Miloň Čepelka strana 4 z 4

Šest na bidýlku byla populárně-naučná parodie na rozhlasové hitparády populárních písní (název odkazuje k tehdejší rozhlasové "Houpačce", hitparádě "12 na houpačce", kterou v Československém rozhlase uváděl Jiří Černý). Redaktor Kukla a doktor Žirecký komentují nahrávky zpěvného ptactva z celého světa.

Společně a v jednom "balíčku" vám nabízíme 2x5 dílů seriálu o detektivovi kanadské jízdní policie z pera manželů Hany a Miloně Čepelkových. V první sérii v hlavní roli, v režii Ladislava Rybišara, vystupuje Viktor Preiss, v dalších pěti pokračování, v režii Karla Weinlicha, Václav Postránecký.

V něčem jako by nová povídková sbírka Miloně Čepelky navazovala na svou předchůdkyni Svědectví inspektora Toufara /a jiné povídky/, avšak je oproti své o dva roky starší „sestře“ intimnější. Ústředním tématem je opět odchod z našeho světa (čímž není nutně myšlena smrt), ale tentokrát autor upřel pozornost spíše na nás, „obyčejné“ smrtelníky. Opouštění (stačí přidat jediné písmenko, a změní se v odpouštění), smíření, ale také humor, to jsou proměnné Čepelkových rovnic o jedné neznámé, kterou je vládkyně zásvětí. Ať už je jejím poslem hučící letadlo, rozverná studentka, trio zlotřilých trpaslíků, hlasy těch, kteří už „tam“ jsou, užvaněná teta nebo dívka, která dokáže (nechat) mizet, nudit se rozhodně nebudete. V jedné povídce vás navštíví dokonce sama smrt – a i ona je v autorově podání vcelku příjemnou partnerkou pro poslední rozhovor.

V něčem jako by nová povídková sbírka Miloně Čepelky navazovala na svou předchůdkyni Svědectví inspektora Toufara /a jiné povídky/, avšak je oproti své o dva roky starší „sestře“ intimnější. Ústředním tématem je opět odchod z našeho světa (čímž není nutně myšlena smrt), ale tentokrát autor upřel pozornost spíše na nás, „obyčejné“ smrtelníky. Opouštění (stačí přidat jediné písmenko, a změní se v odpouštění), smíření, ale také humor, to jsou proměnné Čepelkových rovnic o jedné neznámé, kterou je vládkyně zásvětí. Ať už je jejím poslem hučící letadlo, rozverná studentka, trio zlotřilých trpaslíků, hlasy těch, kteří už „tam“ jsou, užvaněná teta nebo dívka, která dokáže (nechat) mizet, nudit se rozhodně nebudete. V jedné povídce vás navštíví dokonce sama smrt – a i ona je v autorově podání vcelku příjemnou partnerkou pro poslední rozhovor.

Druhý mandel sonetů Miloně Čepelky je o dva a kousek roku mladším bratříčkem jeho (prvního) Mandelu sonetů. A jak už to tak u (prozatímních) benjamínků bývá, je možná o něco odvážnější a rozpustilejší - jako by se spoléhal na pevnou ruku (pardon, pevný verš) prvorozeného. Alespoň tak se jeví na první pohled. Na ten druhý však objevíte i jiné tóny a nálady včetně těch temnějších, jichž přece není prost ani ten navenek nejkulatější smíšek. Ke cti autora budiž řečeno, že nesklouzává do dnes tak moderního splínu a do rozbředlé negace bez míry. Jeden moudrý muž kdysi řekl, že i disonance má svou ideu - je jí idea vykoupení v konsonanci. Zdůrazňuji: vykoupení, nikoli vykoupání! Pokud by se totiž autor v konsonanci doslova koupal a volil jen libozvuk, podobal by se hudebnímu nedoukovi, jenž nedorostl dál než k tónině C dur, prosté černých kláves. Zde se však ničeho takového obávat nemusíme. Miloň Čepelka je mužem příliš zralým, zkušeným a talentovaným, než aby nedokázal mistrně střídat bílou a černou ve skladbičkách, jež ovšem vždy končí akordem vykoupeným. Buďte labužníky tohoto mandelu poetických pochoutek a své oblíbené chutě hledejte ad libitum. A pamatujte: Každý je tak starý, jak se vznítí. To Vám sděluje básník a člověk, který dokáže prudce vznítit nejen sám sebe, ale i naši fantazii a to lepší, co je v nás.

