Tomáš Akvinský strana 3 z 4

Na traktát o Ježíši Kristu a jeho spásném díle navazuje v Teologické sumě traktát o svátostech. Za pomoci svátostí se Bůh setkává s člověkem, kterého stvořil, aby mu dal účast na své vlastní blaženosti. I ve stavu před hříchem potřeboval člověk dar nadpřirozené milosti, aby mohl dosáhnout blaženého patření na Boha, ale teprve po hříchu je stav lidské přirozenosti takový, že vyžaduje pomoc, kterou Bůh člověku poskytuje ve svátostech. Svátosti jsou součástí dějin spásy. Východiska pro svou teologii dějin spásy nachází Tomáš především v listech apoštola Pavla.

Co nám kromě intelektuálního dobrodružství může poskytnout studium Tomášova traktátu o Trojici (STh I, q. 2743)? Asi stěží zpochybníme, že Tomášovy úvahy jsou důležitou součástí dějin teologie a filosofie a že hrají důležitou úlohu v intelektuálním souboji, který tak či onak ovlivnil politické dějiny západní civilizace. Vždyť tak jako je náš svět svým způsobem obrazem trojjediného Boha, jsou politické události, alespoň do určité míry, odrazem diskusí o tomto Bohu. Poněkud problematičtější je otázka, zda může Tomášův traktát o Trojici inspirovat, či dokonce spoluurčovat povahu dnešních filosofických či teologických debat. Jako plod vysoce spekulativního myšlení se zdál být navždy odsouzen do starého teologického harampádí. Nyní však tyto nepraktické úvahy znovu ožívají: neboť jak jinak můžeme být připraveni obhájit se před každým, kdo se nás ptá po důvodech naší naděje (1 Petr 3, 15)? Jak jinak se budeme hájit, když nás stoupenec judaismu či islámu obviní z polyteismu? Jak jinak budeme odstraňovat racionální překážky, které druhým a mnohdy i nám samotným překáží v přijetí víry?

Vzhledem k tomu, že Tomášova základní perspektiva v Teologické sumě je teologická, nikoliv biologická či filosofická, neptá se Tomáš ve svém traktátu o člověku na biologické tělo (tj. na tělesnou substanci) a jeho povahu, ale zaměřuje se v první řadě na duchovní substanci člověka, tj. na duši. Tělu se v této otázce věnuje pouze natolik, nakolik má význam pro otázku duše. To konkrétně znamená, že ho zajímá způsob, jímž je lidská duše s biologickým tělem sjednocena. Kromě toho se také snaží v článku 3, resp. 7, vymezit povahu lidské duše vzhledem k povaze duše zvířat, resp. andělů. Setkáváme se zde se snahou určit, v čem se duše lidská odlišuje od duší obou kategorií tvorů. Jedná se tedy o určení místa člověka v řádu stvoření s ohledem na duši. ... Celá otázka ale začíná mnohem překvapivějším dotazem: Je duše těleso? Byť materialistická medicína a biologie pracuje s pojmem duše jako se souhrnným pojmem označujícím neurofyziologicky definované funkce, může takto položená otázka na první pohled vzbuzovat údiv. Zdá se, že jen málokdo by byl schopen koherentně vysvětlit, co podle něj duše je. Většina lidí má představu čehosi netělesného, duchovního (ať už si pod duchovním představujeme cokoliv), vznešeného. Jak by si někdo mohl duši představovat jako těleso? A přesto tato otázka zaznívá hned v samém úvodu. Vysvětlení je třeba začít uvedením definice duše, z níž Tomáš vychází: Duše je první princip života v živých jsoucnech. ... Co to tedy znamená, že je duše principem života a proč je nutné tento princip odlišit od čistě biologických funkcí? Ačkoliv za principy jednotlivých tělesných funkcí lze považovat cosi tělesného (oko je principem vidění), při hledání odpovědi na otázku po duši se nelze omezit na některou ze životních funkcí, ale je třeba hledat princip, který všechny tyto činnosti umožňuje. Je třeba se ptát, co je principem života živého tělesa. Kdyby takový princip neexistoval, pak by ale nutně všechna tělesa musela být neživá. Otázka tedy je, co je tím, co oživuje tělo, co je oním prvním principem. Tento první princip nemůže být ničím tělesným, protože kdyby byla životním principem tělesnost jako taková, pak by všechna tělesa musela být živá. Tento první princip života je to, díky čemu člověk, v tento okamžik konkrétně lidské tělo, existuje jako živé těleso. Tomáš svou odpověď zakončuje následujícím vysvětlením. Jako teplo, jež je principem ohřívání, je samo netělesné, ačkoliv je aktem čehosi tělesného, tak je také duše, jež je principem života, sama netělesná, ačkoliv je aktem těla. ... (Z úvodní studie)

