Tomáš Akvinský strana 2 z 4

Publikace přináší překlad dvou věroučných konstitucí IV. lateránského koncilu (1215), dekretálů Firmiter a Damnamus, jež obsahují nově formulované vyznání víry katolické církve a zpřesněné učení o Boží Trojici, a komentář, který k těmto textům sepsal svatý Tomáš. Jde o jediná Tomášova opuscula, jež se týkají takto významného, jemu takřka soudobého stanoviska učitelského úřadu církve. Jednota obou dekretálů spočívá podle Tomáše v tom, že oba rozvíjejí vlastní a jedinečné dogma křesťanů: učení o svrchované Trojici. Úvodní studie vysvětluje problematiku názvu Tomášova pojednání a jeho tématu, rozebírá okolnosti a čas jeho vzniku, prameny a způsob, jímž Tomáš své předlohy vykládal, a zasazuje jeho přístup do kontextu jiných soudobých komentářů k dekretálům.

Vizuálně i obsahově poutavá kniha přináší nový český překlad traktátu Tomáše Akvinského, doplněný latinským originálem i nejstarším českým překladem od Votky a Vojáčka z roku 1887. Text traktátu dále doprovází podrobný, didakticky koncipovaný průběžný komentář a vše je proloženo třiceti kvestiemi ve stylu Tomášovy Teologické sumy, v nichž se autoři pokoušejí o samostatné systematické řešení obtížných bodů, které při četbě Tomášova textu vyvstávají. Publikaci autoři připravili jako hold filosofickému a pedagogickému dílu svého učitele, prof. Stanislava Sousedíka, průkopníka scholastických studií v českých zemích.

Tento svazek (STh II-II, q. 34–46) navazuje na traktát o lásce a milosrdenství. Tomáš zde rozebírá hříchy proti lásce jako takové, tj. nenávist k Bohu a bližnímu; hříchy proti radosti a milosrdenství, tedy acedii zvanou také polední démon a závist; hříchy proti pokoji, tj. nesvornost, svár, schisma, válku, šarvátku a vzpouru; a hřích proti dobročinnosti a bratrskému napomenutí, jímž je pohoršení. V další části se pak věnuje přikázání lásky, tedy přikázání lásky k Bohu a bližnímu, a daru moudrosti, včetně hříchu proti moudrosti – pošetilosti.

Traktát o starém zákoně (STh I-II, q. 98–105) navazuje na pojednání o zákonech obecně a předchází traktátu o novém neboli evangelním zákoně. Jeho předmětem není starý zákon jako soubor knih obsahující zjevení z doby před Kristem, ale zákon jakožto vnější pravidlo lidského jednání, jak se nachází v této části Písma a obecně v době starozákonního Božího lidu Izraele. Není to tedy pojednání řadící se do biblistiky, ale mnohem spíše do morálky a práva. Nejde o zákon ve smyslu smlouvy Boha se svým vyvoleným lidem, ale o pravidla určitého jednání – v tomto případě pravidla daná židovskému národu, vyvolenému lidu první smlouvy. Tato pravidla a přikázání nacházíme v centrální části Starého zákona, jíž jsou Mojžíšovy knihy (Tóra), především ve třech velkých kodexech. Jsou to kniha smlouvy (Ex 20–23), zákon svatosti (Lv 17–26) a deuteronomický zákoník (Dt 12–26). Tomáš ve svém traktátu probírá přikázání ze všech těchto tří zákoníků. Ukazuje smysl a důležitost zákona obecně a v náboženském kontextu především.

V tomto svazku přinášíme šest úvodních christologických otázek, jimiž začíná třetí část Teologické sumy (STh III, q. 1–6). Tomáš zde zaměřuje pozornost na tajemství vtěleného Slova. Nejprve osvětluje otázku vhodnosti vtělení Boha (q. 1). V dalším kroku pak objasňuje způsob jednoty božství a lidství ve vtělení (q. 2). Dále vyjasňuje otázku subjektu přijetí (q. 3). Nakonec pojednává otázku přijaté přirozenosti (q. 4), respektive jejích částí (q. 5) a řádu přijetí (q. 6).

