Josef Čapek strana 5 z 6

Jediné úplné, spolehlivé vydání, v grafické úpravě respektující podobu, jak vycházela za autorova života, a v kvalitním polygrafickém provedení s papírovou obálkou. Textové znění vychází z kritického vydání ve Spisech Josefa Čapka. Kniha je edičně připravena podle vydání poslední ruky z roku 1937 a kromě devíti klasických příběhů obsahuje i povídání Jak pejsek s kočičkou slavili 28. října, které bylo po roce 1948 z politických důvodů vypouštěno. Kniha Povídání o pejskovi a kočičce patří ke klasickým dílům literatury pro děti. Poprvé vyšla roku 1929 a od té doby potěšila mnoho dětí a jejich rodičů. Pejsek a kočička spolu žijí v domečku a vedou svoji malou domácnost a chtějí všechno dělat jako velcí lidé, umývají špinavou podlahu, pečou dort, chodí v neděli na procházku, píšou dopis dětem nebo hrají divadlo. Ale protože pejsek a kočička lidmi nejsou, nedopadne všechno vždy tak, jak by si přáli, jejich svérázná řešení jsou ale vždy zábavná a originální. V některých příbězích vystupuje postava spisovatele pana Čapka, kterého pejsek a kočička navštěvují, hovoří s ním o vážných věcech a pomáhají mu s psaním příběhů pro děti. Přitažlivost této knížky spočívá zejména ve způsobu vyprávění, které se zakládá převážně na dialogických pasážích. Pejsek a kočička spolu rozmlouvají jako lidé, jejich přímočarý, hovorový jazyk v kombinaci s vypravěčskou zkratkou způsobuje, že kniha je velmi vhodná k předčítání.

Známa rozprávka Josefa Čapka Ako našli bábiku, ktorá tenko plakala v elegantnej brožovanej väzbe poteší každé dieťa. Okrem rozprávky a básničky nájdu v nej deti aj omaľovánku.

Známa rozprávka Josefa Čapka Ako našli bábiku, ktorá tenko plakala v elegantnej brožovanej väzbe poteší každé dieťa. Okrem rozprávky a básničky nájdu v nej deti aj omaľovánku.

Představovat slavnou alegorickou moralitu bratrských pilířů české meziválečné kultury je asi zbytečné – málokdo nezná alespoň v obrysech příběh Tuláka, kterého omrzí lidé a rozhodne se na ně dívat jako na hmyz a pozoruje efemérní a povrchní život Motýlů, kořistnické a sobecké Chrobáky, Cvrčky a Lumky a nakonec bojovné a ve strašlivém životním tempu houfně hynoucí Mravence. Hra byla poprvé uvedena v roce 1922 hned na dvou scénách – v Národním divadle v Brně, kde měla světovou premiéru v režii Bohuše Stejskala, a o málo později i v Národním divadle v Praze, kde se jí ujal K. H. Hilar. Národní divadlo se od té doby k Životu hmyzu pravidelně vracelo – krátce po skončení druhé světové války, v roce 1946, ho zde režíroval Jindřich Honzl, v roce 1965 Miroslav Macháček, v roce 1990 Miroslav Krobot, nejnovější nastudování režíruje Daniel Špinar. Kniha obsahuje – kromě původního, kompletního textu (bez inscenačních zásahů) také předmluvu autorů, text dramaturgyně Darii Ullrichové o dnešním pohledu na hru, výběr ze studie, kterou napsal František Černý a řadu dobových fotografií a také snímků k současné inscenaci.

Třetí svazek Spisů Josefa Čapka obsahuje pohádku O tlustém pradědečkovi a loupežnících (zahrnutou do knihy Karla Čapka Devatero pohádek, 1932), dále zdramatizovanou, samostatně knižně vydanou verzi Dobře to dopadlo aneb Tlustý pradědeček, lupiči a detektivové z roku 1932, knihu Povídání o pejskovi a kočičce. Jak spolu hospodařili a ještě o všelijakých jiných věcech (1. vyd. 1929, 4. vyd. 1937; svazek zahrnuje rovněž – poprvé knižně – hry pro loutky Jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen a Jak děti dělaly s pejskem a kočičkou Mikuláše, jež vznikly ze dvou povídání a vyšly v roce 1932 v časopisu Loutkář) a v původním znění cyklus vyprávění Povídejme si, děti, který Čapek napsal a nakreslil pro Dětský koutek Lidových novin v letech 1929–1933 (v roce 1954 jej pak vydal Miroslav Halík).

