Miloň Čepelka strana 3 z 4

Nové vydání Mandelu sonetů, jež právě držíte v rukou, je malým, ale výmluvným otiskem šíře uměleckého záběru, jíž nás těší Miloň Čepelka. Aniž bychom jej chtěli srovnávat s velikánem, kterého pomohl objevit, tedy se "sopkou, která zasypala sama sebe", musíme smeknout před rozmanitostí forem, jimiž vyjadřuje své nekončící okouzlení světem kolem sebe. Herec, dramatik, scénárista, textař, zpěvák, prozaik i básník zde zvolil formu, která je mu (spolu s haiku) dnes asi nejbližší. Jeho sonety uchvátí zdařilými zásnubami poetičnosti a civilnosti, pozapomenutými slovy, kterými v duchu hesla cum grano salis rafinovaně dochucuje moderní jazyk svých básní, i niterným prožitkem, zakletým v dokonalé formě, čímž dává vzpomenout básníka z největších, Ivana Blatného. Na rozdíl od něj se ovšem raduje, že našel ženu, která s ním lásku a úctu k minulosti sdílí, a tak zní jeho verše především milostnou notou. Je to vyznání, je to hold kráse v různých podobách, poezie srozumitelná každému, neboť básník je přesvědčen, že "staré formy v čase zmatků udržují řád". Dárek vhodný do dámské kabelky mezi rtěnky a pudřenky a hřebínky a rozsypané drobné mince. A v knihovně kamkoli, třeba před hřbety velkých knih, které svým malým něžným rozměrem nemůže překrýt, a proto na něj nebudou žárlit.

V něčem jako by nová povídková sbírka Miloně Čepelky navazovala na svou předchůdkyni Svědectví inspektora Toufara /a jiné povídky/, avšak je oproti své o dva roky starší „sestře“ intimnější. Ústředním tématem je opět odchod z našeho světa (čímž není nutně myšlena smrt), ale tentokrát autor upřel pozornost spíše na nás, „obyčejné“ smrtelníky. Opouštění (stačí přidat jediné písmenko, a změní se v odpouštění), smíření, ale také humor, to jsou proměnné Čepelkových rovnic o jedné neznámé, kterou je vládkyně zásvětí. Ať už je jejím poslem hučící letadlo, rozverná studentka, trio zlotřilých trpaslíků, hlasy těch, kteří už „tam“ jsou, užvaněná teta nebo dívka, která dokáže (nechat) mizet, nudit se rozhodně nebudete. V jedné povídce vás navštíví dokonce sama smrt – a i ona je v autorově podání vcelku příjemnou partnerkou pro poslední rozhovor.

Názvy jednotlivých Monologů jsou ukončeny otazníkem. A ptá se muž moudrý, který si však podržel mladé srdce a dětské oči. Jeho monologisté často mluví vyčítavě, ve vzteku, ba i výsměšně – ale vždy s naléhavou touhou, aby se jejich samomluva změnila v dialog. A ten přece může vzniknout i tam, kde druhý „jen“ naslouchá – nebo čte. Tedy rovněž mezi spisovatelem a čtenářem; toho přimějí k zamyšlení či úšklebku, jenž ale vzápětí roztaje v úsměv. Ano, protože nakonec jsou jednotlivé kapitoly spíš laskavé a komické. Vždyť i krvavému dvacátému století, které autorovi, jak přiznává, „uvázlo v krku jako rybí kost“, všemu tomu střídání režimů, zbožňování a následnému zatracování, se musíme smát – abychom to všechno přežili. Avšak pozor: Miloň Čepelka se směje, ale neposmívá. Nechybí mu respekt tváří v tvář něčemu vyššímu. Sám ostatně říká: „K záhadám a tajemnostem jsem vstřícný a dívám se na ně s pokorou. Možná, že právě to byl cíl, který jsi pro mě vytýčil, a v tom případě můžeme být oba spokojeni. Já jsem. Namouduši.“ Tato kniha, kterou si musíte přečíst už proto, že je zhola nemožné shrnout její půvaby a obsahové roviny do několika řádek, vychází při příležitosti autorova životního jubilea.

