Miloň Čepelka

Novela zkoumá čtyři generace prvorozených synů z jednoho hnízda, které, každého jinak, poznamenaly nemilosrdné velké dějiny i jejich vlastní sny a zrady. Hutnému poetickému textu v tom pomáhají čtyři podmanivě barevné obrazy Lenky Kozlíkové.

Novela zkoumá čtyři generace prvorozených synů z jednoho hnízda, které, každého jinak, poznamenaly nemilosrdné velké dějiny i jejich vlastní sny a zrady. Hutnému poetickému textu v tom pomáhají čtyři podmanivě barevné obrazy Lenky Kozlíkové.

Jako by mu nestačil smích, který s kolegy z Divadla Járy Cimrmana vyvolává u několika generací diváků. Jeho role hraběte von Zeppelin, princů Jasoně a Drsoně či praktikanta Hlaváčka, nemluvě o četných ženských postavách, jsou bez nadsázky kultovní. Miloň Čepelka (* 1936) přitom není jen hercem výrazných komických rolí. Je též spoluzakladatelem Divadla Járy Cimrmana a zároveň vůbec jediným člověkem, jenž hrál i v „konkurenčním“ Salonu Cimrman, který provozoval objevitel pojizerského génia Jiří Šebánek. Čepelka ovšem není jen tím, kdo rozdává smích, jeho záběr je mnohem širší. Je autorem několika sbírek povídek a románů s veskrze hororovou tematikou, a také několika epických básní o smrti. Uvádí dechovku a píše pro ni texty, zatímco v šedesátých letech psal texty pro hvězdy pop music, třeba pro Martu Kubišovou. Kniha rozhovorů známého publicisty Aleše Palána s Miloněm Čepelkou není jen pohledem do zákulisí oblíbeného českého divadla, je pohledem za kulisy samotného Miloně Čepelky. Někdy je to docela horor, jindy velká legrace.

Říká se, že člověk zmoudří a porozumí sám sobě teprve k stáru – jinými slovy, že v pozdějším věku najde sám sebe. Co si má ale hlavní hrdina počít ve chvíli, kdy sám sebe najde doslova? Ano, emeritního docenta bohemistiky Igora Juráška by ani v nejčernějším snu nenapadlo, že když se po mnoha desetiletích vydá do městečka Staré Rasošky, kde kdysi začínal své učitelské povolání, nalezne tam za živým plotem mrtvolu… sebe sama! Po prvotním šoku jde coby zákona dbalý muž ohlásit nález na místní policejní stanici. Tak zapeklitý případ ovšem rychle směřuje do nejvyšších policejních pater. Podezřelý (stejně jako „válka s Turkem“) musí být, takže se jím stává sám nešťastný nálezce. Starý pán, pronásledovaný výčitkami svědomí vůči své oddané manželce Hedvice, jíž – mírně řečeno – nebyl vždy zcela věrný, vůči celé plejádě dalších žen, jimž nedokázal odolat, a nakonec i vůči několika kolegům či přátelům, jejichž cestě na onen svět neuměl (jak sám sebe obviňuje) zabránit, se uchýlí k rekapitulaci vlastního života. Při vzpomínkách a ve snech, které ho pronásledují, se noří do hlubin své duše a “dějí se zázraky”. Že by Igor Jurášek konečně dospěl? Jak tomu u Čepelky - prozaika bývá, ani tentokrát nebudeme jen přemýšlet či nedejbože truchlit, ale také se pobavíme a budeme se potutelně usmívat, možná dokonce nahlas smát… anebo I my prozřeme?

Audiokniha Nebožtík na Rynku, kterou napsal Miloň Čepelka. Říká se, že člověk zmoudří a porozumí sám sobě teprve k stáru – jinými slovy, že v pozdějším věku najde sám sebe. Co si má ale hlavní hrdina počít ve chvíli, kdy sám sebe najde doslova? Ano, emeritního docenta bohemistiky Igora Juráška by ani v nejčernějším snu nenapadlo, že když se po mnoha desetiletích vydá do městečka Staré Rasošky, kde kdysi začínal své učitelské povolání, nalezne tam za živým plotem mrtvolu… sebe sama!