Pejsek a kočička spolu žijí v domečku a vedou svoji malou domácnost a chtějí všechno dělat jako velcí lidé, umývají špinavou podlahu, pečou dort, chodí v neděli na procházku, píšou dopis dětem nebo hrají divadlo. Ale protože pejsek a kočička lidmi nejsou, nedopadne všechno vždy tak, jak by si přáli, jejich svérázná řešení jsou ale vždy zábavná a originální.

Knihu Karla Čapka s originálními ilustracemi jeho bratra Josefa „pro poučení všem zahrádkářům“ jistě není třeba dlouze představovat. Úsměvně milé vyprávění autora coby zkušeného zahrádkáře, nabízí čtenářům kromě radosti a pobavení i množství zahradnických rad a návodů. Z vlastní zkušenosti nás autor varuje před úskalími, která zahradnické práce po celý rok přinášejí. Kniha Zahradníkův rok nás učí i pokoře k přírodě a zahradničení obzvlášť.

Knihu Karla Čapka s originálními ilustracemi jeho bratra Josefa „pro poučení všem zahrádkářům“ jistě není třeba dlouze představovat. Úsměvně milé vyprávění autora coby zkušeného zahrádkáře, nabízí čtenářům kromě radosti a pobavení i množství zahradnických rad a návodů. Z vlastní zkušenosti nás autor varuje před úskalími, která zahradnické práce po celý rok přinášejí. Kniha Zahradníkův rok nás učí i pokoře k přírodě a zahradničení obzvlášť. S knihou zároveň vychází dvě CD, na kterých je kniha čtena panem Josefem Somrem. Jeho charakteristický přednes dokonale umocňuje vytříbený humor autorových povídek a spolu s podmanivým hudebním doprovodem Petra Skoumala tvoří velmi příjemný komplet...

Šestým svazkem Spisů Josefa Čapka zahajujeme edici výtvarné publicistiky – nejrozsáhlejší a dosud nejméně známé oblasti Čapkova literárního odkazu. Čapek se jí věnoval paralelně se svou tvorbou výtvarnou a literární prakticky po celý život, svůj první výtvarný referát publikoval jako student Uměleckoprůmyslové školy v roce 1905, poslední napsal pro Lidové noviny o prázdninách 1939, několik týdnů před svým zatčením. Přítomný svazek je věnován období 1905–1920, kdy Čapek od začátečnických referentských pokusů postupně dozrává ve výraznou osobnost předválečné avantgardy. Ve svých statích se snaží výtvarný život nejen sledovat, ale i aktivně utvářet. Prosazuje principy nových uměleckých směrů, obhajuje nepopisný vztah umění ke skutečnosti a učí vidět krásu „moderní výtvarné formy“. Jeho referáty postihují podstatné události české výtvarné scény v širokém záběru od aktivit tradičně orientovaných spolků po nové výboje a v mezích možností mapují i aktuální umělecké dění v Paříži a v Berlíně. Za první světové války, kdy umělecké dění živoří a pro kritika není v Praze příliš mnoho příležitostí, se Čapek soustřeďuje k obecnějším teoretickým reflexím a svou interpretaci moderního umění rozvíjí v osobitou koncepci moderního primitivismu. Zpřístupnění tohoto souboru Čapkových textů umožňuje hlubší poznání teoretického zázemí jeho umělecké tvorby a poskytuje i důležitý pramenný materiál k interpretaci naší předválečné avantgardy.

Šestým svazkem Spisů Josefa Čapka zahajujeme edici výtvarné publicistiky – nejrozsáhlejší a dosud nejméně známé oblasti Čapkova literárního odkazu. Čapek se jí věnoval paralelně se svou tvorbou výtvarnou a literární prakticky po celý život, svůj první výtvarný referát publikoval jako student Uměleckoprůmyslové školy v roce 1905, poslední napsal pro Lidové noviny o prázdninách 1939, několik týdnů před svým zatčením. Přítomný svazek je věnován období 1905–1920, kdy Čapek od začátečnických referentských pokusů postupně dozrává ve výraznou osobnost předválečné avantgardy. Ve svých statích se snaží výtvarný život nejen sledovat, ale i aktivně utvářet. Prosazuje principy nových uměleckých směrů, obhajuje nepopisný vztah umění ke skutečnosti a učí vidět krásu „moderní výtvarné formy“. Jeho referáty postihují podstatné události české výtvarné scény v širokém záběru od aktivit tradičně orientovaných spolků po nové výboje a v mezích možností mapují i aktuální umělecké dění v Paříži a v Berlíně. Za první světové války, kdy umělecké dění živoří a pro kritika není v Praze příliš mnoho příležitostí, se Čapek soustřeďuje k obecnějším teoretickým reflexím a svou interpretaci moderního umění rozvíjí v osobitou koncepci moderního primitivismu. Zpřístupnění tohoto souboru Čapkových textů umožňuje hlubší poznání teoretického zázemí jeho umělecké tvorby a poskytuje i důležitý pramenný materiál k interpretaci naší předválečné avantgardy.

