tranzit.cz

Proč mají feministky rády čarodějnice? Proč se hon na čarodějnice – tedy v přeneseném smyslu útok na autonomii a svobodu žen – v dějinách opakuje stále dokola? Kapitalismus potřebuje poslušné ženy, tvrdí ve své kanonické knize Kaliban a čarodějnice italská feministka Silvia Federici. Takové, které rodí děti a udělají co nejvíce práce zdarma – tedy té, kterou nikdo jako práci nechápe, protože přímo nevede k ničemu, co by šlo prodat, a přitom bez ní nemůžeme existovat. Je to práce, kterou ženy přece dělají „z lásky“ – péče o rodinu a domácnost, výchova dětí. Podle Federici mohl kapitalismus, systém, který trvá již několik set let, vzniknout jen proto, že na úsvitu moderní doby, v 15.–17. století, došlo k sérii bezprecedentních útoků na evropské a americké ženy. Byly to ty, jež stály v čele povstání proti zabírání půdy v obecním vlastnictví, a také ty, co regulovaly svou plodnost i v době, kdy porodnost prudce klesala. Kniha jedné z nejvlivnějších současných feministických myslitelek je holdem čarodějnicím jako ženám, které se nepodřizovaly, které byly chudé a vzpurné, které už nerodily děti nebo těm mladším uměly pomoci k potratu. Hon na čarodějnice, na němž se podílely leckteré tehdejší elity, se po jeho skončení smetl ze stolu jako tmářství a zpátečnictví, na něž je nejlepší zapomenout. Ale čarodějnice nás straší dodnes, ať v populární kultuře, nebo v politice. Kdykoliv ženy dosáhnou rozšíření svých práv nebo chtějí mít kontrolu nad svými těly, kolo pronásledování se znovu roztočí. Iniciativa pro současné umění a nakladatelství tranzit.cz je součástí sítě feministických institucí. Již řadu let vydává překlady zásadních děl feministické teorie a literatury, která je důležitým inspiračním zdrojem pro svět umění, jakož i pro reformu kulturních institucí.

Už jste se někdy procházely muzeem svých vlastních emocí? Muzeem, v jehož vitrínách jsou vystaveny v ostrém světle vaše dřívější myšlenky a rozpačité sociální situace? A už jste se v něm někdy ztratily na tak dlouho, že jste se začaly bát, že nikdy nenajdete cestu ven? Memoár muzeum sebevražd jedné trans holky americké autorky a psycholožky hannah baer neúprosně odhaluje zkušenost trans těl a boří zažité představy o tranzici jakožto lineárním procesu směřujícím k pevnému, ukončenému a binárnímu stavu. baer nás nechává nahlédnout do svého osobního archivu, provází nás emočními propady své druhé puberty, během které si v ketaminovém opojení manicky zaznamenává proměnlivé úvahy o genderu, sexualitě a patriarchátu. Vše podrobuje hluboké sebereflexi, ve které si zvědomuje své třídní postavení, a deníkové zápisky protkává kritickou teorií, diagramy a memy. Kniha je upřímným cestopisem tranzicí a meditací o naději na přežití v současném světě. hannah baer je spisovatelka a klinická psycholožka v psychoanalytickém výcviku žijící v New Yorku. Své memy publikuje na instagramovém účtu @malefragility

Toužíme po umění a sexu, protože toužíme po lidské autenticitě, čistých emocích a kráse. A přesto se obojí v kapitalistické společnosti stává komoditou a kapitálem. Vedena osobní zkušeností nás Sophia Giovannitti provádí reáliemi umělecké a sexuální práce, aby prozkoumala jejich blízkost a vzájemné podmiňování. S přesností a pečlivostí odhaluje materiální podmínky sexu a umění a ptá se: Můžeme tuto nevyvratitelnou realitu využít ve svůj prospěch a svou svobodu? Jak si vzít vše, aniž bychom museli dávat sebe samotné? Díky poutavé kombinaci osobních příběhů, kritické (auto)teorie a exkurzů do dějin umění a sex práce lze považovat Pracující dívku za zásadní dílo současné feministické teorie umění. Sophia Giovannitti nám ukazuje, jak pro sebe ukořistit to, čeho si ceníme nejvíc, aniž bychom byli někomu dlužni. Řečeno autorčinými slovy: „Nechci, aby mi kdokoli cokoli bral. Chci svobodně dávat nebo prodávat.“