Na první pohled by se spojení "spoluobjevitel Největšího Čecha" a "stará japonská básnická forma" mohlo zdát poněkud fantaskním. Ovšem pro umělce Čepelkova rozpětí není nic nemožné. S haiku se seznámil poměrně pozdě a svými poetickými drobnokresbami nás tedy obdarovává až ve zralém věku. Ale oč pozdnější, tím intimnější je jeho sepětí se světem sedmnácti slabik, jak se sami přesvědčíte v už druhém Deníku haiku (ten první vyšel v roce 2009 a je dnes prakticky rozebrán). Básník se v něm pouští na srdnatý souboj s velkými tématy - jmenujme dva základní instinkty literatury, eros a thanatos, a také věčnou inspirátorku lásku - avšak nevyhýbá se ani pitvornostem všedního dne, které by jinak zapadly pod stůl či za postel. Jako zkušený artista drží v jedné ruce krásno a ve druhé ošklivost… A zachce-li se mu, nechá na hlavě balancovat i rým. Pravé haiku se arci rýmovat nemá, ale autor k němu přistupuje s takovou pokorou, že by mu tento prohřešek rádi odpustili i staří mistři Nipponu. Člověku, jenž nezpychl (nad) svým uměním, je po právu dovoleno - a odpuštěno - vše. V haiku Miloně Čepelky nalezneme bujarý optimismus i ztmavlou skepsi, výlety na hranici všehomíra i za nepříliš zvukotěsnou zeď, za níž sténá neznámá slečna v situaci, jež nepřipouští dvojznačnost. Stejně jako v "jedničce" je doprovodil ilustracemi Jiří Hovorka.

Miloň Čepelka, umělec mnoha forem psaného, mluveného i zpívaného slova, opět překvapil! Jako spisovatele jsme ho v posledních letech znali jako autora laskavých, hořkosladkých novel či jako básníka malebných sonetů a výstižných haiku. Tentokrát k nám přichází coby autor oktetu mistrných hororů. Polovinu z nich tvoří delší, epické povídky, jež v sobě mísí fascinaci nad nespočetnými převleky a úkryty smrti a úsměv vyvolaný groteskností těch, kteří se snaží tuto limitu našich životů pochopit či dok once osedlat. Druhé kvarteto představují povídky kratší a lyričtější, v nichž jako by hlavní postava důvěrně a téměř přátelsky rozmlouvala s onou dámou v černém či s těmi, jež ji obklopují jako pochmurný kompars. Jediná dosud vydaná kniha Miloně Čepe lky, jíž nedoporučujeme číst před spaním! Pokud tento zákaz přestoupíte, bude se Vám totiž pravděpodobně zdát o ženě se třemi tvářemi, o postarším liliputovi, o řediteli obecné školy Kabátovi, jenž navzdory sebevraždě tráví večery v podivném domě na samotě, o dávné proradné milence, která není spokojena se stísněným prostorem v rakvi, o nešťastné matce, která se mstí nechtěnému vrahovi svého syna ze záhrobí

Nové vydání Mandelu sonetů, jež právě držíte v rukou, je malým, ale výmluvným otiskem šíře uměleckého záběru, jíž nás těší Miloň Čepelka. Aniž bychom jej chtěli srovnávat s velikánem, kterého pomohl objevit, tedy se "sopkou, která zasypala sama sebe", musíme smeknout před rozmanitostí forem, jimiž vyjadřuje své nekončící okouzlení světem kolem sebe. Herec, dramatik, scénárista, textař, zpěvák, prozaik i básník zde zvolil formu, která je mu (spolu s haiku) dnes asi nejbližší. Jeho sonety uchvátí zdařilými zásnubami poetičnosti a civilnosti, pozapomenutými slovy, kterými v duchu hesla cum grano salis rafinovaně dochucuje moderní jazyk svých básní, i niterným prožitkem, zakletým v dokonalé formě, čímž dává vzpomenout básníka z největších, Ivana Blatného. Na rozdíl od něj se ovšem raduje, že našel ženu, která s ním lásku a úctu k minulosti sdílí, a tak zní jeho verše především milostnou notou. Je to vyznání, je to hold kráse v různých podobách, poezie srozumitelná každému, neboť básník je přesvědčen, že "staré formy v čase zmatků udržují řád". Dárek vhodný do dámské kabelky mezi rtěnky a pudřenky a hřebínky a rozsypané drobné mince. A v knihovně kamkoli, třeba před hřbety velkých knih, které svým malým něžným rozměrem nemůže překrýt, a proto na něj nebudou žárlit.