Hlavní hrdina, tváří v tvář střednímu věku a vlastní neplodnosti, se pokouší vrátit do mládí, kdy ještě byl schopen početí, a vypátrat své potomky, zrozené pohříchu bez jeho fyzické účasti. Hledání dnes již dospělých synů, narozených z jeho kdysi darovaného spermatu, mu však místo radosti přináší spíše trapné a rozpačité okamžiky, o skutečných tragédiích nemluvě. Naštěstí pro něj, aniž by si toho zpočátku vůbec všiml, stojí po jeho boku krásná žena, která se z nenápadné persony v pozadí stává skutečnou hybatelkou příběhu i hrdinova života. Čtenář však především zjistí, že Miloň Čepelka, jeden z otců zakladatelů Divadla Járy Cimrmana, rád překvapuje. Po řadě veršových knížek (poslední byl Deník haiku) přichází už se třetí prózou a opět jinou než obě předchozí Poklesky rozverné snoubenky, Příliš mnoho pohřbů . Jeho novela je dramatická i lyrická, klade otázky etické, obhajuje literaturu jako hru, jejíž jedinou podmínkou je uvěřitelnost, střídá výrazové prostředky, ale vše v ní plyne lehce, s ironickým a sebeironickým nadhledem, a proto navýsost čtivě. Začtete-li se, budete bez přerušení pokračovat až k žádoucímu happyendu, vzápětí ostatně zpochybněnému.

Věci třeba i malé rozměrem, ale velké nápadem a obsahem, nepřicházejí na počkání. Trvalo dlouhých osm let, než se autor opět stal (jak sám sebe nazval) "slovosvodem", a zrodil se následník Deníku haiku 2. Tento počin je dnes - stejně jako "jednička" - beznadějně vyprodán. Což dosvědčuje, že Miloň Čepelka došel zaslouženého obdivu a uznání nejen jako cimrmanolog, tvůrce sonetů a jiných básní v řeči vázané i volné, jako prozaik, dramatik, textař, moderátor, příležitostný zpěvák... Kulisy se mění, ale podstata zůstává: tři řádky v rozměru pět-sedm-pět slabik, a v nich okouzlení životem pozemským i tím, co je (doufejme a věřme) za ním, světem, přírodou, ženami... Autorovy pocity - někdy sladké, někdy hořké, jindy nabité emocemi, a pak zase zklidněné až rezignované - sdílejte s ním, jak je libo: od začátku, od konce, či napřeskáčku.

V novele Pokrývač, kterou vydává Nakladatelství ČAS k jeho pětaosmdesátým narozeninám, se Miloň Čepelka ohlíží do dob husákovské normalizace, kdy si lidé s uměleckými ambicemi v tzv. šedé zóně namlouvali, že přes všechny strachy a úhybné manévry mají své životy pod kontrolou. Příběh s podtitulem Obrazy ze života ing. Řezníčka, vyprávěný s ironickým nadhledem, je autorovým holdem češtině, slovně i stylisticky tak rozmanité.

Říká se, že člověk zmoudří a porozumí sám sobě teprve k stáru – jinými slovy, že v pozdějším věku najde sám sebe. Co si má ale hlavní hrdina počít ve chvíli, kdy sám sebe najde doslova? Ano, emeritního docenta bohemistiky Igora Juráška by ani v nejčernějším snu nenapadlo, že když se po mnoha desetiletích vydá do městečka Staré Rasošky, kde kdysi začínal své učitelské povolání, nalezne tam za živým plotem mrtvolu… sebe sama! Po prvotním šoku jde coby zákona dbalý muž ohlásit nález na místní policejní stanici. Tak zapeklitý případ ovšem rychle směřuje do nejvyšších policejních pater. Podezřelý (stejně jako „válka s Turkem“) musí být, takže se jím stává sám nešťastný nálezce – a to, že si policisté lámou hlavu, z čeho jej vlastně podezírat, jen zvyšuje jejich nerudnost a Juráškovu nejistotu. Starý pán, pronásledovaný výčitkami svědomí vůči své oddané manželce Hedvice, jíž – mírně řečeno – nebyl vždy zcela věrný, vůči celé plejádě dalších žen, jimž nedokázal odolat, a nakonec i vůči několika kolegům či přátelům, jejichž cestě na onen svět neuměl (jak sám sebe obviňuje) zabránit, se uchýlí k rekapitulaci vlastního života. Resumé je neradostné – avšak jak tomu u Čepelky-prozaika bývá, ani tentokrát nebudeme jen přemýšlet či nedejbože truchlit, ale pobavíme se nad osudy muže, kterého autor v myšlenkách provádí od dětství za protektorátu až do současného stáří. Dějinné i nicotné události, avantýry i láska, rovná záda (méně často) či „důstojný“ únik před zodpovědností (to mnohem častěji) – smějte se, milí čtenáři, ale neříkejte, že jste se leckde nepoznali… Konec pak překvapí i toho, kdo se po celou dobu domníval, že přijde nějaké buď banální, nebo naopak zcela nadpozemské vysvětlení. Ostatně i v našich životech je tomu podobně – extrémům se (naštěstí) většinou vyhýbají, byť i ta „zlatá střední cesta“ umí být zatraceně klikatá a trnitá a vést bůhvíkam. Nás ale stránkami této někdy zábavné, jindy zádumčivé, ale bezesporu čtivé a nevšední novely provází autor, kterému nic lidského není cizí a jenž dokáže své literární postavy pozorovat a vykreslit jako málokdo.

