Tomáš Akvinský

Tento svazek obsahuje překlad čtvrté a závěrečné části traktátu o jednom Bohu (STh I, q. 19–26). Tomáš se zde věnuje druhým dvěma velkým tématům, jež předeslal v úvodu pojednání o Božích aktivitách: Boží vůli a moci. První tři otázky pojednávají o Boží vůli a jejích stavech (láska, radost, spravedlnost a milosrdenství), následují tři otázky o prozřetelnosti, předurčení a knize života a po nich dvě otázky o Boží moci a blaženosti. Úvodní studie se snaží poskytnout koncepční nástroje pro úspěšné čtení přeloženého textu. Začíná uvedením čtenáře do Tomášova pojetí vůle a jejího připisování Bohu a pokračuje komentářem k jednotlivým částem Tomášova textu. Zvláštní pozornost je věnována problematice vztahů mezi Boží vůlí, nutností a svobodou. Studie se zaměřuje především na ty aspekty, u nichž častěji dochází k chybnému výkladu či hodnocení.

Tento svazek Teologické sumy (STh I-II, q. 106–114) obsahuje traktát o novém zákoně spolu s otázkami o milosti, ospravedlnění a zásluhách. Tomáš problematiku nového zákona, stejně jako v pojednání o starém zákonu, na něž tento svazek navazuje, neprobírá „biblisticky“, tedy s důrazem na soubor určitých knih, ani „spáso-dějinně“ s důrazem na různé typy smlouvy, ale z hlediska „zákona“, tedy jako rozumově dané směrnice pro naše jednání. Na rozdíl od starého zákona, jenž byl probírán podle tří typů přikázání: morálního, obřadního a soudního, se novozákonní problematika soustředí kolem pojmu milost, klade tedy větší důraz na Boží působení než na lidskou snahu přiblížit se Bohu.

V této části Teologické sumy (STh III, q. 27–30) Tomáš analyzuje teologické argumenty převzaté z Písma, Tradice, církevních otců a koncilů, které objasňují život a vlastnosti Matky Boží v úzké souvislosti s početím a narozením Krista. Hlavním východiskem je zde pro Tomáše událost Zvěstování a Mariino mateřství. Výklad je především důkladnou analýzou biblických zpráv o událostech a srovnáním interpretací církevních otců a prohlášení církevních koncilů. Tomášova nauka v tomto textu představuje nepochybně jeho vyzrálé období teologa a stala se impulsem k dalšímu rozvinutí mariologie.

V tomto pojednání (STh I-II, q. 55–67) Tomáš rozebírá základní charakteristiky ctností. V návaznosti na Aristotela a Augustina nejprve uvádí definici ctností, poté se zaměřuje na jejich subjekt, tj. na jednotlivé schopnosti lidské duše, které jsou ctnostmi zdokonalovány. Dále rozebírá různé druhy ctností: ctnosti rozumové, morální (kardinální) a teologické (víra, naděje a láska). Následně se věnuje tématům, která jsou pro všechny typy ctností zásadní: pojednává o příčině ctností, o středové pozici ctností, o jejich jednotě a propojení. Na závěr se zabývá problematikou trvání ctností po skončení pozemského života. Tomášův traktát o ctnosti je jedním ze zásadních textů dějin filosofie zaměřených na etiku ctností. Pomáhá nejen pochopit, co je ctnost, ale také představuje cesty formace k ctnostnému jednání.

Tento svazek obsahuje překlad třetí části pojednání o jediném Bohu (STh I, q. 14–18). Tomáš se v něm zaměřuje především na charakteristiku a obsah Božího poznání, včetně několika tradičních problémů, jež s tímto tématem souvisejí. Zabývá se také pojmy pravdy, nepravdy a života, a to jak pokud jde o ně samotné, tak v jejich vztahu k Bohu a jeho poznání. Úvodní studie si klade za cíl poskytnout čtenáři koncepční nástroje usnadňující porozumění přeloženému textu. Vysvětluje význam základních pojmů, které Tomáš v diskusi o poznání používá, a pokračuje komentářem jednotlivých částí traktátu. Podrobněji rozebírá ty aspekty Tomášova myšlení, které jsou náchylné k nesprávné interpretaci. Zvláštní kapitola je věnována úvodu do tradičních sporů o vztahu mezi Božím poznáním a jeho kontingentními a proměnlivými objekty.

