tranzit.cz strana 2 z 2

Výbor teoretických studií a esejů je čtvrtým svazkem série Postkoloniální myšlení. Tato série má volně chronologickou návaznost a obsahuje jak překlady ucelených knih (Frantz Fanon – Černá kůže, bílé masky a Homi K. Bhabha – Místa kultury), tak dvě antologie vybraných textů. Stávající svazek se zaměřuje na následující období od osmdesátých let dvacátého století po současnost. V průběhu této doby se postkoloniální reflexe autorů a autorek působících na převážně anglo-amerických univerzitách rozvinula napříč celou sférou humanitních disciplín. Tato reflexe přináší kritickou revizi filosofických, historických, antropologických, literárních, kulturních i genderových či jinak předsudečně zaměřených reprezentací, identit a narativů/vyprávění dějin. Klíč pro pochopení současné situace nejen v kolonizovaných zemích, ale také v kontextu globalizace je možné nalézt v rozličných proměnách pojmu postkoloniality. Sám tento pojem není však nikterak homogenní a byl či je často problematizován pro svoji historickou neurčitost, teoretickou nezakotvenost či obecně pojmovou proměnlivost. Smyslem výboru je českému čtenáři nabídnout pluralitu přístupů a kritických stanovisek teoretického postoje, jenž vedl ke změně společenskovědního paradigmatu v posledních třiceti letech.

Kniha Černá kůže, bílé masky (Peau Noire, Masques Blancs, Éditions du Seuil, 1952) vychází jako první český překlad textu Frantze Fanona. Frantz Fanon (1925-1961) patří mezi průkopníky post-koloniálních studií a kritické teorie. Jeho rodina žijící na Martiniku měla africko-indicko evropské kořeny. Fanon vystudoval psychiatrii, dále studoval také literaturu a filosofii, byl členem alžírské Fronty Národního Osvobození. Černá kůže, bílé masky je základním dílem zabývajícím se dekolonizací poválečného třetího světa (zvláště Severní Africe kde žil, a kde se aktivně účastnil alžírského boje o nezávislost). Fanon sugestivním, ale někdy až lékařsky chladným způsobem rozebírá funkci rasy, národní a kulturní identity a koloniální nadřazenosti v sebeidentifikaci nových post-koloniálních zemích. Tato kniha je dodnes aktuální nejen jako historický pramen, ale pro postkomunistické státy otevírá v rovině národní imaginace možnost nahlédnout vlastní poválečnou minulost jako koloniální a posléze post-koloniální proces.

Druhý díl série Postkoloniální myšlení I-IV, jejímž úvodním svazkem byl překlad knihy Frantze Fanona Černá kůže, bílé masky tvoří historické východisko odrážející angažovanou genezi postkoloniálního myšlení jako de facto emancipačního programu druhé vlny "dekolonizace" - ozbrojeného i politického procesu boje koloniálních zemí za nezávislost, který byl na Západě vnímán jako proces rozkladu evropských imperiálních říší. Tyto procesy probíhaly v Asii a Africe od konce druhé světové války (1946 Filipíny, 1947 Indie, Pákistán ad.) do poloviny let sedmdesátých. V této fázi artikulovali postkoloniální autoři v knize zastoupení perspektivy osvobození od faktické i symbolické koloniální nadvlády, od systémů podřízení, ovládání, nelidského uspořádání a útlaku. Hnutí za nezávislost v sobě nese také zásadní otázku postkoloniální identity - na jakém základě se rozvíjí a bude konstruována nová, osvobozená politika (národní) identity? Na jakém půdoryse bude krystalizovat pojem postkoloniálního národa - na základě národního esencialismu (předkoloniální etnické, jazykové, národní, kmenové "kořeny"...), anebo "konstruktivistickém" (jako myšlená společenství)? Tyto dvě do značné míry nekompatibilní koncepce indikují problémy, které jsou blízké také svědkům i aktérům postsocialistické transformace po roce 1989. Publikace obsahuje klasické texty definující témata univerzality a diference, rezistence, jazyka jako epistemologické a imaginativní struktury moci ad. To, co tvoří specifiku zde přítomného výběru, jsou dva místní momenty pohledu na postkoloniální situaci - je to role autora a komunismus (respektive dědictví totalitního režimu a v jeho rámci formované stereotypy ideologií).

Kniha dohledává, na základě autobiografického textu a fotografické přílohy, vztah autora k průmyslovým strojům ze Škody Klatovy; z továrny, kde se vyučil, a kde jeho rodiče pracovali několik desítek let. Po jejím definitivním zániku v roce 2005, bylo její vnitřní vybavení rozprodáno. Jak svým zaměstnancům, tak novým subjektům. Drobným řemeslníkům či velkým výrobním komplexům v Indii a Mexiku. To se týkalo i rodičů Jiřího Skály, kteří si samy koupili soustruh, na němž pracovali přes dvacet let. Jejich rozhodnutí vedlo autora k jinému: nalézt většinu strojů, které si pamatoval z dospívání a požádat jejich vlastníky o jejich fotografie, z jejich nového prostředí. Samotný text popisuje hledání strojů, setkání s jejich vlastníky a vztah Jiřího Skály k rodičům, který byl formován v prostředí velkých železných kolosů - s jejich specifickou estetikou zeleného a modrého nátěru, všudypřítomného oleje či štiplavé vůně drobných částeček ocelového prach.

John Cage patřil k osobnostem, které významně poznamenaly vývoj hudby dvacátého století. Svým vlivem zasáhl i ostatní druhy umění (tanec, divadlo, poezie, výtvarné umění, film), kde jeho podněty došly poměrně širokého uplatnění. Pro jeho tvorbu je charakteristický radikální rozchod s evropskou hudební tradicí i s do té doby běžným chápáním umění. Po počátečních experimentech s hledáním nových zvuků, dospívá kolem roku 1950 k osobité koncepci hudby usilující o překlenutí propasti mezi uměním a životem. Zdůrazňuje roli pozornosti v percepci umění a upozorňuje na fakt, že i ticho je stále plné zvuků. V souladu s učením středověkého mystika Mistra Eckharta, se snaží v kompozici dotáhnout co největší otevřenosti "ke všemu, co se stane".