Věra Nosková strana 2 z 4

Kniha A přece se netočí je malý humorný slovník, který sepsal pro pobavení a poučení prof. RNDr. Vojtěch Mornstein, vedoucí Ústavu biofyziky Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Knížka sarkasticky objasňuje a vtipně popisuje výrazy, fenomény a oblasti esoteriky, léčitelství, okultismu ale i dalších společenských fenoménů. Je provokativní, pracuje s nadsázkou, lze se při ní zasmát a zároveň získat informace. Potěší každého muže i ženu střízlivé mysli a zdravého rozumu, kteří jsou znepokojeni či znechuceni přívaly okultních blábolů a komerční mystiky v životě a médiích. Vychází z někdejšího titulu stejného autora Utopený Archimédes, ale je obohacena o nová hesla a aktualizována.

Příběhy mužů spisovatelky Věry Noskové je kniha složená z vyprávění těžce zkoušených mužů, rozvíjejí tak jedno z témat její předchozí knihy Chraňme muže. Jeden z vypravěčů pokládá ženám řečnickou otázku, na níž si sám po trpkých zkušenostech umí odpovědět: Co všechno se dá normálnímu chlapovi udělat, když si ho zprotivíte nebo máte chuť žít s někým jiným? Připravíte ho o děti, infikujete je nenávistí k němu, seberete mu domov, připravíte jeho firmu o prosperitu, nehorázně lžete policii, aby ho odvezli v poutech, má dům a splácí hypotéku, ale nesmí v něm bydlet, odporně o něm mluvíte na veřejnosti, obviníte ho, že sexuálně zneužíval vaše děti a vás že běžně znásilňoval. A osoba, která se dopustí tolika zla, lží a podvodů, smí, na rozdíl od otce, vychovávat jeho děti, a je litována a chráněna. Příběhy mužů nebyly sepsány se záměrem, aby vzbuzovaly především soucit k sužovaným mužům - otcům a odpor k jejich bývalým partnerkám. Vyprávějí také o tom, co se může stát, když se muž chová jistým způsobem, jaké reakce a pohromy může očekávat. Mimoděk radí, na co si dávat pozor. Provokují k přemýšlení nad lidskými povahami, líčí jednání institucí, které rozhodují o našich životech. Autorka na příbězích, které jí vyprávěli muži ilustruje problém, který má naše společnost, ale příliš ho nevnímá.

Kniha sleduje osudy hrdinky od jejího narození až do pozdního věku, z venkova do velkých měst a její občasné potýkání s alkoholem a alkoholismem svých nejbližších. Ten jí přivodí nejednu těžkou chvíli a přivede ji až k pokusu o sebevraždu. Autorka staví do kontrastu stereotypy bývalého režimu a svobodu, kterou přinesl rok 89. Ukazuje, kam až mohou zajít příbuzenské vztahy, jak se jimi člověk může nechat srazit až na dno, a že cesta zpět může vést přes tvůrčí činnost.

Román sledující dobu před Listopadem 89 a několik let po něm je zabydlen množstvím postav, které jsou propojeny bydlištěm či pracovním prostředím s přemýšlivou Anetou. Z nich každá po svém prožívá metaforfózu svého postavení, životních šancí, společenského vzestupu či pádu. Jejich podstata zůstává téměř neměnná, jen v nových poměrech a možnostech bu? rozkvete nebo naopak špatné nastavení povahy, etiky, zhoubná závislost nebo třeba naivita přivodí jejich pád na dno. Aneta, v první polovině příběhu outsider hledající oporu u antických myslitelů, plachá, tichá a přitom nebezpečná mladá žena, zvažuje nap?íklad vraždu svého trýznitele, se v nových poměrech stává uznávanou fotografkou. Ale musí se ještě utkat s povrchností, vypočítavostí a prolhaností v zápasu o svou lásku. Její život je, kromě potřeby nebýt odmítána, ovlivněný vášní vidět, porozumět, pochopit a p?itom i …nafotit. I když autorka prostředí baráku hrůzy, dívčího internátu a redakce porevolučního deníku, stejně tak jako většinu postav, dobře znala, nedá se říci, že jde o román do té míry autobiografický, jakými byly tři knihy její trilogie (Bereme, co je, Obsazeno a Víme svý). Ale předchozím románům se kniha Proměny podobá autenticitou, syrovostí a soucitem, potřebou pochopit co se děje s lidmi, zjistit, jak žít, aby život nebyl převážně řadou proher nebo křiváren. Tradičně bohatý autorčin slovník ozvláštňuje humor pramenící z kouzla nechtěného a jiskry mimoděčné poezie.