McKenzie Wark ve své knize Raving ukazuje intimní i kolektivní stránky života newyorské trans a queer rave scény. Pro Wark není rave jen tanec nebo klubová záležitost: mnohem víc jde o sebevyjádření, performativní rituál, doslova sdílený tělesný proces směřující ke katarzi. Je také ale manifestem, společnou praxí a společným odporem proti tlaku konzumu a patriarchálních struktur. Silně autofikční pojetí umožňuje autorce McKenzie Wark v detailu odhalit její ryze intimní potřebu splynutí se zvukem, rytmem i vlastním tělem. S velkou otevřeností McKenzie Wark popisuje svůj skrz rave definovaný postoj k sexu, drogám i k hledání vlastních hranic ve zdánlivě nekonečném subprostoru velkoměsta. Její Raving je díky tomu nanejvýš syrový, autentický i mimořádně plastický portrét, který tepe energií, silou a vzdorem.

Zásevat neklid – antologie textů byla vydána u příležitosti třetího ročníku bienále Ve věci umění. Antologie obsahuje nově vzniklé i znovu publikované eseje, rozhovory, básně a umělecké příspěvky a propojuje dvě kurátorské linie bienále – zájem o dělnická hnutí Alekseie Borisionoka a zaměření na proměnu venkova Katalin Erdődi – s cílem hovořit o minulosti, současnosti a budoucnosti politických hnutí napříč venkovem a městy. Jak se lidé na venkově organizují, aby ovlivnili změny ve společnosti? Jak mohou lidé stávkovat a dosáhnout svých politických požadavků? Jak lze organizovat péči jako základ solidarity a vzájemné pomoci? Zajímá nás, jakými různými způsoby může na nečekaných místech narůstat neklid - stav nespokojenosti, rozrušení a pohnutí. Texty: Kateryna Aliinyk, Aleksei Borisionok, Ramona Duminicioiu, Katalin Erdődi, Fernando García-Dory, Kateřina Kolářová, Tomasz Rakowski, Marta Romankiv, Galina Rymbu, Olia Sosnovskaya, Alex Toshkov, Tomáš Uhnák, Maja Vusilović Vizuální eseje: Orla Barry, eeefff, Katheryna Lysovenko, Tamás Kaszás Editorský tým tvoří Aleksei Borisionok a Katalin Erdődi, kteří bienále Ve věci umění 2024 společně kurátorovali. Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky.

Revoluční románu americké kritičky, filmařky a spisovatelky Chris Kraus odhalující machismus newyorské intelektuální scény sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých let. Kniha která vypráví o tom, jaké to je být ženou umělkyní se nikterak neobtěžuje zakrývat svou autobiografičnost. Když svět upírá ženám právo vyslovovat se k věcem neosobním vyslovuje se Chris Kraus, kterou newyorská kulturní scéna, jíž vládnou muži, odmítla nezbývá jí než psát sama o sobě. Jakýkoliv odstup tu není žádoucí. Osobní je politické. Detailní ohledání nepřijatelných emocí milostné posedlosti, emoční závislosti, sklonů k sebedestrukci pak nese politický smysl. Hlavní hrdinka z románu vychází jako etické monstrum, sebestředná stárnoucí neurotička, která si projektuje do Dicka své poněkud adolescentní romantické představy, aniž by se kdy zabývala tím, kým vlastně Dick je. Zneužívá druhého člověka pro svůj umělecký projekt a autenticita jejích citů je tak přinejmenším pochybná. Monstróznost její milostné obsese předem odkázané k neúspěchu, nesnesitelná otevřenost, se kterou líčí svou touhu jakož i tělesné nedostatky, nemoci, nesplněné umělecké ambice a životní tragédie, jsou ale v důsledku fascinující. Román je upřímnou zpovědí o ženském selhání a (sebe)ponížení, manifestem nového druhu feministky, která se nebojí probít se vlastním narcisismem k zodpovědnosti za sebe sama a v neposlední řadě skvěle napsané umělecké dílo.

Alžírský režisér Mohammed Lakhdar-Hamina (*1934) a nedávno zesnulý syrský režisér Nabil Maleh (19362016) jsou společně považováni zakladatele svých národních kinematografií a klíčové postavy arabského filmu. Vzhledem ke své politicky angažované a esteticky jedinečné tvorbě jsou také známí na mezinárodní scéně. Málokdo však ví, že v 60. letech oba dva studovali na pražské FAMU a že se toto studium bezpochyby odrazilo v jejich tvorbě. Mezi další významné asijské a africké režiséry, kteří prošli studiem na FAMU patří srílanský režisér Piyasiri Gunaratna (1939) a tuniský dokumentarista Hafed Bouassida (1947), stejně jako desítky dalších režisérů, kameramanů a scénáristů z různých zemí Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Dvojjazyčná publikace se zaměřuje na kulturní výměnu spjatou s pobytem filmařů ze třetího světa v Československu. Zahrnuje rozhovory s některými z režisérů (Hafed Bouassida, Pyasiri Gunaratna) a studie tvorby Mohammeda Lakhdara-Haminy (Olivier Hadouchi) a Nabila Maleha (Kay Dickinson). Publikace rovněž zahrnuje text Alice Lovejoy o cestě Františka Vláčila do Číny. Obecnějším kontextem se zabývá esej Daniely Hannové o arabských studentech v Československu.

