Miloň Čepelka

Dne 23. září 2026 se Miloň Čepelka dožívá devadesáti let. Nakladatelství ČAS a Radek Žitný pro něj – a také pro početnou obec těch, kteří ho mají rádi – připravili bilanční publikaci. Ta mapuje životní a uměleckou dráhu této výjimečné osobnosti, která je v dobrém slova smyslu nenápadná snad jen díky své příslovečné skromnosti. Za plachým úsměvem se skrývá muž, který dokáže ovládnout jeviště stejně dobře jako rozhlasové vlny, je doma v říši hudby, divadla, rozhlasu, televize i filmu a z jeho pera vycházejí skvosty poetické, prozaické i dramatické. Tato kniha představuje Miloně Čepelku zdaleka nejen jako cimrmanologa, což je jeho role nejznámější. Stojí před Vámi rovněž výsostný textař, prozaik, básník, scénárista a dramatik, celoživotní herec divadelní a občas i filmový, moderátor, publicista – a dokonce výborný zpěvák, byť to on sám popírá. Hovořit k Vám nebude jen oslavenec, ale také rodinní příslušníci a celá plejáda kolegů a přátel. Vše doplňuje fotografická výbava, a tak věříme, že jsme nejen oslavenci, ale hlavně jeho ctitelům společně vytvořili krásný a důstojný dárek.

Miloň Čepelka říká o novém vydání své básnické sbírky: „Abecedu lásky jsem napsal v minulém století na přelomu tíživých roků sedmdesátých a osmdesátých, protože mi bohatá hravost češtiny vracela víru v lepší časy. Když mě na stará kolena občas znovu přepadá skepse, těším se nadějí, že snad ta prostá čtyřverší můžou někomu stejně posloužit i dnes. To bych byl namouduši rád.“

Miloň Čepelka říká o novém vydání své básnické sbírky: „Abecedu lásky jsem napsal v minulém století na přelomu tíživých roků sedmdesátých a osmdesátých, protože mi bohatá hravost češtiny vracela víru v lepší časy. Když mě na stará kolena občas znovu přepadá skepse, těším se nadějí, že snad ta prostá čtyřverší můžou někomu stejně posloužit i dnes. To bych byl namouduši rád.“

Nejnovější Deník haiku by mohl se svými staršími bratry říct (a připomenout Karla Poláčka): „Bylo nás pět.“ Přáli bychom si slyšet, jak kterýkoli z nich přidá otázku: „A kolik nás ještě bude?“ Ne, nebuďme neskromní. Kvintet je krásný orchestřík. Ale věřme, že nezůstane u něj. Ostatně víra, ta je v Čepelkových haiku všudypřítomná. Naopak opět ubylo žen, když už ani líbání nezabrání poznání, kam svět uhání. Leč – přestože jsou oči, které neřeknou nic, ty její ho zvou do vinic. A autor se nebojí kráčet úzkou stezkou, třeba soutěskou, jen když s hezkou Terezkou. Toho, kdo dokáže vychutnat jeho haiku, netrápí ideály časem přejeté. Nahlédne spolu s ním do záhad, jež připravil nám Had. A pochopí, že tento tvůrce nepatří mezi hejna básníků toužících jen po svém pomníku. Ano, můžeme uznat, že knihy jsou jen nespočetné pihy na tváři světa. Ale nebyla by bez pih fádní? Buďme vděční, že Miloň Čepelka okrášlil tvář světa celým souhvězdím pih. Je to dar, nikoli samozřejmost. Dar pro nás, že můžeme jeho knihy číst a těšit se na další. A dar i pro něj, že k němu nepřestala slétat inspirace nejen ve formě haiku.