Dlouholetý editor, nakladatel a spolubesedník Miloně Čepelky Josef Pepson Snětivý říká o této publikaci, která vychází k sedmaosmdesátým narozeninám všestranného umělce a spoluzakladatele Divadla Járy Cimrmana: „Nebudu nijak originální, řeknu-li o Miloni Čepelkovi, že je ,malý velký muž‘. A hned mě napadá zdánlivý protiklad: navzdory své fyzické lehkosti nepluje po povrchu a nespokojí se s pěnou dní, ale se zvídavostí takřka dětskou a s neuhasitelnou chutí se noří do hloubky, do pomyslné vody pod zmiňovanou pěnou. Ta voda je někdy kalná, jindy naopak překvapivě průzračná a čistá, pak zase ,obyčejná‘ – ale vždy živá. Sám je takový pokaždé: jako herec, textař, dramatik, básník, prozaik i glosátor. V posledně jmenované roli stvořil už dvě publikace a po titulu Skok sem, skok tam přichází s knihou Letí to pamětí. Jsem rád, že navzdory slovesu ,letí‘ je onen pohyb vzpomínek, úvah a postřehů dostatečně klidný na to, aby jej zachytil, a my se do nich můžeme ponořit. Tento vnímavý pozorovatel života vlastního i osudů cizích nás nepřesvědčuje o „své pravdě“ a nenutí nás, abychom mu věřili; spíše dává věci do souvislostí, nabízí alternativy a nechává každého, aby si udělal vlastní úsudek. To už samo o sobě není málo v dnešní době, kterou mnozí promořili apely k zastávání kategorických, ba nesmiřitelných soudů o čemkoli. Čtěte svým tempem, zastavujte se a rozbíhejte, přemýšlejte, ,jen tak‘ se bavte nebo se něčemu přiučte, věřte, nebo nevěřte... Ani já vás k ničemu nenutím, jen o jediné prosím: abychom Miloňovi nevěřili slova o ,labutí písni‘. Naopak doufejme, že kniha Letí to pamětí není jeho posledním počinem.“

Dlouholetý editor, nakladatel a spolubesedník Miloně Čepelky Josef Pepson Snětivý říká o této publikaci, která vychází k sedmaosmdesátým narozeninám všestranného umělce a spoluzakladatele Divadla Járy Cimrmana: "Nebudu nijak originální, řeknu-li o Miloni Čepelkovi, že je ,malý velký muž‘. A hned mě napadá zdánlivý protiklad: navzdory své fyzické lehkosti nepluje po povrchu a nespokojí se s pěnou dní, ale se zvídavostí takřka dětskou a s neuhasitelnou chutí se noří do hloubky, do pomyslné vody pod zmiňovanou pěnou. Ta voda je někdy kalná, jindy naopak překvapivě průzračná a čistá, pak zase ,obyčejná‘ - ale vždy živá. Sám je takový pokaždé: jako herec, textař, dramatik, básník, prozaik i glosátor. V posledně jmenované roli stvořil už dvě publikace a po titulu Skok sem, skok tam přichází s knihou Letí to pamětí. Jsem rád, že navzdory slovesu ,letí‘ je onen pohyb vzpomínek, úvah a postřehů dostatečně klidný na to, aby jej zachytil, a my se do nich můžeme ponořit. Tento vnímavý pozorovatel života vlastního i osudů cizích nás nepřesvědčuje o "své pravdě" a nenutí nás, abychom mu věřili; spíše dává věci do souvislostí, nabízí alternativy a nechává každého, aby si udělal vlastní úsudek. To už samo o sobě není málo v dnešní době, kterou mnozí promořili apely k zastávání kategorických, ba nesmiřitelných soudů o čemkoli. Čtěte svým tempem, zastavujte se a rozbíhejte, přemýšlejte, ,jen tak‘ se bavte nebo se něčemu přiučte, věřte, nebo nevěřte... Ani já vás k ničemu nenutím, jen o jediné prosím: abychom Miloňovi nevěřili slova o ,labutí písni‘. Naopak doufejme, že kniha Letí to pamětí není jeho posledním počinem."

Zrychlila doba? Kdo ví... Ale Miloň Čepelka, alespoň pokud jde o poetickou formu v této knize, zrychlil bezesporu. Mezi druhým a třetím svazkem čekali haikumilové dlouhých osm let, a teď na čtvrtý jen dvě. A je to dobře. Znovu se mohou ponořit do magické triády pět-sedm-pět a nahlédnout do básníkovy duše mezi rozletem a úsporností. Mění se doba? Opět to není jisté. Ovšem měníme se my, a je to přirozené. Už svatý Augustin říkal: „Jací jsme my, taková je doba.“ V Deníku haiku 4 ubylo nymf – a zůstala ta jediná, věrná a milující průvodkyně. Ubylo střídání nálad, a zůstala na první počtení možná temnější, přesto optimistická; a víra, že nás Bůh ani dobří lidé nenechají na holičkách. A snad ubylo i soukromých postřehů ve prospěch veřejných – leč kdo autorovu tvorbu zná, ten se nemusí obávat, že by snad pro lidstvo zapomínal na člověka. „Vnímejte, čtěte, přemýšlejte… a žijte!“ – jako by nám říkal básník, který se jistě neloučí nadlouho. Ani vy se s Deníkem haiku 4 nelučte po prvním přečtení. Vychutnejte si ho podruhé, objevíte nové tóny a vrstvy. (Josef Pepson Snětivý)