Traktát o hříchu (STh I-II, q. 71–89) se nachází v Prima secundae, mezi pojednáními o ctnostech a o zákoně. Tomáš v něm podrobně a detailně rozpracovává téma hříchu, předkládá odpovědi na otázky, co je hřích, jak se rozděluje, jaké jsou jeho příčiny a k jakým vede důsledkům. Nezabývá se zde konkrétními typy hříchů, ale popisuje hřích na obecné rovině. Zdůrazňuje jeho neuspořádanost a nerozumnou povahu, odchýlení se od rozumového řádu. Hřích je zde vykreslen nikoli primárně jako neposlušnost vůči zákonu, ale jako nerespektování vlastního rozumu, který je zodpovědný za pochopení a reflexi přirozeného, božského a lidského řádu.

Tento svazek přináší další část christologických otázek třetí části Teologické sumy (STh III, q. 7–15). Tomáš v nich pojednává o důsledcích Božího vtělení, tedy o všem zásadním, co bylo osobou Božího Slova s lidskou přirozeností zároveň přijato v Ježíši Kristu. Nejde o vyčerpávající antropologický rozbor, ale o studium aspektů, které jsou důležité jak pro Kristovo bytí Bohočlověka, tak pro jeho poslání Spasitele a toho, kdo naplňuje a završuje Boží zjevení. Tomáš zde nejprve probírá otázky o Kristově habituální milosti (q. 7) a o milosti Krista jakožto hlavy církve (q. 8). Ve čtyřech dalších kvestiích se pak zabývá Kristovým věděním: nejprve jeho rozdělením na tři základní typy (q. 9), dále problematikou Kristova blaženého patření (q. 10), vlitého vědění (q. 11) a získaného neboli zkušenostního vědění (q. 12). Následují otázky o moci Kristovy duše (q. 13) a o přijatých nedostatcích těla (q. 14) a duše (q. 15).

Další svazek ze souboru Quaestiones disputatae de veritate přináší překlad otázky 22, ve které Tomáš pojednává téma vůle. Otázku disputoval a sepsal během svého vyučování na pařížské univerzitě v letech 1257–1258. V reakci na předchozí filosoficko-teologickou tradici Tomáš vymezuje vůli jako racionální žádost zaměřenou na blaženost, která převyšuje žádost smyslovou, a upouští od tradičního rozdělení na vůli dobrou a zlou. Novátorským a originálním způsobem rozpracovává problematiku svobody vůle. Ukazuje, že co do své přirozenosti vůle nezbytně chce svou blaženost, zatímco co do svého druhového určení zůstává vždy svobodnou vůči přitažlivosti jakékoli věci, dokonce i vůči sobě samé. Zkoumá také vztah svobody vůle a milosti a vzájemné uspořádání a spolupráci vůle a rozumu. Vymezením svobody vůle si Tomáš připravil půdu pro promýšlení tematiky svobodného rozhodování, jemuž věnuje následující, 23. otázku.

V První části Sumy, poté co Tomáš pojedná o teologii a důkazech Boží existence, věnuje svoji pozornost otázkám o Boží esenci. Z této části pocházejí i dvě otázky, jež tvoří obsah předkládaného svazku (STh I, q. 12–13). Tomáš se v nich zamýšlí nad problematikou lidského poznání Boha a výpovědí o Bohu. Nejprve se ptá, zda je možné přirozenými silami poznat Boží esenci, tedy Boha takového, jaký je, a zda je možné jeho esenci celou plně nahlédnout. Dále se zabývá možnostmi slovního vyjádření našeho poznání Boha, zkoumá, jakým způsobem lze hovořit o Bohu, abychom tuto realitu při vší její komplikovanosti pojmenovali co nejpřesněji.

