální aktivity ze sedmdesátých a konce osmdesátých let dvacátého století. Činnost Symposionu je zaměřena výhradně na nekomerční projekty s širším civilizačním dosahem a zahrnuje několik desítek domácích i mezinárodních projektů Jiří Sozanský je svými díly zastoupen v řadě veřejných a soukromých sbírek v ČR i v zahraničí.

Druhé, doplněné vydání knížky Poslední prvotina vychází v témže roce po úspěšných autorských čtení a rychlém vyprodání prvního vydání. Olga Sozanská s lehkostí, vtipem a upřímností líčí svoje dětství v padesátých letech i dospívání v letech šedesátých. Vyprávění končí v osmnácti letech autorky, po narození první dcery a vstupu do dospělosti. Nelakuje na růžovo rodinné vztahy poznamenané dobou, která se zbarvila do ruda. Barvitě popisuje, co zažívá. Nesoudí, konstatuje. Absurditu života v komunismu má čtenář jak na dlani. Olga Sozanská nezlehčuje těžkosti, které rodina kvůli komunistickému režimu musí snášet, ale ani si křivdy nehýčká. S bezprostředností také glosuje, někdy sarkasticky, jednání nejbližších. Nic jim nevyčítá, její velkorysost je až dojemná. Knížka nabízí přímo filmový zážitek a svým nezdolným optimismem připomíná Co život dal a vzal Betty McDonaldové.