Jak lze dobře vidět, Tomáš nepostupuje přísně od přirozené etiky k nadpřirozené morální teologii. I když obě perspektivy rozlišuje, tak se u něj v jistém smyslu prolínají. Přirozeně získané ctnosti a nadpřirozeně vlité Boží dary mají sice jiný původ, ale týkají se stejného člověka, který je povolán k následování dobra nejen na rovině přirozené, ale i k otevřenosti vůči nadpřirozené pomoci shůry. Trojice kvestií, které se tento svazek věnuje, není ovšem pouze jakousi kolekcí tří nesouvisejících témat, které se jakoby nedopatřením ocitly mezi traktátem o ctnostech a traktátem o hříchu. Dary Ducha svatého jsou habity, takže navazují na pojednání o ctnostech jako jakýsi úvod do tématiky nadpřirozených habitů, která bude pak dále rozvinutá v pojednání o ctnostech teologických. Na dary pak navazují blahoslavenství a plody Ducha, které už nepatří mezi habity, ale spíše mezi úkony. V tomto případě jde o lidské úkony vycházející z působení Ducha svatého v duši člověka. ... (Z úvodní studie)

Kniha obsahuje první český překlad páté až sedmé otázky Tomášových disputovaných otázek o pravdě. Tomáš Akvinský v nich otevírá problematické body víry v prozřetelnost a předurčení, koriguje některá svá dřívější vyjádření a připravuje půdu pro další reflexi nad tématem, ke kterému se bude vracet až do posledních týdnů svého života. Tomášova reflexe nad vztahy mezi Božím působením, svobodou, nutností, náhodou a zlem je v mnoha směrech svobodná od zdánlivých samozřejmostí dnešního myšlenkového světa. Jeho úsilí o seriózní myšlení, nezatížené dnešními schématy, představuje obohacení a výzvu pro kohokoli, kdo se chce těmito otázkami vážně zabývat.

Další díl Teologické sumy (ST I-II, q. 1-5) se zabývá posledním cílem člověka, který je zároveň principem lidského jednání, alespoň toho mravně dobrého. Tomáš souhlasí s Aristotelem, když říká, že posledním cílem člověka je blaženost. Její křesťanské vymezení se však od čistě filosofického podstatně liší.

V roce zasvěceném Božímu milosrdenství bychom se měli také ptát po našem lidském milosrdenství, vždyť i my máme být milosrdní, jako je milosrdný náš nebeský Otec. Přestože se láska (a milosrdenství jako její účinek) často chápe jako protiklad rozumu, svatý Tomáš ukazuje, že je tomu právě naopak – láska je vrcholným projevem rozumové přirozenosti.

Quaestiones Disputatae De potentia představují mimořádné metafyzické dílo v rámci Tomášova myslitelského vývoje. Obsahují klíčové formulace, bez jejichž soustavného promýšlení a domýšlení nepronikneme nejen do Tomášovy syntézy, ale nedokážeme ani sami rozvíjet křesťanské pojetí stvoření a evoluce světa v současných podmínkách. Dílo vznikalo v Římě v letech 1265–1266, a badatelé se dokonce domnívají, že jde o jakési průzkumné texty před závěrečnou redakcí první části Sumy teologie, především otázek 75–89. První díl překladu QD De potentia přináší otázky 1 a 2, které se zabývají Boží potencí obecně a plodivou potencí v Bohu.

Diskutované otázky o ctnostech jsou jedním ze dvou spisů, které si daly za úkol zabývat se trojicí teologických ctností, ale zůstaly pouze u dvou z nich. Zatímco Kompendium teologie se člení na víru (dle článků víry Kréda) a naději (dle proseb Otčenáše), Otázky o ctnostech se omezují na naději a lásku. Na rozdíl od Kompendia teologie, které mělo být praktickou jednoduchou příručkou, jsou Otázky o ctnostech řazeny standardním způsobem schématu disputace. Část o lásce je výrazně rozsáhlejší a je doplněna i krátkou otázkou zaměřenou na bratrské napomenutí, které je praktickým projevem lásky k bližnímu. V tomto svazku se nachází otázky 2-4, tedy o lásce, o bratrském napomenutí a o naději.

Pro Aristotelovu etiku je klíčové téma ctnosti. Probírá se porůznu v celé Etice Nikomachově, nicméně její 2. kniha představuje východisko, kde je morální ctnost definována a uvedena do kontextu lidského života a jednání. Ctnostné jednání je pro Aristotela a Tomáše takové, jaké můžeme vidět u ctnostného člověka. Kde je ale ten vzorový příklad ctnostného člověka? Aristotelés na tuto otázku přímo neodpovídá, protože předpokládá, že rozumný člověk má takový vzor takřka před očima ve vznešeném Athéňanovi. Pro Tomáše je to především Kristus a světci, ale z filosofického hlediska musí věc uchopit jinak, proto definuje ctnostného člověka jako toho, kdo neuhýbá z cesty, na niž ho postavila jeho přirozenost: "člověk, jaký má být". Pro dnešní společnost není podvědomým vzorem vznešený Athéňan, tím méně Kristus a svatí, ale už ani zákon lidské přirozenosti. O to důležitější je přemýšlet o těchto věcech explicitně: v čem spočívá ctnost, kam ji zařadit v celku lidské přirozenosti, jak ji získat a rozvíjet, jaké jsou jednotlivé ctnosti a jim odpovídající neřesti? To vše je tématem druhé knihy Aristotelovy Etiky Nikomachovy a potažmo komentáře svatého Tomáše.