Kniha je nejrozsáhlejším Duchampovým mluvený komentářem, jehož kouzlo spočívá v jednoduchosti, s jakou svůj komplexní přístup k práci, životu a umění tlumočí. S citáty z této knihy se setkáme jak v učebnici pro základní školu, uvádějící děti do problematiky moderního umění, tak v komplikovaných textech o filozofii umění, estetice a dějinách umění dvacátého století. Duchampovy postoje nabízejí zcela nový pohled na dějiny zobrazování, funkci umění a jsou nutnou četbou pro ty, kdo si chtějí vytvořit názor na bouřlivý vývoj umění ve 20. a 21. století. Přelomový význam Duchampova díla zpochybňujícího vývoj umělecké reprezentace, začíná být v širším kontextu uznáván až díky umělcům a teoretikům konceptuálního umění, minimalistického umění a popartu na počátku šedesátých let. V nemalé míře k tomuto přesunu těžiště od sítnicového k mozkovému, jež bylo pro druhou polovinu 20. století příznačné, přispěla tato kniha. Kromě rozmluv kniha obsahuje předmluvy Pierra Cabanna ke třem historickým vydáním z let 1966, 1976 a 1995. Spíše než Duchampovy práce se tyto předmluvy relevantně dotýkají přijetí rozmluv a zprostředkovávají nám dobové reakce, jež vyvolaly.

První český překlad výboru esejů Odjinud, jež se náchází právě zde je pozoruhodným pohledem na cestu přes hranice různých zemí – jako cizinec, turista, imigrant, uprchlík – ve světě před 11. zářím a po něm. Kdo je kde vítaný? Co znamená cítit se nepatřičně v zemi, které říkáme domov? Kdy se objeví cizinec v této době temných metamorfóz? Těmito a dalšími otázkami se zabývá autorka, když zkoumá kulturní významy a složitosti cestování, imigrace, domova a exilu. Hranice, viděná jako materiální i nemateriální událost, je tam, kde se konce propojí se začátky. Trinh T. Mih-ha staví na tématech obsažených už v její ranější práci o hybriditě a vykořenění, osvětluje cesty, kde "každé putování může znamenat změnu hranic" a pátrá se svými čtenáři po tom, co znamená být insiderem a outsiderem v této "epoše globálního strachu".

Monografická publikace vznikla jako knižní záznam inventury prací, reprodukcí, textů, projektů konceptuálního umělce Jána Mančušky (1972–2011), s jejichž mapováním se započalo v roce 2012. Projekt První inventury má i svůj termín ukončení, kterým se stala výstava organizovaná Galerií hlavního města Prahy v roce 2015. Obsah publikace je řazen chronologicky a dále je použito členění, jež přebírá Mančuškovo třídění, které on sám použil jak pro svůj digitální archív (díla, skici, texty, reprodukce), tak i pro materiální složky díla (v ateliéru, galerijních skladech). První inventura je rozdělena do pěti oddílů: Práce, Texty, Rozhovory, Recenze a Teoretické texty. Složka Práce obsahuje výběr Mančuškových vizuálních, performativních, filmových a dalších prací. Součástí oddílu jsou také Explikace – kratší textové útvary, odrážející autorovu snahu o nalezení přesných průsečíků mezi jeho literárně-teoretickým přístupem. Texty jsou výběrem Mančuškou dokončených textů, esejisticky formulovaných názorů, východisek a referencí, o něž se bezprostředně opíral a jež mu v některých případech přímo posloužily jako materiál díla. Rozhovory, jichž je v knize přetištěno osm, zastávají v Mančuškově koncepci místo veřejné tribuny. Mozaiku dobových formulací doplňuje také výběr několika Recenzí výstav, které se ve zpětném pohledu mohou jevit jako místo setkávání s odlehlou interpretací, jež autora někdy motivovalo k explicitní formulaci vlastních východisek. Výběr Teoretických textů byl veden zájmem revokovat rozdílné diskursy, působení i doby, v nichž vznikaly.