Druhá básnická sbírka známé prozaičky, obsahující verše z vydané sbírky Inkoustové pádlo i z nevydaného rukopisu pozdějších básní je letmým nahlédnutím do hloubky času, který své příběhy uzavřel. Uvítají ji hlavně ti čtenáři, kteří v románech a povídkách Věry Noskové s radostí nalézají odlesky něšího básněí. Témata mnohých textů naznačují, o čem bude jednou psát ve své trilogii. Na titulu je fotografie autorky z roku 1968, kdy velmi toužila po tom být dobrou básnířkou.

Kniha obsahuje 16 povídek od 10ti autorů, kteří prošli sítem druhého ročníku vodácké soutěže Kenyho VOLEJ. Poprvé se v ní se svou povídkou sešla většina rodiny Věry Noskové, spisovatelka a synové Jiří a Tomáš.

Převážně rodinný dramatický příběh z doby normalizačního temna, odehrávající se v prostředí zapadlé horské obce. Tři malí sourozenci prožívají svá denní dramata pod despotickým otcem, který je nemilosrdně trestá za každou maličkost. Nad příběhem se sice rozprostírá dusivý mrak normalizace, ale děti vnímají víc svírající rodinné poměry. Přesto jsou mnohdy v rámci možností vlastně šťastné, i když se otci později podaří zasít svár a nepřátelství i mezi ně. Autorka vzpomíná na svůj čas divokých malin, ale právě díky času, který od doby dětství uplynul, obrousil hrany a umožnil odstup a nadhled může i drsné chvíle vid ět a líčit s dávkou humoru.

Druhé rozšířené vydání knihy Ať si holky popláčou, která vyšla v roce 2008 v nakladatelství Abonent ND. Byla brzy vyprodaná, nominovaná na cenu Boženy Němcové a její ohlas mezi recenzenty a hlavně čtenáři byl velmi příznivý. Původní vydání je nyní obohaceno o osm později napsaných povídek a soukromých reportáží, stejně sebeironických a humorných. Jeden z recenzentů o této, zároveň rozverné i přemýšlivé, knize napsal: Lehkost, s jakou autorka vypráví, humor a vtip, nadsázka, ironie a nadhled patří do její základní výbavy. Živým a dynamickým podáním i bohatým pestrým slovníkem se Nosková blíží mluvenému projevu, což posiluje dojem autenticity vyprávěného. Obdivuhodné je jazykové uchopení situací, cit pro jazykové nuance a komiku, pro lakoničtější i lyričtější polohy jazyka. (Radomil Novák) Další recenze zmiňuje že: Věra Nosková dovede být mile sarkastická i tvrdě ironická, vlídně kousavá, ale pokaždé dokáže silně vyjevit svůj názor. Současně je, pokud to téma dovoluje, velmi vtipná. Stalo se mi podruhé v životě, že jsem se hlasitě rozesmál v metru plném lidí, až jsem byl obdařen několika káravými pohledy. Poprvé jsem přečetl celou knížku kratších textů jedním dechem a neměl jsem přitom pocit, že autorka moralizuje či poučuje.(Tomáš Fojtík)

Publikace je pokusem o teologicko-antropologickou interpretaci vybraných fotografií reprezentujících konceptuální uměleckou tvorbu. Jejím cílem je poukázat na některé způsoby, jimiž je v konceptuální fotografii vyjadřována otázka po mezilidské vzájemnosti a reprezentována tematika rodinného společenství. Výpovědi interpretovaných děl se snaží vnímat i jako otázky po nadpřirozeném Světle, v němž se plně zjevuje tvář člověka a vyjasňuje se zakotvení, garance, dějinné uskutečnění i konečné naplnění jeho personality i interpersonality.