Pojem stvoření se objevuje v několika částech Akvinského Sumy. V současném překladu pojednání o stvoření v první části Sumy, otázky 44–49 je předběžná studie převážně filozofických předpokladů speciálních otázek, které jsou později probírány s hlubokou teologickou erudicí, např. šest dní stvoření, stvoření andělů, stvoření lidských bytostí atd. V tomto prvním pojednání o stvoření Akvinský se snaží vysvětlit terminologii a představit některé základní principy, které používá v následujících pojednáních Sumy.Pojem stvoření se objevuje v několika částech Akvinského Sumy. V současném překladu pojednání o stvoření v první části Sumy, otázky 44–49 je předběžná studie převážně filozofických předpokladů speciálních otázek, které jsou později probírány s hlubokou teologickou erudicí, např. šest dní stvoření, stvoření andělů, stvoření lidských bytostí atd. V tomto prvním pojednání o stvoření Akvinský se snaží vysvětlit terminologii a představit některé základní principy, které používá v následujících pojednáních Sumy.

Tento svazek přináší překlad traktátu o jediném Bohu z První části Sumy (STh I, q. 2–11). Tomáš v něm pojednává o způsobech prokázání Boží existence (známých jako pět cest či kosmologických důkazů Boží existence) a o jeho tzv. entitativních atributech: jednoduchosti, dokonalosti, dobrotě, nekonečnosti, všudypřítomnosti, neměnnosti, věčnosti a jednotě. Rozsáhlá úvodní studie se snaží poskytnout pojmové nástroje pro úspěšné čtení přeloženého textu současnými studenty a teology.

Pojednání o zákonech v Teologické sumě (STh I-II, q. 90–97) patří k základním pramenům západního etického myšlení. Nabízí odpovědi minimálně na dvě důležité otázky. První se týká původu mravních zásad: Jsou naše rozhodnutí ponechána naší libovůli, nebo existují nějaké objektivní principy, které musíme respektovat? Druhá otázka se týká odůvodnění práva: Existuje nějaká poslední a nejvyšší norma, která rozhoduje o spravedlnosti zákonů, nebo je zákon pouze věcí dohody? Tomášova teorie zákona ukazuje, že morální principy nejsou relativní, ale jsou důsledkem objektivního řádu stvoření.

V tomto svazku přinášíme první otázku Teologické sumy (STh I, q. 1), v níž se Tomáš zaměřuje na samotnou teologii, tedy na disciplínu, která je pro Teologickou sumu stěžejní. Tomáš ji nazývá posvátnou naukou, neboť slovo teologie se v jeho době obvykle používalo pro metafyziku. Největší část otázky zaujímají články spojené s konceptem teologie jako vědy a moudrosti. Dále Tomáš pojednává o jazyku teologie a roli Písma svatého v teologickém bádání. Úvodní studie obsahuje kromě pojednání o hlavních tématech první otázky také obsáhlý úvod do historie a struktury celé Teologické sumy.

Traktát o prozíravosti (STh II-II, q. 4756) rozvíjí a konkretizuje základní nauku o kardinálních ctnostech, jak je vyložena v předešlých částech Sumy. Na rozdíl od oněch úvodních teoretických rozborů a argumentů se zde přistupuje k celé problematice velmi prakticky. Text se tak stává zřetelně užitečným a využitelným jak pro učitele, vychovatele a pastýře, tak pro každého čtenáře, který chce získat konkrétní pomoc a doporučení pro vlastní morální rozvoj. Ukazuje a potvrzuje se tím, že Tomášova Suma není pouhou učebnicí nebo teoretickým kompendiem pro intelektuály, ale i praktickou příručkou pomáhající k morálnímu a duchovnímu růstu křesťana.

Pojednání o habitech v Teologické sumě (STh I-II, q. 4954) navazuje na traktát o vášních (STh I-II, q. 2248). Habity jsou jisté kvality, které člověka uschopňují k relativně trvalé a snadné činnosti. Nauka o těchto principech lidských úkonů má zásadní význam pro morální a duchovní život člověka. Morální ctnosti neboli habity vedoucí člověka k jednání v souladu s jeho přirozeností ho dělají dokonalejším člověkem, naplňují jeho přirozený cíl.

Quaestiones Disputatae De potentia představují mimořádné metafyzické dílo sv. Tomáše. Poslední díl překladu De potentia přináší otázky 5 a 6, které se zabývají problematikou bytí a zázraků.