Hlavní hrdina, tváří v tvář střednímu věku a vlastní neplodnosti, se pokouší vrátit do mládí, kdy ještě byl schopen početí, a vypátrat své potomky, zrozené pohříchu bez jeho fyzické účasti. Hledání dnes již dospělých synů, narozených z jeho kdysi darovaného spermatu, mu však místo radosti přináší spíše trapné a rozpačité okamžiky, o skutečných tragédiích nemluvě. Naštěstí pro něj, aniž by si toho zpočátku vůbec všiml, stojí po jeho boku krásná žena, která se z nenápadné persony v pozadí stává skutečnou hybatelkou příběhu i hrdinova života. Čtenář však především zjistí, že Miloň Čepelka, jeden z otců zakladatelů Divadla Járy Cimrmana, rád překvapuje. Po řadě veršových knížek (poslední byl Deník haiku) přichází už se třetí prózou a opět jinou než obě předchozí Poklesky rozverné snoubenky, Příliš mnoho pohřbů . Jeho novela je dramatická i lyrická, klade otázky etické, obhajuje literaturu jako hru, jejíž jedinou podmínkou je uvěřitelnost, střídá výrazové prostředky, ale vše v ní plyne lehce, s ironickým a sebeironickým nadhledem, a proto navýsost čtivě. Začtete-li se, budete bez přerušení pokračovat až k žádoucímu happyendu, vzápětí ostatně zpochybněnému.

Hlavní hrdina, tváří v tvář střednímu věku a vlastní neplodnosti, se pokouší vrátit do mládí, kdy ještě byl schopen početí, a vypátrat své potomky, zrozené pohříchu bez jeho fyzické účasti. Hledání dnes již dospělých synů, narozených z jeho kdysi darovaného spermatu, mu však místo radosti přináší spíše trapné a rozpačité okamžiky, o skutečných tragédiích nemluvě. Naštěstí pro něj, aniž by si toho zpočátku vůbec všiml, stojí po jeho boku krásná žena, která se z nenápadné persony v pozadí stává skutečnou hybatelkou příběhu i hrdinova života. Čtenář však především zjistí, že Miloň Čepelka, jeden z otců zakladatelů Divadla Járy Cimrmana, rád překvapuje. Po řadě veršových knížek (poslední byl Deník haiku) přichází už se třetí prózou a opět jinou než obě předchozí Poklesky rozverné snoubenky, Příliš mnoho pohřbů . Jeho novela je dramatická i lyrická, klade otázky etické, obhajuje literaturu jako hru, jejíž jedinou podmínkou je uvěřitelnost, střídá výrazové prostředky, ale vše v ní plyne lehce, s ironickým a sebeironickým nadhledem, a proto navýsost čtivě. Začtete-li se, budete bez přerušení pokračovat až k žádoucímu happyendu, vzápětí ostatně zpochybněnému.

Kniha básní psaných japonskou formou haiku, s ilustracemi Jiřího Hovorky. Jiný pohled předního člena Divadla Járy Cimrmana.

Novela Příliš mnoho pohřbů zachycuje osudy tří generací rodiny Dojáčkových. Seznámíme se s panovačným dědou Fánou, který se nesmíří s tím, že se jeho dcera v padesáti letech rozhodla žít po svém, a spáchá sebevraždu. Budeme sledovat příběh Fánova ambiciózního syna Viléma, který po únoru 1948 vstoupí do komunistické strany, a když po krátké kariéře ředitele znárodněné továrny upadne v nemilost, začne alespoň řídit životy svých blízkých. A do třetice je tu Vilémův syn Kamil, úspěšný, ale veskrze konformní muž, pro něhož je nejvyšší hodnotou dobře fungující rodina. Z poklidu ho vytrhne až neuvěřitelná zpráva, která vrhá na rodinnou historii zcela nové světlo... Novela Příliš mnoho pohřbů je druhou prózou herce, rozhlasového moderátora, textaře, dramatika a básníka Miloně Čepelky. Věříme, že naváže na jeho úspěšnou novelu Poklesky rozverné snoubenky, vydanou v roce 2007 taktéž v nakladatelství Daranus.