Zrychlila doba? Kdo ví... Ale Miloň Čepelka, alespoň pokud jde o poetickou formu v této knize, zrychlil bezesporu. Mezi druhým a třetím svazkem čekali haikumilové dlouhých osm let, a teď na čtvrtý jen dvě. A je to dobře. Znovu se mohou ponořit do magické triády pět-sedm-pět a nahlédnout do básníkovy duše mezi rozletem a úsporností. Mění se doba? Opět to není jisté. Ovšem měníme se my, a je to přirozené. Už svatý Augustin říkal: „Jací jsme my, taková je doba.“ V Deníku haiku 4 ubylo nymf – a zůstala ta jediná, věrná a milující průvodkyně. Ubylo střídání nálad, a zůstala na první počtení možná temnější, přesto optimistická; a víra, že nás Bůh ani dobří lidé nenechají na holičkách. A snad ubylo i soukromých postřehů ve prospěch veřejných – leč kdo autorovu tvorbu zná, ten se nemusí obávat, že by snad pro lidstvo zapomínal na člověka. „Vnímejte, čtěte, přemýšlejte… a žijte!“ – jako by nám říkal básník, který se jistě neloučí nadlouho. Ani vy se s Deníkem haiku 4 nelučte po prvním přečtení. Vychutnejte si ho podruhé, objevíte nové tóny a vrstvy.

V něčem jako by nová povídková sbírka Miloně Čepelky navazovala na svou předchůdkyni Svědectví inspektora Toufara /a jiné povídky/, avšak je oproti své o dva roky starší „sestře“ intimnější. Ústředním tématem je opět odchod z našeho světa (čímž není nutně myšlena smrt), ale tentokrát autor upřel pozornost spíše na nás, „obyčejné“ smrtelníky. Opouštění (stačí přidat jediné písmenko, a změní se v odpouštění), smíření, ale také humor, to jsou proměnné Čepelkových rovnic o jedné neznámé, kterou je vládkyně zásvětí. Ať už je jejím poslem hučící letadlo, rozverná studentka, trio zlotřilých trpaslíků, hlasy těch, kteří už „tam“ jsou, užvaněná teta nebo dívka, která dokáže (nechat) mizet, nudit se rozhodně nebudete. V jedné povídce vás navštíví dokonce sama smrt – a i ona je v autorově podání vcelku příjemnou partnerkou pro poslední rozhovor. Nechte se překvapit!

Lída dospívá v šedesátých letech minulého století na malé české vsi. Okolí od ní očekává, že jednou bude žít obyčejným životem obětavé manželky, ale když se stane zdravotní sestrou a získá místo v nemocnici poblíž Prahy, otevřou se jí dveře do světa, jaký dřív neznala. Velkoměsto naivní venkovanku změní a z Lídy se stane žena, která si nehodlá nic odpírat. V náruči mužů se snaží zapomenout na nudnou minulost i na svou dětskou, leč osudovou lásku – učitele ze základní školy. Jenže minulost ji stejně nakonec dožene. V divokém období po pražském jaru 1968, kdy se prověřují lidské charaktery, je Lída vydržovanou milenkou sice charismatického, ale zlovolného muže, který se chystá ublížit Lídině dávné dětské lásce. Nezbývá než se vzdát pohodlného života plného sexuálních radovánek a začít rychle jednat...

