Hannah Arendtová

Čo je to sloboda a čo pre nás znamená? Spočíva len v absencii strachu a obmedzení, alebo znamená aj účasť na spoločenských procesoch, vlastný politický hlas, aby nás ostatní počuli, uznali a napokon si na nás spomenuli? Táto esej, ktorá vyšla v Spojených štátoch v šesťdesiatych rokoch, odráža prísnosť a silu politického myslenia Hannah Arendtovej a precízne zhŕňa jej úvahy o slobode, ktoré sú veľmi hlboké a dokážu sa spojiť s výzvami a nebezpečenstvami našej doby. Arendtová sleduje historický vývoj pojmu sloboda, pričom berie do úvahy najmä revolúcie vo Francúzsku a v Amerike. Zatiaľ čo jedna sa skončila katastrofou, ale stala sa zlomovým bodom v dejinách, druhá zaznamenala triumfálny úspech, a predsa zostala lokálnou záležitosťou. Prehodnotenie myšlienky revolúcie sa dnes stalo nevyhnutnosťou a toto opätovné stretnutie s Hannah Arendtovou predstavuje potrebný impulz pre nové generácie.

Čo je to sloboda a čo pre nás znamená? Spočíva len v absencii strachu a obmedzení, alebo znamená aj účasť na spoločenských procesoch, vlastný politický hlas, aby nás ostatní počuli, uznali a napokon si na nás spomenuli? Táto esej, ktorá vyšla v Spojených štátoch v šesťdesiatych rokoch, odráža prísnosť a silu politického myslenia Hannah Arendtovej a precízne zhŕňa jej úvahy o slobode, ktoré sú veľmi hlboké a dokážu sa spojiť s výzvami a nebezpečenstvami našej doby. Arendtová sleduje historický vývoj pojmu sloboda, pričom berie do úvahy najmä revolúcie vo Francúzsku a v Amerike. Zatiaľ čo jedna sa skončila katastrofou, ale stala sa zlomovým bodom v dejinách, druhá zaznamenala triumfálny úspech, a predsa zostala lokálnou záležitosťou. Prehodnotenie myšlienky revolúcie sa dnes stalo nevyhnutnosťou a toto opätovné stretnutie s Hannah Arendtovou predstavuje potrebný impulz pre nové generácie.

Krize republiky je soubor čtyř textů, v nichž Hannah Arendtová zkoumá krizové události a vývoj politického života ve Spojených státech v 60. a 70. letech 20. století a jak tento vývoj ohrožuje americkou (a obecně demokratickou) formu vlády, nebo naopak jakým způsobem do ní zapadá. V úvodním eseji s názvem „Lhaní v politice“ analyzuje případ tak zvaných „Pentagonských dokumentů“, které odhalily taktiku rozhodovacích procesů na nejvyšších místech americké politiky během války ve Vietnamu, a zabývá se důsledky dnes tak aktuální proměny politiky v pouhou arénu, v níž dochází pouze k vytváření určitých obrazu a k budování vztahů s veřejností. Druhý text, který už svým názvem „Občanská neposlušnost“ odkazuje k eseji Henryho Davida Thoreaua, se pokouší o rozbor různých amerických protestních a opozičních hnutí na pozadí demokratického právního systému a americké tradice odporu a „sdružování“. V obecnější studii „O násilí“ Arendtová otevírá problém povahy, příčin a významu násilí v druhé polovině 20. století a jeho vztahu k moci, politice a válce. Doplňkem k této studii je závěrečný rozhovor „Myšlenky o politice a revoluci“. Ve všech těchto textech sice Arendtová definuje a objasňuje dobové zájmy a obavy Američanů, nicméně její závěry a poselství právě tak nadčasově zahrnují současné problémy demokratických politických systémů.

