Josef Čapek strana 4 z 5

Klasická detská knižka o spolunažívaní a priateľstve. Obľúbené rozprávky o psíčkovi a mačičke, ako spolu gazdovali v malom domčeku pod lesom, ako si v ňom spolu nažívali a chceli robiť všetko tak, ako robia veľkí ľudia a ešte o všelijakých iných veciach pre deti, napísal a nakreslil Josef Čapek.

Dnešní rodiče vědí, jak vděčně jejich děti naslouchají Povídání o pejskovi a kočičce. Josef Čapek je napsal a nakreslil koncem dvacátých let, kdy sám měl doma malé děvčátko chtivé tatínkových obrázků a rozprávek. Byl ostatně na takovou `objednávku` dobře připraven. I v dospělosti si uchoval dětskou hravost a schopnost bezprostřední účasti, sám se postupně dobíral stavu, který obdivoval u své babičky a který pojmenoval `jasnou veselostí duše`. Nadto patřil k umělecké generaci, která už před první světovou válkou hledala poučení u všech projevů tzv. naivní tvořivosti, a která proto vážně studovala i principy dětského výtvarného projevu. Některé z nich jsou datovány dvojím letopočtem: první oznamuje, kdy malíř fixoval prvotní nápad miniaturní tužkovou skicou - tou začínal práci na všech svých obrazech -, druhý zaznamenává, kdy vytvořil definitivní dílo. Na všech pastelech jsou hrající si dětské postavičky v oné typicky čapkovské zjednodušující stylizaci a s nimi i všecka atmosféra blaže

Tento svazek obsahuje kromě souboru aforismů Psáno do mraků celé samostatné prozaické dílo Josefa Čapka. Vzniká tak pozoruhodný obraz jeho tvůrčího vývoje – od válečného zoufalství, které se projevilo v Leliovi ztotožněním předmětné skutečnosti a chaosu a východiskem ve snové niternosti, přes optiku dětského světa, příběh viny a trestu ve Stínu kapradiny, k rezignaci na principy epické beletrie a k příklonu k reflexivnímu přístupu k existenciální problematice -, který nechává nahlédnout i do základů osobnosti velkého malíře.

Svazek je věnován Čapkovi - publicistovi a obsahuje soubor fejetonů a drobných publicistických textů (Ledacos) a satirický ilustrovaný fejeton (Umělý člověk).

Svazek Knihy o umění představuje teoreticko-kritickou, esejistickou a fejetonistickou činnost Josefa Čapka, zahrnuje poprvé v úplnosti (textové i obrazové) práce o výtvarném umění a kultuře, které publikoval knižně. Navíc přináší jako přílohu dochované původní verze Umění přírodních národů. Tento Čapkův nejrozsáhlejší text o umění byl a je nejen objevitelskou a popularizační prací z dějin výtvarného umění a ve své době (nejen u nás) jedinečnou antropologickou studií, dosud z tohoto hlediska nedoceněnou, je zároveň výpovědí o podstatě a principech umělecké vnímavosti a tvořivosti, osobním vyznáním. Malíř a literát Josef Čapek se v úsilí o otevřené vnímání forem a možností umělecké tvorby – o umění vnitřně prožité, charakterní – soustavně věnoval tzv. okrajovým oblastem umění a jejich svébytnosti. Vedle projevů bezprostředních, prostých a účelných, anonymních a naivních, řemesel a moderních technických vymožeností, nových médií, otázek vkusu, městského folkloru atd. studoval a pronikavě popsal podoby umění primitivního, resp. etnického. Soubory Nejskromnější umění a Málo o mnohém spadají do kontextu jeho poválečné novinářské aktivity, programově obohacující téma primitivní tvořivosti o souvislosti domácí a dobovou estetickou diskusi o funkční, etické a sociální aspekty především v pojetí živého a životného vztahu umění a reality. Diletantská povídka je komentovaným příkladem neumělosti v literatuře. Pojetí umění laického (diletantního) a umění přírodních národů (divošského) je přitom v Čapkově promýšlení přirozeně a plodně vnitřně propojeno.