Tento svazek přináší první dva traktáty o jednotlivých svátostech – o křtu a biřmování (STh III, q. 66–72). Traktát o křtu je rozdělen na dvě hlavní části, na pojednání o samotném křtu a o přípravách na křest. V první části Tomáš probírá skladbu svátostného znamení (q. 66), dále pojednává o udělovateli (q. 67) a příjemci (q. 68) a nakonec se zaměřuje na účinky svátosti (q. 69). V části věnované přípravám na křest se Tomáš nejprve zabývá obdobím starozákonní praxe obřízky od Abraháma až ke Kristu (q. 70) a poté se zaměřuje na přípravy, které probíhají zároveň se křtem, totiž na novozákonní prvky katechismus a exorcismus (q. 71). Následující traktát o biřmování je soustředěn do jediné otázky o dvanácti článcích (q. 72). Tomáš zde zkoumá, jak se pojem svátosti uplatňuje na biřmování, dále rozebírá svátostné znamení a účinky svátosti, biřmovací charakter a svátostnou milost, pojednává o příjemci a udělovateli svátosti a o roli kmotra. V posledním článku pak komentuje liturgický obřad svátosti.

Traktát o Boží vládě nad tvory (STh I, q. 103105) navazuje na otázku 22, která se zabývá prozřetelností jako vlastností Boží. V tomto traktátu Tomáš rozebírá způsob, jakým Bůh svou prozřetelnost projevuje. Nejprve pojednává o řízení věcí obecně: zda a kým je svět řízen; jaký je cíl a jaké jsou účinky tohoto řízení; zda je vše poddáno božskému řízení; zda je vše řízeno Bohem bezprostředně. Poté rozebírá konkrétní účinky božského řízení: udržování tvorů v bytí; uvedení do nicoty. Nakonec uvažuje o změnách, které Bůh působí ve věcech: přímé božské působení ve světě; božské působení na intelekt a vůli člověka; působení mimo řád zázraky.

Traktát o prozíravosti (STh II-II, q. 4756) rozvíjí a konkretizuje základní nauku o kardinálních ctnostech, jak je vyložena v předešlých částech Sumy. Na rozdíl od oněch úvodních teoretických rozborů a argumentů se zde přistupuje k celé problematice velmi prakticky. Text se tak stává zřetelně užitečným a využitelným jak pro učitele, vychovatele a pastýře, tak pro každého čtenáře, který chce získat konkrétní pomoc a doporučení pro vlastní morální rozvoj. Ukazuje a potvrzuje se tím, že Tomášova Suma není pouhou učebnicí nebo teoretickým kompendiem pro intelektuály, ale i praktickou příručkou pomáhající k morálnímu a duchovnímu růstu křesťana.

V této části Teologické sumy (STh I, q. 90102) Tomáš pojednává o člověku v situaci před prvním hříchem. Nejprve se zabývá stvořením prvního muže s ohledem na jeho duši a tělo, poté stvořením první ženy pro muže, dále popisuje účel stvoření člověka a vysvětluje, co to znamená, že byl stvořen k obrazu Božímu. Věnuje se také otázkám ohledně intelektu prvního člověka, stavu milosti, rozebírá vztahy mezi lidmi navzájem a jejich vztah k ostatnímu stvoření, dále otázku nesmrtelnosti, plození a místa přebývání, tj. ráje. Jedná se o vyváženou syntézu, která stojí na empirickém východisku, je věrná biblickému textu a neopomíjí teologickou tradici.

Pojednání o habitech v Teologické sumě (STh I-II, q. 4954) navazuje na traktát o vášních (STh I-II, q. 2248). Habity jsou jisté kvality, které člověka uschopňují k relativně trvalé a snadné činnosti. Nauka o těchto principech lidských úkonů má zásadní význam pro morální a duchovní život člověka. Morální ctnosti neboli habity vedoucí člověka k jednání v souladu s jeho přirozeností ho dělají dokonalejším člověkem, naplňují jeho přirozený cíl.

Traktát o svátosti eucharistie je posledním úplným traktátem Teologické sumy (STh III, q. 7383). Tomáš ho s velkou pravděpodobností sepisoval na podzim roku 1273, krátce předtím než se po hluboké duchovní zkušenosti, jíž se mu dostalo právě při slavení eucharistie, definitivně odmlčel. Lze ho tak pokládat za jakousi Tomášovu teologickou a duchovní závěť. Tomáš se v něm nejprve zabývá eucharistií jakožto svátostí. Ptá se, jakým způsobem se obecný pojem svátosti vztahuje právě na eucharistii a jaká je její materie a forma. V této části probírá otázky týkající se svátostné proměny, způsobu, jímž je Kristus pod svátostnými způsobami přítomen, a akcidentů, totiž vnější podoby chleba a vína, u nichž při konsekraci k žádné zjevné změně nedochází. Dále pojednává o účincích eucharistie v řádu milosti, o těch, kdo eucharistii přijímají a kdo ji vysluhují, a nakonec rozebírá liturgické obřady, jimiž se eucharistie slaví.