Kniha o súdnom procese s nacistickým zločincom Adolfom Eichmannom v roku 1961 vyvolala v čase svojho prvého vydania veľký záujem, ale aj pobúrenie. Eichmanna uniesli z Argentíny do Izraela, kde bol obvinený, že bol jedným z hlavných strojcov konečného riešenia židovskej otázky. Kniha koncipovaná ako reportáž je zároveň historickým svedectvom, filozofickou úvahou a pojednaním o rôznych výkladoch práva. Opakuje sa v nej dilema z norimberských procesov, kde sa obžalovaní obhajovali tým, že len poslúchali rozkazy. Arendtová napísala nepohodlnú knihu. Jej portrét Eichmanna nezodpovedal tradičnej predstave vojnového zločinca ako psychopata a brutálneho vraha, namiesto toho tu máme podivný produkt svojej doby s dušou byrokrata. Vášnivé diskusie vyvolali jej pasáže o židovských radách, ktoré sa svojim spôsobom podieľali na hladkom priebehu likvidácie židovského obyvateľstva. Tretí problém sa týkal jej kritiky samotného procesu a spôsobu, akým bol vedený. Dnes, s odstupom viac než päťdesiatich rokov, kniha patrí medzi najvýraznejšie míľniky v uvažovaní nielen o holokauste, ale aj o rizikách modernej spoločnosti.

Written in 1970, with the Holocaust and Hiroshima still fresh in recent memory, the war in Vietnam raging and the streets of Europe and America seething with student protest, Hannah Arendt's now classic work offered a startling dissection of violence in the twentieth century: its nature and causes, its place in politics and war, its role in the modern age. Combining theory and lucid historical analysis, Arendt argues that violence and power are ultimately incompatible, and that one fills the vacuum created by the other - an insight which continues to offer a valuable framework for understanding the chaos of our own times.

Hannah Arendtová publikovala v roce 1968 esej s jednoduchým názvem Walter Benjamin (1892–1940). Téhož roku uveřejnila i jeho anglickou verzi jako předmluvu k prvnímu anglickému vydání Benjaminových vybraných spisů, které neslo název Illuminations a o něž se sama výrazně zasloužila. Soubor s názvem Lovení perel uvádí český překlad tohoto eseje a doplňuje jej pěticí Benjaminových drobných prací, které se dosud nedočkaly českého překladu a na něž ve svém eseji upozorňuje i sama autorka. Vybrané texty nepojí žádná systematická souvislost, ale každý z nich se po svém vypořádává s týmž problémem ztráty tradice a navazování nového vztahu k minulosti, ať už z pohledu čtenáře Kafky, očima kritika dobové německé intelektuální produkce, či prizmatem vrtošivého sběratele.

Fundamentálne dielo Hannah Arendtovej o totalitarizme patrí k najvýznamnejším knihám o politickej histórii 20. storočia. Napísala ho pod dojmom hrôz nacizmu a stalinizmu. Totalitarizmus Arendtová vysvetľuje ako nový fenomén, ktorý nie je možný vyložiť tradičnými pojmami tyrania či diktatúra. Je to veľkorysý pokus porozumieť psychologickému, sociálnemu a politickému kontextu, ktorý umožnil jeho vznik. Práca je rozdelená do troch častí . V prvých – Antisemitizmus a Imperializmus – sa autorka zaoberá javmi, ktoré vo svojom dôsledku viedli k stavu, keď sa stal totalitarizmus možný. Tretia časť Totalitarizmus je analýzou fenoménu samotného. Arendtová skúma a analyzuje inštitúcie a postupy totalitných hnutí dvoch skutočných foriem totalitných vlád našich čias – nacistického Nemecka a stalinistického Ruska –, pričom výstižne konštatuje, že ide o dve strany tej istej mince, nie o dve protikladné filozofie pravice a ľavice. Toto je základný kameň, od ktorého odvodzuje svoju analýzu evolučnej premeny tried na masy, úlohy propagandy vo vzťahu k netotalitnému svetu, využívania teroru, ako aj povahy izolácie a osamelosti ako predpokladov totálneho ovládnutia ľudského sveta. Ide o jednu z najambicióznejších, ale aj najkontroverznejších prác v oblasti skúmania tohto fenoménu, ktoré sa v dejinách politickej teórie objavili. Od doby svojho vydania neprestáva inšpirovať, nútiť k zamysleniu, ale aj odmietaniu.