Novela Příliš mnoho pohřbů zachycuje osudy tří generací rodiny Dojáčkových. Seznámíme se s panovačným dědou Fánou, který se nesmíří s tím, že se jeho dcera v padesáti letech rozhodla žít po svém, a spáchá sebevraždu. Budeme sledovat příběh Fánova ambiciózního syna Viléma, který po únoru 1948 vstoupí do komunistické strany, a když po krátké kariéře ředitele znárodněné továrny upadne v nemilost, začne alespoň řídit životy svých blízkých. A do třetice je tu Vilémův syn Kamil, úspěšný, ale veskrze konformní muž, pro něhož je nejvyšší hodnotou dobře fungující rodina. Z poklidu ho vytrhne až neuvěřitelná zpráva, která vrhá na rodinnou historii zcela nové světlo... Novela Příliš mnoho pohřbů je druhou prózou herce, rozhlasového moderátora, textaře, dramatika a básníka Miloně Čepelky. Věříme, že naváže na jeho úspěšnou novelu Poklesky rozverné snoubenky, vydanou v roce 2007 taktéž v nakladatelství Daranus.

Novela Příliš mnoho pohřbů zachycuje osudy tří generací rodiny Dojáčkových. Seznámíme se s panovačným dědou Fánou, který se nesmíří s tím, že se jeho dcera v padesáti letech rozhodla žít po svém, a spáchá sebevraždu. Budeme sledovat příběh Fánova ambiciózního syna Viléma, který po únoru 1948 vstoupí do komunistické strany, a když po krátké kariéře ředitele znárodněné továrny upadne v nemilost, začne alespoň řídit životy svých blízkých. A do třetice je tu Vilémův syn Kamil, úspěšný, ale veskrze konformní muž, pro něhož je nejvyšší hodnotou dobře fungující rodina. Z poklidu ho vytrhne až neuvěřitelná zpráva, která vrhá na rodinnou historii zcela nové světlo... Novela Příliš mnoho pohřbů je druhou prózou herce, rozhlasového moderátora, textaře, dramatika a básníka Miloně Čepelky. Věříme, že naváže na jeho úspěšnou novelu Poklesky rozverné snoubenky, vydanou v roce 2007 taktéž v nakladatelství Daranus.

Lída dospívá v šedesátých letech minulého století na malé české vsi. Okolí od ní očekává, že jednou bude žít obyčejným životem obětavé manželky, ale když se stane zdravotní sestrou a získá místo v nemocnici poblíž Prahy, otevřou se jí dveře do světa, jaký dřív neznala. Velkoměsto naivní venkovanku změní a z Lídy se stane žena, která si nehodlá nic odpírat. V náruči mužů se snaží zapomenout na nudnou minulost i na svou dětskou, leč osudovou lásku – učitele ze základní školy. Jenže minulost ji stejně nakonec dožene. V divokém období po pražském jaru 1968, kdy se prověřují lidské charaktery, je Lída vydržovanou milenkou sice charismatického, ale zlovolného muže, který se chystá ublížit Lídině dávné dětské lásce. Nezbývá než se vzdát pohodlného života plného sexuálních radovánek a začít rychle jednat...

Lída dospívá v šedesátých letech minulého století na malé české vsi. Okolí od ní očekává, že jednou bude žít obyčejným životem obětavé manželky, ale když se stane zdravotní sestrou a získá místo v nemocnici poblíž Prahy, otevřou se jí dveře do světa, jaký dřív neznala. Velkoměsto naivní venkovanku změní a z Lídy se stane žena, která si nehodlá nic odpírat. V náruči mužů se snaží zapomenout na nudnou minulost i na svou dětskou, leč osudovou lásku – učitele ze základní školy. Jenže minulost ji stejně nakonec dožene. V divokém období po pražském jaru 1968, kdy se prověřují lidské charaktery, je Lída vydržovanou milenkou sice charismatického, ale zlovolného muže, který se chystá ublížit Lídině dávné dětské lásce. Nezbývá než se vzdát pohodlného života plného sexuálních radovánek a začít rychle jednat...