Kniha patří ke klasickým dílům literatury pro děti. Poprvé vyšla roku 1929 a od té doby potěšila mnoho dětí a jejich rodičů. Pejsek a kočička spolu žijí v domečku a vedou svoji malou domácnost a chtějí všechno dělat jako velcí lidé, umývají špinavou podlahu, pečou dort, chodí v neděli na procházku, píšou dopis dětem nebo hrají divadlo. Ale protože pejsek a kočička lidmi nejsou, nedopadne všechno vždy tak, jak by si přáli, jejich svérázná řešení jsou ale vždy zábavná a originální. V některých příbězích vystupuje postava spisovatele pana Čapka, kterého pejsek a kočička navštěvují, hovoří s ním o vážných věcech a pomáhají mu s psaním příběhů pro děti. Přitažlivost této knížky spočívá zejména ve způsobu vyprávění, které se zakládá převážně na dialogických pasážích. Pejsek a kočička spolu rozmlouvají jako lidé, jejich přímočarý, hovorový jazyk v kombinaci s vypravěčskou zkratkou způsobuje, že kniha je velmi vhodná k předčítání. Kniha je edičně připravena podle vydání poslední ruky z roku 1937 a kromě devíti klasických příběhů obsahuje i povídání Jak pejsek s kočičkou slavili 28. října, které bylo po roce 1948 z politických důvodů vypouštěno.

Josef Čapek je autorem Povídání o pejskovi a kočičce a popisuje, jak spolu hospodařili. Pekli si například k svátku dort. Aby byl co nejlepší, dali do něj všechno co měli rádi. Kousek buřta, myš, cukr, sůl. Smíchali všechno dohromady a ještě štěstí, že ten dort jim snědl zlý pes, kterého pak rozbolelo bříško. Když si pejsek roztrhl kalhotky, zašila mu kočička díru žížalou. Nebo spolu pejsek s kočičkou myli podlahu a drhli ji místo kartáče svými kožíšky. Na jedné procházce pak našli opuštěnou, smutnou panenku, o kterou se hezky starali a vyprávěli jí pohádky. Jedny z nejkrásnějších příběhů pro děti vypráví s citem, něhou a humorem Karel Hoger.

Svazek soustřeďuje v úplnosti samostatnou prozaickou a dramatickou tvorbu J. Čapka (1887–1945) do roku 1930: povídkové knihy Lelio a Pro delfína, časopisecky publikované práce Živý plamen, Tři prózy, Podzim 1914 a Chlapec, divadelní hru Země mnoha jmen a torzo dramatu Gassirova loutna, filmová libreta Lakomec a Moc pověry a konečně i prózu Stín kapradiny. V chronologickém uspořádání představuje Čapkovu cestu k vlastnímu epickému výrazu prostoupenému reflexí metafyzických témat, jejich tíhy a naléhavosti, i náznakovou přítomností autorova „druhého“ literárního domova, tj. činnosti kriticko-esejistické, tříbící Čapkův rozvažující styl a smysl pro lapidární postižení nadčasového prvku aktuálního (uměleckého) dění. Poprvé je tu tedy příležitost ukázat celek Čapkovy „volné“ literární tvorby, počínaje emancipací od prací psaných společně s bratrem Karlem. Prózy vznikající před první světovou válkou a v jejím průběhu tematizují konfrontaci nezajištěné, troskotající existence s proměnlivou povahou moderního časoprostoru. Střetnutí s avantgardní estetikou soudobých uměleckých proudů (kubismus, expresionismus, futurismus) rozevřelo v Čapkových raných prózách vějíř „figurativních“ možností: zachycují mnohotematičnost nové skutečnosti a její rozevřenou, ubíhající perspektivu v poukazu k všudypřítomné motivické řadě značící sebereflexi Čapkova tvůrčího úsilí. Jeho ústřední snahou bylo dospět prostřednictvím tvarových proměn k názoru nové zkušenosti, ke zkušenosti nového výrazu, k zážitku narativního a popisného slova-obrazu zachycujícího událost imaginativního vidění i s ní spojenou tíživou myšlenku. Dramatické útvary z 20. let zachycují Čapkovy pokusy o alegoricko-utopickou hru. Reagovaly – často i ironickou persifláží – na revoluční téma levých avantgard počátku 20. let, zpochybňovaly spásnost kolektivistického sociálního experimentu a apelovaly na individuální odpovědnost. Svazek uzavírá próza Stín kapradiny, sjednocující mnohé z autorových dosavadních tematických okruhů a tvárných postupů v myticko-baladickém podání údělu člověka.