HANNAH ARENDTOVÁ (1906-1975) se ve svém posledním díle, jehož knižní podoba vyšla až z pozůstalosti, věnuje základním, na sebe nepřevoditelným dimenzím lidské mysli či ducha: myšlení, chtění a souzení. Druhý svazek se zabývá mohutností vůle, tedy i závažným problémem svobody. Schopnost vůle byla objevena až s příchodem křesťanské éry, křesťanský konflikt mezi vírou ve všemohoucího Boha a svobodnou vůlí však v moderní době přetrvává i po konci tradiční metafyziky jako rozpor svobody se zákonem kauzality nebo později se zákony dějin. Svoboda tak byla filosofy často zpochybňována jako iluze vědomí. Jaká je však reálná zkušenost? Arendtová sleduje dějiny chtění od objevu vůle u Aristotela, Pavla a Augustina, pokračuje přes Tomáše a Dunse Scota až po moderní zavržení vůle u Nietzscheho a Heideggera. Na závěr konstatuje, že větší smysl pro vůli měli muži činu, kterým se stává zdrojem jednání, nikoli filosofové.

Kniha o súdnom procese s nacistickým zločincom Adolfom Eichmannom v roku 1961 vyvolala v čase svojho prvého vydania veľký záujem, ale aj pobúrenie. Eichmanna uniesli z Argentíny do Izraela, kde bol obvinený, že bol jedným z hlavných strojcov konečného riešenia židovskej otázky. Kniha koncipovaná ako reportáž je zároveň historickým svedectvom, filozofickou úvahou a pojednaním o rôznych výkladoch práva. Opakuje sa v nej dilema z norimberských procesov, kde sa obžalovaní obhajovali tým, že len poslúchali rozkazy. Arendtová napísala nepohodlnú knihu. Jej portrét Eichmanna nezodpovedal tradičnej predstave vojnového zločinca ako psychopata a brutálneho vraha, namiesto toho tu máme podivný produkt svojej doby s dušou byrokrata. Vášnivé diskusie vyvolali jej pasáže o židovských radách, ktoré sa svojim spôsobom podieľali na hladkom priebehu likvidácie židovského obyvateľstva. Tretí problém sa týkal jej kritiky samotného procesu a spôsobu, akým bol vedený. Dnes, s odstupom šesťdesiatich rokov, kniha patrí medzi najvýraznejšie míľniky v uvažovaní nielen o holokauste, ale aj o rizikách modernej spoločnosti.

The classic work on 'the banality of evil', and a journalistic masterpiece Hannah Arendt's stunning and unnverving report on the trial of Nazi leader Adolf Eichmann first appeared as a series of articles in the New Yorker in 1963. This edition includes material that came to light after the trial, as well as Arendt's postscript directly addressing the controversy that arose over her account. A major journalistic triumph by an intellectual of singular influence, this classic portrayal of the banality of evil is as shocking as it is informative - an unflinching look at one of the most unsettling issues of the twentieth century.

'People can only be free in relation to one another.' Three exhilarating and inspiring essays in which the great twentieth-century political philosopher argues that there can be no freedom without politics, and no politics without freedom. One of twenty new books in the bestselling Penguin Great Ideas series. This new selection showcases a diverse list of thinkers who have helped shape our world today, from anarchists to stoics, feminists to prophets, satirists to Zen Buddhists.

Korespondence s významným religionistou, filosofem Gerhardem (Gershomem) Scholemem začíná v době, kdy Hannah Arendtová zápasí ve francouzském exilu o holou existenci. Spojovacím článkem mezi nimi je osud Scholemova přítele Waltera Benjamina, s nímž se Arendtová seznámila v emigraci v Paříži a který jí před jejím odjezdem do USA svěřil své rukopisy. Benjaminovi se však z Evropy uniknout nepodařilo roku 1940 spáchal sebevraždu na francouzsko-španělské hranici. V jednom z prvních dopisů informuje Scholema, který v té době žije už skoro dvě desetiletí v Palestině, o jeho tragickém osudu. Rozbíhá se tak dlouholetý dialog mezi New Yorkem a Jeruzalémem a mezi dvěma protichůdnými osobnostmi nezávislou politickou teoretičkou Arendtovou a přesvědčeným sionistou Scholemem, profesorem na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a autorem zásadního díla o židovské mystice a kabale (Major Trends in Jewish Mysticism).

Klasické dílo politického myšlní, které ve své době vzbudilo značné kontroverze. Autorka se v roce 1961 vydala jako reportérka do Jeruzaléma, kde sledovala soud s nacistickým funkcionářem Adolfem Eichmannem. Ze statí původně určených pro magazín The New Yorker vznikla kniha, která je vlastně filosofickou reportáží. Kromě popisu okolností soudu, při němž uplatňuje svoji schopnost přesného pozorování, formuluje rovněž filosofické teze, které tvoří rámec, v němž lze uvažovat o vině a odpovědnosti v nacistickém Německu. Kniha měla bouřlivou odezvu a vyvolala spory, jež filosof Isaiah Berlin označil dokonce za občanskou válku intelektuálů. Mezi dodnes nejdiskutovanější postřehy Hannah Arendtové patří teze, že zlo spáchané Eichmannem mělo kořeny v absenci myšlení a banálnosti.