Román Láska je víc než láska je laskavou polemikou s Kunderovou fascinující zprávou o lásce kruté a nevypočitatelné, nebezpečné, žádnými triky nezachranitelné. Název Láska je víc než láska provokuje. Což je něco takového vůbec možné? Román Romanské o lásce svéhlavé, svéprávné, ne však svévolné, je knihou o tajemství lásky. Nenabízí jednoduchou odpověď. Vyzývá. Vzrušuje. Příběh má výraznou protagonistku Noru Mazurovou, s níž se v knize setkáváme od doby jejího dětství. Kolem třicítky zdědí po svém zesnulém muži kosmetickou firmu, pobočku mateřské firmy ve Švédsku. Její hledání lásky a touha po dítěti k ní přivádí postupně několik mužů, ženatého Vojtu, rozvedeného bohéma Herberta, její první lásku Lukáše, svobodného Švéda Eddieho, majitele švédské kosmetické firmy. Druhým protagonistou je Nořin otec Přemysl, profesor konzervatoře a sbormistr, který je za své postoje v osmašedesátém zbaven místa. Řeší vztah k sestře své manželky Zdeně. Jak dopadne vztah Zdeny a Přemysla, jak se rozhodne Nora, jak se změní město i doba za posledních čtyřicet let a s ní zašmodrchané vztahy hlavních hrdinů, je náplní románu. Lydie Romanská je básnířka, vypravěčka, esejistka a nositelka sbormistrovské ceny.

Čeští skeptici jsou především knihou humoru. Údivu nad tím, co všechno je možné a čemu všemu jsme my lidé připraveni věřit. Skeptici se ovšem nesmějí důvěřivcům, tedy obětem, ale podvodníkům a jurodivcům, kteří prodávají nesmyslné iluze a nefungující výrobky. Ideologům absurdna, kontaktérům s fantasmagoriemi. Smích před nimi varuje lépe než zdvižený ukazováček. Mnozí z nich obdrželi anticenu Bludný balvan, jejich výčet je v knize obsažen i s ukázkami z nejvtipnějších laudatií. Lze se tu dočíst i fakta o tom, kdo vlastně čeští skeptici jsou, jak vznikli, jak pracují a baví se. Knihu z materiálů Českého klubu skeptiků Sisyfos sestavila a doplnila vlastními texty jeho spoluzakladatelka a známá prozaička Věra Nosková.

Neboj se, můj zachránče, nebude to bolet,“ řekla tak ledovým hlasem, až Petrovi přeběhl mráz po zádech. Krok za krokem se blížila, a on couval, dokud nenarazil zády do zdi. V hrůze se jí podíval do očí. Byly jako oči hada, hypnotizovaly ho tak, že se nedokázal ani pohnout. Již byla téměř u něho. Stále se usmívala, tak divně a chladně; v pootevřených ústech se jí leskly dva pomalu se prodlužující špičáky. Upíři. Kdo by je neznal? Kniha Dcery temnot se vrací ke klasickému pojetí tohoto žánru a upíři zde jsou sice uhlazení, ale zároveň krutí a nemilosrdní. Děj se skládá ze dvou vzájemně nezávislých částí a táhne se od konce 17. století až do současnosti. První příběh zachycuje střípky osudu šumavské upírky Viktorie, druhý se pak odehrává převážně v Praze a setkáme se zde s nemrtvým párem Hedwigou a Melchiorem. S těmi Drž hubu a pádluj se k Vám pořád nemůžu dostat... Hoří to?