Václav Fiala

Soubor sochařských povídek. Malá čítanka současného českého sochařství. Záznam dlouhodobé akce, v jejímž rámci pětatřicet sochařů umístilo do prázdné niky svůj výtvor. Všemi těmito přídomky lze charakterizovat knihu Václava Fialy Sochy do barokní niky. Barokní nika je prostor určený výlučně pro sochu, snad každý z těchto výklenků kdysi svou sochu opravdu nesl. Dnes je situace jiná, na mnoha místech v celé zemi zůstaly niky prázdné. Nejinak je tomu v Klatovech. Zdejší sochař a aktivista Václav Fiala se to rozhodl změnit. K sobě „do gubernie,“ jak s oblibou říká, začal před sedmi lety zvát sochaře – i s jejich sochami. Akce trvala až do loňska. Dvě barokní niky na schodišti někdejší slavné jezuitské koleje svým výtvorem za tu dobu zaplnilo pětatřicet umělců. Byla mezi nimi jména slavná (Kurt Gebauer, Olbram Zoubek…) i lokální. Závěr akce symbolicky patřil nezaměstnanému Martinu Šárovi, který zde udělal svou úplně první sochu a legendě evropského formátu Janu Koblasovi. Ukázalo se, že spojení barokní architektury a moderní sochy dokáže jiskřit. Klíč k vývěru pozvaných autorů nabízí Fiala v opozici vůči citátu šéfa Rudolfina Petra Nedomy: „S výtvarníky si netykám, do hospod s nimi nechodím, ateliéry nenavštěvuji.“ To proto, aby jeho kurátorský výběr nebyl ovlivněn osobními vztahy. Fiala zvolil zcela opačný přístup: „Osobní kontakt považuji za zásadní, osobní vztah za žádoucí a jeden z důvodů, proč toho či onoho umělce do Klatov zvu, je vidina společného posezení v hospodě. A tykám si se všemi.“ V Klatovech tak nebyl (a ani nemohl být) prezentován objektivizující soud nad českým (a bavorským) sochařstvím, ale okouzlená subjektivní sonda do oboru. Že se stane sochařem, se Fiala rozhodl téměř ve svých čtyřiceti letech – a opravdu se jím stal, dnes už renomovaným. Po přečtení jeho Soch do barokní niky lze konstatovat, že se stejně dobře mohl stát i spisovatelem. Pětatřicet příběhů představuje jednotlivé sochaře v příbězích – v příbězích jejich životů a tvorby, přípravy klatovské výstavy i v příbězích jejich přátelství s Fialovou. Každý z autorů je v první části knihy představen jakýmsi encyklopedickým heslem a několika snímky, v esejích v závěru publikace pak autor své přátele modeluje – nikoliv pomocí úderů sochařského kladiva, ale úhozů do klávesnice počítače. Fiala-sochař je robustní a hmotný, pracuje se dřevem, kamenem a železem. Jeho texty o sochách a sochařích pak tuto tíhu ve šťastné rovnováze vyvažují a odlehčují. Kniha tak představuje podobnou jednotu v různosti jako samotná akce sázející na moderní umění zasazené do interiéru barokní stavby. Fiala-publicista klade důraz na detail, ví, že v drobném příběhu se může zrcadlit celek zřetelněji, než v hodnotících soudech. V neposlední řadě jsou pak jeho texty odpíchnuté a vtipné, s přesnou mírou sebeironie. Díky tomu zvládl i úkol nejtěžší: představit sám sebe (neboť také on byl jedním z vystavujících umělců). Barokní niky v klatovské knihovně jsou dnes zase prázdné. „Doufal jsem, že se objeví nějaký pokračovatel, ale neobjevil,“ říká Václav Fiala. Jeho vlastním nákladem vydaná a vlastní rukou graficky upravená kniha tak výklenky zaplňuje „alespoň“ vzpomínkou, chcete-li ideou. Nezůstane přitom jen u ní: ve středověké věži zvané Galerie F vzniká i hmotná připomínka akce. „Bude lidu plebejskému připomínat, jací umělci vážili cestu do Klatov,“ uzavírá Fiala.

Legendární sestry Jitka a Květa Válovy se narodily v roce 1922 v dělnickém Kladně jako dvojčata. Od svých šestnácti let žily v malém řadovém domku se zahrádkou, který se stal jejich útočištěm a středem jejich společného života. Po druhé světové válce začaly studovat na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru monumentální malby Emila Filly. V roce 1966 měly sestry Válovy ve Špálově galerii v Praze první a také na příštích sedmnáct let poslední bilancující výstavu. Až ve třiaosmdesátém roce došlo ke zlomu výstavou v Galerii výtvarného umění v Chebu, uspořádanou Janou a Jiřím Ševčíkovými. V té době se jednalo o jejich "objevení . " Po roce 1989 se otevřel prostor a naskytly se možnosti výstav i v zahraničí. Společně cestovaly do New Yorku, Londýna, Manchesteru, Barcelony, Budapešti a Walesu. Dostalo se jim i významného ocenění - roku 1994 jim byla ve Vídni udělena Herderova cena, kterou společně převzaly. Jedna cena pro dvě umělkyně, i takto se dá vnímat dvojjedinost. V září 1998 došlo k tomu nejsmutnějšímu, zemřela Květa. Nedočkala se v roce 2000 velké společné výstavy ve Veletržním paláci Národní galerie a dalších ocenění, která jí byla udělena in memoriam. Jitce sestra chybí, ale po dvouletém smutku pokračuje v malování, protože Květa je s ní dál. Každá je přítomna v té druhé. <" " V letošním roce uplynulo 60 let od absolutoria sester Válových na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Škola připravila Jitce Válové výstavu jejích posledních kreseb inspirovaných poslechem hudby.<" Dagmar Šubrtová, asistentka z ateliéru Kurta Gebauera, ve spolupráci se sochařem Václavem Fialou připravili publikaci, která obsahuje průřez kresbami obou sester od studií po dnešek. Kresby doplňují unikátní fotografie obou umělkyň a vzpomínkové texty několika přátel (Cílek, Vaňous, Hanke, Šubrtová, Fiala). " Kniha není koncipována jako životopisný katalog, ale spíš jako sbírka básní, kde jsou slova nahrazena kresbami. "

Kuchařku lze napsat mnoha způsoby. Lze se držet striktně návodů co a jak a kolik čeho, lze ji proložit vlastními radami a nebo, a to je méně obvyklé, doplnit jednotlivé recepty malými příběhy, jako to udělala Silvie Fialová. Hladového nestačí jen nasytit. Přípravu jídla je nutné si pořádně užít. Musí se dozvědět co autorka receptu prožívala, na co myslela a hlavně musí cítít z každého sousta, že vaření kuchařku bavilo. Silvii Fialovou také bavilo doplňovat recepty texty, které jiní píší do svých deníků. Knihu ilustrovala sedmiletá dcera Róza Sofie cyklem kreseb “Srdíčková rodina”.