Václav Hybš a Miloň Čepelka o svém knižním rozhovoru říkají: „My níže podepsaní jsme se během uplynulých měsíců, ba roků, scházeli a povídali si. Jak čas utíkal a řeč se větvila, ozývala se různá jména, známá třeba jen jednomu, ale na druhé straně zase slavná, slavnější a nejslavnější, s nimiž se první z nás, muzikant, potkával na cestách republikou i světem. Jeho vzpomínky na setkání s nimi včetně důsledků, které to někdy neslo, byly tak zajímavé, že druhý podepsaný navrhl, abychom z nich udělali knížku. Pamětník nechtěl ani slyšet, že to neumí a že už o něm vyšly knížky dvě, ale jak mu paměť sama nabízela zpěváky, kolegy dirigenty, skladatele, aranžéry, režiséry, zvukaře, fotografy, malíře, spisovatele, filmaře, herečky i měnící se dobové mocipány s možností rozhodovat, povolovat či zakazovat – byla to tak bohatá přehlídka zážitků, že nakonec souhlasil. Namítal ještě, že nikdy nepsal než noty a že je ochoten nejvýš vyprávět, ale na papír prý – to je citát – ,to musíš hodit ty!‘ S jasným záměrem, že nikde neujedeme od čistočisté pravdy, a s podmínkou, že zvědavosti se meze nekladou a že nebudeme hledět na čas, jsme se dali do díla. Výsledek nabízíme. Má tvar rozhovoru, ke kterému vás zveme spíš jako posluchače než čtenáře, i když je vytištěn a jinak než přečtením ho nezvládnete. S přáním ,bavte se, divte se, ale věřte nám prosím‘ vám přejeme příjemné chvíle nad knihou!“ Text je doplněn celou řadou fotografií z profesního i osobního života Václava Hybše.

Nejnovější Deník haiku by mohl se svými staršími bratry říct (a připomenout Karla Poláčka): „Bylo nás pět.“ Přáli bychom si slyšet, jak kterýkoli z nich přidá otázku: „A kolik nás ještě bude?“ Ne, nebuďme neskromní. Kvintet je krásný orchestřík. Ale věřme, že nezůstane u něj. Ostatně víra, ta je v Čepelkových haiku všudypřítomná. Naopak opět ubylo žen, když už ani líbání nezabrání poznání, kam svět uhání. Leč – přestože jsou oči, které neřeknou nic, ty její ho zvou do vinic. A autor se nebojí kráčet úzkou stezkou, třeba soutěskou, jen když s hezkou Terezkou. Toho, kdo dokáže vychutnat jeho haiku, netrápí ideály časem přejeté. Nahlédne spolu s ním do záhad, jež připravil nám Had. A pochopí, že tento tvůrce nepatří mezi hejna básníků toužících jen po svém pomníku. Ano, můžeme uznat, že knihy jsou jen nespočetné pihy na tváři světa. Ale nebyla by bez pih fádní? Buďme vděční, že Miloň Čepelka okrášlil tvář světa celým souhvězdím pih. Je to dar, nikoli samozřejmost. Dar pro nás, že můžeme jeho knihy číst a těšit se na další. A dar i pro něj, že k němu nepřestala slétat inspirace nejen ve formě haiku. Také tuto sbírku okrášlily ilustrace Jiřího Hovorky.

Audiopodoba knižní novinky jedné z legend Divadla Járy Cimrmana. Miloň Čepelka je známý nejen jako jeden ze zakládajících a stále aktivních členů Divadla Járy Cimrmana, ale i jako autor řady knih a knížek. Zvuková verze novely Josefové vypráví o čtyřech generacích prvorozených synů jedné rodiny, které – každého jinak – poznamenávají nemilosrdné dějiny.

Novela zkoumá čtyři generace prvorozených synů z jednoho hnízda, které, každého jinak, poznamenaly nemilosrdné velké dějiny i jejich vlastní sny a zrady. Hutnému poetickému textu v tom pomáhají čtyři podmanivě barevné obrazy Lenky Kozlíkové.

Novela zkoumá čtyři generace prvorozených synů z jednoho hnízda, které, každého jinak, poznamenaly nemilosrdné velké dějiny i jejich vlastní sny a zrady. Hutnému poetickému textu v tom pomáhají čtyři podmanivě barevné obrazy Lenky Kozlíkové.