Třetí část Disputovaných otázek o ctnostech (QD De virtutibis, q. 5), tentokrát o ctnostech kardinálních. Žádné obavy, druhá část (q. 2-4 o božských ctnostech) vám neunikla, bude následovat až nakonec.

Jednou z nejpropracovanějších oblastí filosofie a teologie Tomáše Akvinského je bezpochyby etika. Po Aristotelově vzoru Tomáš rozvíjí "vědu o dobrém životě" na základě ctností. Etika pro něj tedy neznamená pouze probírání zákonů nebo teorií. Je to plně praktická disciplína, která má vést člověka k reálné změně k lepšímu. K nejvýznamnějším Tomášovým spisům o etice patří - kromě komentáře k Aristotelově Etice a rozsáhlé střední části Teologické sumy - komplex pěti diskutovaných otázek o ctnostech, Quaestiones disputatae de virtutibus. První otázka se zabývá ctnostmi obecně, tedy tím, co jsou a kam patří v celku lidských potencí a schopností. Tuto otázku předkládá svazek, který právě držíte v rukou. Druhý díl, jehož vydání se připravuje, bude obsahovat pojednání o kardinálních ctnostech (5. otázka QD), třetí pak o teologických ctnostech lásky a naděje (2. a 4. otázka) a o přikázání bratrského napomenutí (3. otázka).

Otázka dobra patří k základním tématům, kterými se středověcí učenci zabývali. Tomáš Akvinský zpracoval téma dobra ve dvou svých spisech: ve XXI. otázce souboru Quaestiones Disputatae De veritate a ve svém komentáři Boëthiova spisu De ebdomadibus. Obě pojednání jsou představena v této publikaci spolu s úvodní studií, která zařazuje Tomášúv koncept dobra do souvislostí dobových diskuzí. Jako první otevřel otázku dobra již svatý Augustin, který se snažil pochopit původ zla ve stvoření: pokud je Bůh, Stvořitel všeho, Prvním dobrem, pak vše stvořené, nakolik má své bytí od Prvního dobra, musí být dobré. V rámci stvoření proto nelze mluvit o zlu. Boëthius ve svém spisu De ebdomadibus navazuje na sv. Augustina a vysvětluje, jakým způsobem jsou věci dobré. Tomáš Akvinský v otázce O dobru představuje své vlastní pojetí dobra. Navazuje na svého učitele Alberta Velikého a propracovává do důsledku Albertovu teorii, že dobro přidává jsoucímu něco pouze pojmově. Tomáš posouvá tradiční pojetí dobra a definuje ho jako vztah k bytí. Ve svém Komentáři k De ebdomadibus ukazuje, že takto pojaté dobro neztrácí žádný z požadavků, které na něho tradice klade.

Dnešní pokusy o křesťansko-islámský dialog nejsou ničím novým a nebyly nové ani v době svatého Tomáše Akvinského. Nový byl však způsob, jakým se nyní snažilo křesťanství s islámem vypořádat. Zatímco zpočátku byl islám považován za křesťanskou herezi a kontroverze s ním měly čistě polemický ráz, na počátku 13. století se začínají objevovat pokusy - především zásluhou františkánů a dominikánů - o šíření misie mezi muslimy v Orientu a v Evropě. Zatímco františkáni se orientují na praktickou pastorační činnost (být příkladem a vyzývat k obrácení), dominikáni se snaží o intelektuální konfrontaci s islámem. K těmto pokusům patří i Tomášovo pojednání O důvodech víry (De rationibus fidei), obsahově velmi podobné Sumě proti pohanům. I zde se Tomáš snaží představit křesťanskou víru tak, aby jeho argumentace byla srozumitelná rovněž pro nevěřící.

Tomášovým úmyslem je pojednat o andělech (separovaných substancích), a traktát je rozdělen do dvou hlavních částí. V první části se Tomáš pokouší shrnout a kriticky posoudit to, co o separovaných substancích soudili různí filosofové od samého počátku filo

Tato dvě opuscula patří mezi Tomášova kázání. Díky nim si můžeme představit Tomáše Akvinského nejen jako scholastického učence, ale především jako světce. Jeho cílem bylo vést posluchače ke svatosti, a tomu odpovídá jazyk a styl těchto kázání - konkrétní, určovaný denní zkušeností a úctou k Božímu slovu. Díky své hloubce a jasnosti k nám jeho homilie promlouvají i dnes.