Karla Brücknerová

Vzájemné učení, tedy učení mezi spolupracovníky, přáteli, spolužáky či kolegy, má potenciál rozvíjet kognitivní i sociální dovednosti a muže přispívat k pocitu životního naplnění. Přibližně od 90. let 20. století proto mnohé zahraniční univerzity hledají cesty, jak podporou vzájemného učení mezi studenty zlepšit výuku, zvýšit spokojenost studentů se studiem a snížit studijní neúspěšnost. Navzdory tomu vzájemné učení na českých vysokých školách představuje jedno z bílých míst pedagogického výzkumu i vysokoškolské didaktiky. Autorka proto shrnuje zahraniční výzkumy o významu vzájemného učení mezi vysokoškolskými studenty a nabízí pestrou škálu metod k jeho podpoře. Nadto přináší výsledky výzkumu o vzájemném učení mezi českými studenty kombinovaných studií pedagogických oboru. Mapuje jeho různorodé podoby a dokládá, že i v českém prostředí podpora vzájemného učení může významně ovlivnit, zda studenti ve studiu uspějí a nakolik budou své studium vnímat jako kvalitní.

Mezigeneračnost je jedním z nejpřirozenějších aspektů učení, jež nás provází po celý život. Jsme zvyklí, že mezi učícím se a tím, kdo učí, je často výraznější věkový rozdíl. Obecně se předpokládá, že právě tento rozdíl zajistí dostatek informací, podnětů a zkušeností, jež mohou učícího se obohatit. V této knize se snažíme tuto „samozřejmost“ mezigeneračního učení zproblematizovat. Ukazujeme, že učební situace, v nichž se setkávají lidé z odlišných generací, jsou specifické v řadě ohledů: z hlediska obsahů učení, aktivity jednotlivých aktérů při poskytování a přijímání učebních podnětů, různorodostí učebních situací a příležitostí k nim. Aktéři mezigeneračního učení musí čelit různým výzvám, ale zároveň si mohou odnášet specifické benefity. Tuto specifičnost rozkrýváme v rovině teoretické, ale zejména empiricky výzkumem mezigeneračního učení v různých sociálních prostředích: ve škole, na pracovišti a v komunitách.