Obsahem 2. svazku Spisů Josefa Čapka jsou tři zralé práce z posledního desetiletí autorova života: Kulhavý poutník, Psáno do mraků a Básně z koncentračního tábora. Esej Kulhavý poutník (1936) vydal Josef Čapek rok před svými padesátinami. Autor a jeho druhé já, vzájemně se doplňujíce, opravujíce a ponoukajíce, vedou zde živou rozpravu o podstatných setkáních na cestě životem: s tělem, duší, různými věky člověka, smrtí, přírodou, uměním. Dotekem doby silně poznamenán je posmrtně vydaný (1947) svazek Psáno do mraků. Je to proud krátkých, často aforisticky vyhrocených deníkových úvah o věcech umění, situaci národa, mravnosti – extrakt Čapkovy tvůrčí a životní zkušenosti, moudrá a zároveň nekompromisní kniha moralisty a demokrata. Rukopisy Čapkových vězeňských básní a básnických překladů přinesli do vlasti, po autorově anonymní smrti někdy v dubnu 1945, až přeživší koncentráčníci (Básně z koncentračního tábora, 1946). Jde o jakýsi experiment naruby. Čapek, milující moderní poezii, nevázal se tu jejím kánonem, protože sám se básníkem necítil a protože chtěl být přístupný všem spoluvězňům, kteří se k tajeným opisům jeho veršů dostanou. Ti, kdo nemají smysl pro osobité a nové, jež už ohlašuje příští literární časy, mají sklon odsouvat tyto tři Čapkovy knížky na okraj české literatury. Soudíme naopak, že v ní patří k jejímu jádru: k jejím hodnotám nejryzejším a nejtrvalejším.

Klasická detská knižka o spolunažívaní a priateľstve. Obľúbené rozprávky o psíčkovi a mačičke, ako spolu gazdovali v malom domčeku pod lesom, ako si v ňom spolu nažívali a chceli robiť všetko tak, ako robia veľkí ľudia a ešte o všelijakých iných veciach pre deti, napísal a nakreslil Josef Čapek.

Svazek Knihy o umění představuje teoreticko-kritickou, esejistickou a fejetonistickou činnost Josefa Čapka, zahrnuje poprvé v úplnosti (textové i obrazové) práce o výtvarném umění a kultuře, které publikoval knižně. Navíc přináší jako přílohu dochované původní verze Umění přírodních národů. Tento Čapkův nejrozsáhlejší text o umění byl a je nejen objevitelskou a popularizační prací z dějin výtvarného umění a ve své době (nejen u nás) jedinečnou antropologickou studií, dosud z tohoto hlediska nedoceněnou, je zároveň výpovědí o podstatě a principech umělecké vnímavosti a tvořivosti, osobním vyznáním. Malíř a literát Josef Čapek se v úsilí o otevřené vnímání forem a možností umělecké tvorby – o umění vnitřně prožité, charakterní – soustavně věnoval tzv. okrajovým oblastem umění a jejich svébytnosti. Vedle projevů bezprostředních, prostých a účelných, anonymních a naivních, řemesel a moderních technických vymožeností, nových médií, otázek vkusu, městského folkloru atd. studoval a pronikavě popsal podoby umění primitivního, resp. etnického. Soubory Nejskromnější umění a Málo o mnohém spadají do kontextu jeho poválečné novinářské aktivity, programově obohacující téma primitivní tvořivosti o souvislosti domácí a dobovou estetickou diskusi o funkční, etické a sociální aspekty především v pojetí živého a životného vztahu umění a reality. Diletantská povídka je komentovaným příkladem neumělosti v literatuře. Pojetí umění laického (diletantního) a umění přírodních národů (divošského) je přitom v Čapkově promýšlení přirozeně a plodně vnitřně propojeno.