Svazek soustřeďuje v úplnosti samostatnou prozaickou a dramatickou tvorbu J. Čapka (1887–1945) do roku 1930: povídkové knihy Lelio a Pro delfína, časopisecky publikované práce Živý plamen, Tři prózy, Podzim 1914 a Chlapec, divadelní hru Země mnoha jmen a torzo dramatu Gassirova loutna, filmová libreta Lakomec a Moc pověry a konečně i prózu Stín kapradiny. V chronologickém uspořádání představuje Čapkovu cestu k vlastnímu epickému výrazu prostoupenému reflexí metafyzických témat, jejich tíhy a naléhavosti, i náznakovou přítomností autorova „druhého“ literárního domova, tj. činnosti kriticko-esejistické, tříbící Čapkův rozvažující styl a smysl pro lapidární postižení nadčasového prvku aktuálního (uměleckého) dění. Poprvé je tu tedy příležitost ukázat celek Čapkovy „volné“ literární tvorby, počínaje emancipací od prací psaných společně s bratrem Karlem. Prózy vznikající před první světovou válkou a v jejím průběhu tematizují konfrontaci nezajištěné, troskotající existence s proměnlivou povahou moderního časoprostoru. Střetnutí s avantgardní estetikou soudobých uměleckých proudů (kubismus, expresionismus, futurismus) rozevřelo v Čapkových raných prózách vějíř „figurativních“ možností: zachycují mnohotematičnost nové skutečnosti a její rozevřenou, ubíhající perspektivu v poukazu k všudypřítomné motivické řadě značící sebereflexi Čapkova tvůrčího úsilí. Jeho ústřední snahou bylo dospět prostřednictvím tvarových proměn k názoru nové zkušenosti, ke zkušenosti nového výrazu, k zážitku narativního a popisného slova-obrazu zachycujícího událost imaginativního vidění i s ní spojenou tíživou myšlenku. Dramatické útvary z 20. let zachycují Čapkovy pokusy o alegoricko-utopickou hru. Reagovaly – často i ironickou persifláží – na revoluční téma levých avantgard počátku 20. let, zpochybňovaly spásnost kolektivistického sociálního experimentu a apelovaly na individuální odpovědnost. Svazek uzavírá próza Stín kapradiny, sjednocující mnohé z autorových dosavadních tematických okruhů a tvárných postupů v myticko-baladickém podání údělu člověka.

Josef Čapek je autorem Povídání o pejskovi a kočičce a popisuje, jak spolu hospodařili. Pekli si například k svátku dort. Aby byl co nejlepší, dali do něj všechno co měli rádi. Kousek buřta, myš, cukr, sůl. Smíchali všechno dohromady a ještě štěstí, že ten dort jim snědl zlý pes, kterého pak rozbolelo bříško. Když si pejsek roztrhl kalhotky, zašila mu kočička díru žížalou. Nebo spolu pejsek s kočičkou myli podlahu a drhli ji místo kartáče svými kožíšky. Na jedné procházce pak našli opuštěnou, smutnou panenku, o kterou se hezky starali a vyprávěli jí pohádky. Jedny z nejkrásnějších příběhů pro děti vypráví s citem, něhou a humorem Karel Hoger.

Kniha patří ke klasickým dílům literatury pro děti. Poprvé vyšla roku 1929 a od té doby potěšila mnoho dětí a jejich rodičů. Pejsek a kočička spolu žijí v domečku a vedou svoji malou domácnost a chtějí všechno dělat jako velcí lidé, umývají špinavou podlahu, pečou dort, chodí v neděli na procházku, píšou dopis dětem nebo hrají divadlo. Ale protože pejsek a kočička lidmi nejsou, nedopadne všechno vždy tak, jak by si přáli, jejich svérázná řešení jsou ale vždy zábavná a originální. V některých příbězích vystupuje postava spisovatele pana Čapka, kterého pejsek a kočička navštěvují, hovoří s ním o vážných věcech a pomáhají mu s psaním příběhů pro děti. Přitažlivost této knížky spočívá zejména ve způsobu vyprávění, které se zakládá převážně na dialogických pasážích. Pejsek a kočička spolu rozmlouvají jako lidé, jejich přímočarý, hovorový jazyk v kombinaci s vypravěčskou zkratkou způsobuje, že kniha je velmi vhodná k předčítání. Kniha je edičně připravena podle vydání poslední ruky z roku 1937 a kromě devíti klasických příběhů obsahuje i povídání Jak pejsek s kočičkou slavili 28. října, které bylo po roce 1948 z politických důvodů vypouštěno.

Představovat slavnou alegorickou moralitu bratrských pilířů české meziválečné kultury je asi zbytečné – málokdo nezná alespoň v obrysech příběh Tuláka, kterého omrzí lidé a rozhodne se na ně dívat jako na hmyz a pozoruje efemérní a povrchní život Motýlů, kořistnické a sobecké Chrobáky, Cvrčky a Lumky a nakonec bojovné a ve strašlivém životním tempu houfně hynoucí Mravence. Hra byla poprvé uvedena v roce 1922 hned na dvou scénách – v Národním divadle v Brně, kde měla světovou premiéru v režii Bohuše Stejskala, a o málo později i v Národním divadle v Praze, kde se jí ujal K. H. Hilar. Národní divadlo se od té doby k Životu hmyzu pravidelně vracelo – krátce po skončení druhé světové války, v roce 1946, ho zde režíroval Jindřich Honzl, v roce 1965 Miroslav Macháček, v roce 1990 Miroslav Krobot, nejnovější nastudování režíruje Daniel Špinar. Kniha obsahuje – kromě původního, kompletního textu (bez inscenačních zásahů) také předmluvu autorů, text dramaturgyně Darii Ullrichové o dnešním pohledu na hru, výběr ze studie, kterou napsal František Černý a řadu dobových fotografií a také snímků k současné inscenaci.

Známa rozprávka Josefa Čapka Ako našli bábiku, ktorá tenko plakala v elegantnej brožovanej väzbe poteší každé dieťa. Okrem rozprávky a básničky nájdu v nej deti aj omaľovánku.