Jako by mu nestačil smích, který s kolegy z Divadla Járy Cimrmana vyvolává u několika generací diváků. Jeho role hraběte von Zeppelin, princů Jasoně a Drsoně či praktikanta Hlaváčka, nemluvě o četných ženských postavách, jsou bez nadsázky kultovní. Miloň Čepelka (* 1936) přitom není jen hercem výrazných komických rolí. Je též spoluzakladatelem Divadla Járy Cimrmana a zároveň vůbec jediným člověkem, jenž hrál i v „konkurenčním“ Salonu Cimrman, který provozoval objevitel pojizerského génia Jiří Šebánek. Čepelka ovšem není jen tím, kdo rozdává smích, jeho záběr je mnohem širší. Je autorem několika sbírek povídek a románů s veskrze hororovou tematikou, a také několika epických básní o smrti. Uvádí dechovku a píše pro ni texty, zatímco v šedesátých letech psal texty pro hvězdy pop music, třeba pro Martu Kubišovou. Kniha rozhovorů známého publicisty Aleše Palána s Miloněm Čepelkou není jen pohledem do zákulisí oblíbeného českého divadla, je pohledem za kulisy samotného Miloně Čepelky. Někdy je to docela horor, jindy velká legrace.

Říká se, že člověk zmoudří a porozumí sám sobě teprve k stáru – jinými slovy, že v pozdějším věku najde sám sebe. Co si má ale hlavní hrdina počít ve chvíli, kdy sám sebe najde doslova? Ano, emeritního docenta bohemistiky Igora Juráška by ani v nejčernějším snu nenapadlo, že když se po mnoha desetiletích vydá do městečka Staré Rasošky, kde kdysi začínal své učitelské povolání, nalezne tam za živým plotem mrtvolu… sebe sama! Po prvotním šoku jde coby zákona dbalý muž ohlásit nález na místní policejní stanici. Tak zapeklitý případ ovšem rychle směřuje do nejvyšších policejních pater. Podezřelý (stejně jako „válka s Turkem“) musí být, takže se jím stává sám nešťastný nálezce. Starý pán, pronásledovaný výčitkami svědomí vůči své oddané manželce Hedvice, jíž – mírně řečeno – nebyl vždy zcela věrný, vůči celé plejádě dalších žen, jimž nedokázal odolat, a nakonec i vůči několika kolegům či přátelům, jejichž cestě na onen svět neuměl (jak sám sebe obviňuje) zabránit, se uchýlí k rekapitulaci vlastního života. Při vzpomínkách a ve snech, které ho pronásledují, se noří do hlubin své duše a “dějí se zázraky”. Že by Igor Jurášek konečně dospěl? Jak tomu u Čepelky - prozaika bývá, ani tentokrát nebudeme jen přemýšlet či nedejbože truchlit, ale také se pobavíme a budeme se potutelně usmívat, možná dokonce nahlas smát… anebo I my prozřeme?

Audiokniha Nebožtík na Rynku, kterou napsal Miloň Čepelka. Říká se, že člověk zmoudří a porozumí sám sobě teprve k stáru – jinými slovy, že v pozdějším věku najde sám sebe. Co si má ale hlavní hrdina počít ve chvíli, kdy sám sebe najde doslova? Ano, emeritního docenta bohemistiky Igora Juráška by ani v nejčernějším snu nenapadlo, že když se po mnoha desetiletích vydá do městečka Staré Rasošky, kde kdysi začínal své učitelské povolání, nalezne tam za živým plotem mrtvolu… sebe sama!

Dlouholetý editor, nakladatel a spolubesedník Miloně Čepelky Josef Pepson Snětivý říká o této publikaci, která vychází k sedmaosmdesátým narozeninám všestranného umělce a spoluzakladatele Divadla Járy Cimrmana: „Nebudu nijak originální, řeknu-li o Miloni Čepelkovi, že je ,malý velký muž‘. A hned mě napadá zdánlivý protiklad: navzdory své fyzické lehkosti nepluje po povrchu a nespokojí se s pěnou dní, ale se zvídavostí takřka dětskou a s neuhasitelnou chutí se noří do hloubky, do pomyslné vody pod zmiňovanou pěnou. Ta voda je někdy kalná, jindy naopak překvapivě průzračná a čistá, pak zase ,obyčejná‘ – ale vždy živá. Sám je takový pokaždé: jako herec, textař, dramatik, básník, prozaik i glosátor. V posledně jmenované roli stvořil už dvě publikace a po titulu Skok sem, skok tam přichází s knihou Letí to pamětí. Jsem rád, že navzdory slovesu ,letí‘ je onen pohyb vzpomínek, úvah a postřehů dostatečně klidný na to, aby jej zachytil, a my se do nich můžeme ponořit. Tento vnímavý pozorovatel života vlastního i osudů cizích nás nepřesvědčuje o „své pravdě“ a nenutí nás, abychom mu věřili; spíše dává věci do souvislostí, nabízí alternativy a nechává každého, aby si udělal vlastní úsudek. To už samo o sobě není málo v dnešní době, kterou mnozí promořili apely k zastávání kategorických, ba nesmiřitelných soudů o čemkoli. Čtěte svým tempem, zastavujte se a rozbíhejte, přemýšlejte, ,jen tak‘ se bavte nebo se něčemu přiučte, věřte, nebo nevěřte... Ani já vás k ničemu nenutím, jen o jediné prosím: abychom Miloňovi nevěřili slova o ,labutí písni‘. Naopak doufejme, že kniha Letí to pamětí není jeho posledním počinem.“