The past year has seen a resurgence of interest in the political thinker Hannah Arendt, "the theorist of beginnings," whose work probes the logics underlying unexpected transformations-from totalitarianism to revolution. A work of striking originality, The Human Condition is in many respects more relevant now than when it first appeared in 1958. In her study of the state of modern humanity, Hannah Arendt considers humankind from the perspective of the actions of which it is capable. The problems Arendt identified then-diminishing human agency and political freedom, the paradox that as human powers increase through technological and humanistic inquiry, we are less equipped to control the consequences of our actions-continue to confront us today. This new edition, published to coincide with the sixtieth anniversary of its original publication, contains Margaret Canovan's 1998 introduction and a new foreword by Danielle Allen. A classic in political and social theory, The Human Condition is a work that has proved both timeless and perpetually timely.

Fundamentálne dielo Hannah Arendtovej o totalitarizme patrí k najvýznamnejším knihám o politickej histórii 20. storočia. Napísala ho pod dojmom hrôz nacizmu a stalinizmu. Totalitarizmus Arendtová vysvetľuje ako nový fenomén, ktorý nie je možný vyložiť tradičnými pojmami tyrania či diktatúra. Je to veľkorysý pokus porozumieť psychologickému, sociálnemu a politickému kontextu, ktorý umožnil jeho vznik. Práca je rozdelená do troch častí . V prvých – Antisemitizmus a Imperializmus – sa autorka zaoberá javmi, ktoré vo svojom dôsledku viedli k stavu, keď sa stal totalitarizmus možný. Tretia časť Totalitarizmus je analýzou fenoménu samotného. Arendtová skúma a analyzuje inštitúcie a postupy totalitných hnutí dvoch skutočných foriem totalitných vlád našich čias – nacistického Nemecka a stalinistického Ruska –, pričom výstižne konštatuje, že ide o dve strany tej istej mince, nie o dve protikladné filozofie pravice a ľavice. Toto je základný kameň, od ktorého odvodzuje svoju analýzu evolučnej premeny tried na masy, úlohy propagandy vo vzťahu k netotalitnému svetu, využívania teroru, ako aj povahy izolácie a osamelosti ako predpokladov totálneho ovládnutia ľudského sveta. Ide o jednu z najambicióznejších, ale aj najkontroverznejších prác v oblasti skúmania tohto fenoménu, ktoré sa v dejinách politickej teórie objavili. Od doby svojho vydania neprestáva inšpirovať, nútiť k zamysleniu, ale aj odmietaniu.

Hannah Arendt was born in Germany in 1906 and lived in America from 1941 until her death in 1975. Thus her life spanned the tumultuous years of the twentieth century, as did her thought. She did not consider herself a philosopher, though she studied and maintained close relationships with two great philosophers--Karl Jaspers and Martin Heidegger--throughout their lives. She was a thinker, in search not of metaphysical truth but of the meaning of appearances and events. She was a questioner rather than an answerer, and she wrote what she thought, principally to encourage others to think for themselves. Fearless of the consequences of thinking, Arendt found courage woven in each and every strand of human freedom. In 1951 she published The Origins of Totalitarianism, in 1958 The Human Condition, in 1961 Between Past and Future, in 1963 On Revolution and Eichmann in Jerusalem, in 1968 Men in Dark Times, in 1970 On Violence, in 1972 Crises of the Republic, and in 1978, posthumously, The Life of the Mind. Starting at the turn of the twenty-first century, Schocken Books has published a series of collections of Arendt's unpublished and uncollected writings, of which Thinking Without a Banister is the fifth volume. The title refers to Arendt's description of her experience of thinking, an activity she indulged without any of the traditional religious, moral, political, or philosophic pillars of support. The book's contents are varied: the essays, lectures, reviews, interviews, speeches, and editorials, taken together, manifest the relentless activity of her mind as well as her character, acquainting the reader with the person Arendt was, and who has hardly yet been appreciated or understood. (Edited and with an introduction by Jerome Kohn)