V této části Sumy (STh II-II, q. 171178) Tomáš pojednává o charismatech, tedy mimořádných darech Ducha svatého, které jsou dány některým křesťanům k užitku celé církve. Postupně se věnuje daru prorokování (prophetia), vytržení (raptus), milosti jazyků (gratia linguarum), řeči moudrosti a poznání (sermo sapientiae et scientiae) a milosti konání zázraků (gratia miraculorum). Soustřeďuje se především na dar prorokování, jemuž věnuje víc jak polovinu celého traktátu. Proroctví neomezuje na dobu biblickou ani pouze na prvotní církev, ale chápe ho jako fenomén patřící k životu církve obecně. Velkou váhu kladenou právě na proroctví lze vysvětlit Tomášovým důrazem na slovo a hlásání. Spatřuje zde velké nebezpečí neautentického projevu, který církvi neprospívá, ale ohrožuje ji. Tomášův traktát přináší zajímavé intelektuální podněty k reflexi o mimořádném působení Ducha pro budování církve a podporu víry.

Traktát o činném a kontemplativním životě (STh II-II, q. 179–182) je zařazen téměř na samém konci druhého dílu druhé části Teologické sumy, předchází závěrečnému pojednání o řeholnících (q. 183–189). Tomáš však toto téma nepojednává pouze z úzkého pohledu řeholního života, ale předkládá zde problematiku zaměření života každého jednotlivého člověka. Svoje pojednání formuluje ve čtyřech bodech. Za prvé obhajuje samotné rozlišení života činného a kontemplativního, za druhé a za třetí probírá oba způsoby života, přičemž životu kontemplativnímu věnuje největší prostor, a za čtvrté oba způsoby života srovnává.

Tomášův traktát o hexaemeronu (STh I, q. 6574), tedy o šesti dnech stvoření, jak jsou popsány na začátku Bible, představuje jakési teologické rozvinutí kratšího a spíše filosoficky laděného traktátu o stvoření obecně, který je zařazen v otázkách 4449. Téma stvoření Tomáš rozděluje na tři základní fáze. První je dílo stvoření, které představuje uvedení světa do existence Bohem bez jakéhokoli předpokladu (ex nihilo). Zasahuje část prvního dne. Druhé je dílo oddělení, které začíná ještě v prvním dni a trvá do konce dne třetího. Jde o oddělení světla od temnoty, vody na zemi od vody na obloze a na zemi pak oddělení vod od souše. Třetím je dílo ozdobení zahrnující čtvrtý, pátý a šestý den. Představuje jakési vybavení země tím, co se hýbe a co ji v tomto ohledu obohacuje.

Traktát o naději (STh II-II, q. 1722) se nachází na začátku Secunda secundae mezi traktátem o víře a traktátem o lásce. Tomáš v něm nejprve probírá podstatu ctnosti naděje a její vztah k ostatním teologickým ctnostem. Poté se zaměřuje na subjekt naděje, a to nejen na konkrétní duševní sílu, kterou naděje formuje, ale také na typ lidí, kteří mohou naději mít. V další části rozebírá dar Ducha svatého, který s nadějí úzce souvisí, což je dar bázně Boží. Následně pojednává o neřestech, které ctnosti naděje odporují, tedy o zoufalství a opovážlivosti. V závěru se zabývá souvislostí naděje s Božími přikázáními.

Naše jednání, má-li být etické, musí být primárně řízeno intelektem, a to jak na rovině přirozené, tak na rovině nadpřirozené, kde je rozum osvícen vírou. V traktátu o víře (STh II-II, q. 116) se Tomáš tedy nejprve ptá po definici víry, zkoumá její úkony, dary Ducha svatého, které k ní patří, a nakonec hříchy a přikázání týkající se víry. Pomůže nám mimo jiné vyjasnit vztah víry a skutků, který se stal významným kontroverzním tématem v dějinách církve.