Šest na bidýlku byla populárně-naučná parodie na rozhlasové hitparády populárních písní (název odkazuje k tehdejší rozhlasové "Houpačce", hitparádě "12 na houpačce", kterou v Československém rozhlase uváděl Jiří Černý). Redaktor Kukla a doktor Žirecký komentují nahrávky zpěvného ptactva z celého světa.

Miloň Čepelka svůj dobrodružný seriál napsal na motivu románu Charlese Sealsfielda. Vypráví o tom, co má společného Bílá růže s babičkou Hodgesovou, Rosettou a Rosičkou. I o tom, jak Miko náčelník indiánského kmene Oconeů zachránil a vychoval dceru bělocha. A nejen to? V roce 1928 v New Orleansu vydal Sealsfield knihu Tokeah aneb Bílá růže.

Společně a v jednom "balíčku" vám nabízíme 2x5 dílů seriálu o detektivovi kanadské jízdní policie z pera manželů Hany a Miloně Čepelkových. V první sérii v hlavní roli, v režii Ladislava Rybišara, vystupuje Viktor Preiss, v dalších pěti pokračování, v režii Karla Weinlicha, Václav Postránecký.

Miloň Čepelka netradičně, nikoliv jako člen Divadla Járy Cimrmana, ale jako autor jedné ze starších rozhlasových her se sociálně společenským tématem o jednom citlivém manželském problému. Osoby a obsazení: Kohoutek, hajný (Josef Somr), Jarmila, jeho žena (Daniela Kolářová), Hedvika, jeho první žena (Jana Štěpánková), babička, jeho matka (Marie Marešová), Petr, jeho syn z prvního manželství (Martin Velda), Korejs, soused (Alois Švehlík), doktor Olič (Zdeněk Řehoř).

Dvě rozhlasové miniatury z pera Miloně Čepelky a také jeho manželky. Šikovatel Lemaninsky. Hra na motivy povídky K. M. Čapka Choda. Svůj odmítavý postoj k absolutnímu trestu vyslovil spisovatel Karel Matěj Čapek-Chod v povídce Šikovatel Lemaninský, kterou v roce 1897 zařadil do sbírky Nedělní povídky.

Dlouholetý editor, nakladatel a spolubesedník Miloně Čepelky Josef Pepson Snětivý říká o této publikaci, která vychází k sedmaosmdesátým narozeninám všestranného umělce a spoluzakladatele Divadla Járy Cimrmana: „Nebudu nijak originální, řeknu-li o Miloni Čepelkovi, že je ,malý velký muž‘. A hned mě napadá zdánlivý protiklad: navzdory své fyzické lehkosti nepluje po povrchu a nespokojí se s pěnou dní, ale se zvídavostí takřka dětskou a s neuhasitelnou chutí se noří do hloubky, do pomyslné vody pod zmiňovanou pěnou. Ta voda je někdy kalná, jindy naopak překvapivě průzračná a čistá, pak zase ,obyčejná‘ – ale vždy živá. Sám je takový pokaždé: jako herec, textař, dramatik, básník, prozaik i glosátor. V posledně jmenované roli stvořil už dvě publikace a po titulu Skok sem, skok tam přichází s knihou Letí to pamětí. Jsem rád, že navzdory slovesu ,letí‘ je onen pohyb vzpomínek, úvah a postřehů dostatečně klidný na to, aby jej zachytil, a my se do nich můžeme ponořit. Tento vnímavý pozorovatel života vlastního i osudů cizích nás nepřesvědčuje o „své pravdě“ a nenutí nás, abychom mu věřili; spíše dává věci do souvislostí, nabízí alternativy a nechává každého, aby si udělal vlastní úsudek. To už samo o sobě není málo v dnešní době, kterou mnozí promořili apely k zastávání kategorických, ba nesmiřitelných soudů o čemkoli. Čtěte svým tempem, zastavujte se a rozbíhejte, přemýšlejte, ,jen tak‘ se bavte nebo se něčemu přiučte, věřte, nebo nevěřte... Ani já vás k ničemu nenutím, jen o jediné prosím: abychom Miloňovi nevěřili slova o ,labutí písni‘. Naopak doufejme, že kniha Letí to pamětí není jeho posledním počinem.“