Dlouholetý editor, nakladatel a spolubesedník Miloně Čepelky Josef Pepson Snětivý říká o této publikaci, která vychází k sedmaosmdesátým narozeninám všestranného umělce a spoluzakladatele Divadla Járy Cimrmana: "Nebudu nijak originální, řeknu-li o Miloni Čepelkovi, že je ,malý velký muž‘. A hned mě napadá zdánlivý protiklad: navzdory své fyzické lehkosti nepluje po povrchu a nespokojí se s pěnou dní, ale se zvídavostí takřka dětskou a s neuhasitelnou chutí se noří do hloubky, do pomyslné vody pod zmiňovanou pěnou. Ta voda je někdy kalná, jindy naopak překvapivě průzračná a čistá, pak zase ,obyčejná‘ - ale vždy živá. Sám je takový pokaždé: jako herec, textař, dramatik, básník, prozaik i glosátor. V posledně jmenované roli stvořil už dvě publikace a po titulu Skok sem, skok tam přichází s knihou Letí to pamětí. Jsem rád, že navzdory slovesu ,letí‘ je onen pohyb vzpomínek, úvah a postřehů dostatečně klidný na to, aby jej zachytil, a my se do nich můžeme ponořit. Tento vnímavý pozorovatel života vlastního i osudů cizích nás nepřesvědčuje o "své pravdě" a nenutí nás, abychom mu věřili; spíše dává věci do souvislostí, nabízí alternativy a nechává každého, aby si udělal vlastní úsudek. To už samo o sobě není málo v dnešní době, kterou mnozí promořili apely k zastávání kategorických, ba nesmiřitelných soudů o čemkoli. Čtěte svým tempem, zastavujte se a rozbíhejte, přemýšlejte, ,jen tak‘ se bavte nebo se něčemu přiučte, věřte, nebo nevěřte... Ani já vás k ničemu nenutím, jen o jediné prosím: abychom Miloňovi nevěřili slova o ,labutí písni‘. Naopak doufejme, že kniha Letí to pamětí není jeho posledním počinem."

V novele Pokrývač se Miloň Čepelka ohlíží do dob husákovské normalizace, kdy si lidé s uměleckými ambicemi v tzv. šedé zóně namlouvali, že přes všechny strachy a úhybné manévry mají své životy pod kontrolou. Příběh s podtitulem Obrazy ze života ing. Řezníčka, vyprávěný s ironickým nadhledem, je autorovým holdem češtině, slovně i stylisticky tak rozmanité. "Jaké bylo žití ing.Řezníčka a lidí okolo něj v čase českého rádobysocialismu? Vzrušující? Zoufalé? Odporné? Nemravné, věrné, zrádné, ubohé, scestné, plodné, jalové, šťastné, nadějné, beznadějné, poučné, veselé, smutné, prázdné, pestré? Má smysl to zkoumat? Má. Ale ať odpovíme jakkoli, od pravdy budeme daleko. Kéž se vám přesto dobře poslouchá! Miloň Čepelka. "

Audiokniha Pokrývač, kterou napsal Miloň Čepelka. V novele Pokrývač se Miloň Čepelka ohlíží do dob husákovské normalizace, kdy si lidé s uměleckými ambicemi v tzv. šedé zóně namlouvali, že přes všechny strachy a úhybné manévry mají své životy pod kontrolou. Příběh s podtitulem Obrazy ze života ing. Řezníčka, vyprávěný s ironickým nadhledem, je autorovým holdem češtině, slovně i stylisticky tak rozmanité.