Soudě dle čtenářské obliby a krásy, kterou do nich tvůrce zasadil, jsou sonety Miloně Čepelky trvalky. V původních vydáních rozkvétaly bez ohledu na roční dobu, povětrnostní podmínky a svět za plotem libosadu. A protože jednotlivé okrsky o patnácti záhoncích a čtrnácti řádcích – zůstaneme-li metaforicky ve světě flory – dostaly bez výjimky své majitele a hlásí se o ně další, připravili jsme pro vás znovu celou zahradu. Ač rozsahem nevelká, můžete v ní zabloudit do básníkova rodného Podorlicka či třeba až do Středomoří, potěšit se pohledem na květenu domovskou i exotickou, nasávat celou paletu vůní od nejsladší po sytě hořkou, pít lektvary léčivé i povzbuzující, dotýkat se hebkých listů a vábivých pastí, které smělce vzápětí pohltí v masožravém lůně, cítit větřík, jenž ohýbá stonky, a slyšet šepot okvětních lístků. To vše pro vás připravil Miloň Čepelka, který coby laskavý čaroděj se slovy zve na procházku svým poetickým světem. Buďte vítáni, krokujte cestičky a zapojte všechny smysly, kdykoli budete mít chuť a náladu…

Soudě dle čtenářské obliby a krásy, kterou do nich tvůrce zasadil, jsou sonety Miloně Čepelky trvalky. V původních vydáních rozkvétaly bez ohledu na roční dobu, povětrnostní podmínky a svět za plotem libosadu. A protože jednotlivé okrsky o patnácti záhoncích a čtrnácti řádcích – zůstaneme-li metaforicky ve světě flory – dostaly bez výjimky své majitele a hlásí se o ně další, připravili jsme pro vás znovu celou zahradu. Ač rozsahem nevelká, můžete v ní zabloudit do básníkova rodného Podorlicka či třeba až do Středomoří, potěšit se pohledem na květenu domovskou i exotickou, nasávat celou paletu vůní od nejsladší po sytě hořkou, pít lektvary léčivé i povzbuzující, dotýkat se hebkých listů a vábivých pastí, které smělce vzápětí pohltí v masožravém lůně, cítit větřík, jenž ohýbá stonky, a slyšet šepot okvětních lístků. To vše pro vás připravil Miloň Čepelka, který coby laskavý čaroděj se slovy zve na procházku svým poetickým světem. Buďte vítáni, krokujte cestičky a zapojte všechny smysly, kdykoli budete mít chuť a náladu…

V novele Pokrývač, kterou vydává Nakladatelství ČAS k jeho pětaosmdesátým narozeninám, se Miloň Čepelka ohlíží do dob husákovské normalizace, kdy si lidé s uměleckými ambicemi v tzv. šedé zóně namlouvali, že přes všechny strachy a úhybné manévry mají své životy pod kontrolou. Příběh s podtitulem Obrazy ze života ing. Řezníčka, vyprávěný s ironickým nadhledem, je autorovým holdem češtině, slovně i stylisticky tak rozmanité.

Břitká novela s prvky černého humoru je určena k poslechu i zamyšlení lidem několika generací, neboť zachycuje životní osudy tří generací rodiny Dojáčkových. Seznámíme se s panovačným dědou Fánou, který se nesmíří s tím, že se jeho dcera v padesáti letech rozhodla žít po svém, a rozhodne se k osudovému činu… Budeme sledovat příběh Fánova ambiciózního syna Viléma, jehož snad jediným životním posláním je řídit životy svých blízkých.

Věci třeba i malé rozměrem, ale velké nápadem a obsahem, nepřicházejí na počkání. Trvalo dlouhých osm let, než se autor opět stal (jak sám sebe nazval) „slovosvodem“, a zrodil se následník Deníku haiku 2. Tento počin je dnes – stejně jako „jednička“ – beznadějně vyprodán. Což dosvědčuje, že Miloň Čepelka došel zaslouženého obdivu a uznání nejen jako cimrmanolog, tvůrce sonetů a jiných básní v řeči vázané i volné, jako prozaik, dramatik, textař, moderátor, příležitostný zpěvák… Kulisy se mění, ale podstata zůstává: tři řádky v rozměru pět-sedm-pět slabik, a v nich okouzlení životem pozemským i tím, co je (doufejme a věřme) za ním, světem, přírodou, ženami… Autorovy pocity – někdy sladké, někdy hořké, jindy nabité emocemi, a pak zase zklidněné až rezignované – sdílejte s ním, jak je libo: od začátku, od konce, či napřeskáčku.

Miloň Čepelka napsal už řadu dramatických pohádek pro televizi (Zlatý náhrdelník, Králíček a dračí princezna aj.) i pro rozhlas (Lesní babka, Fešák hastrman, Cesta do Afriky atd.), ale až dosud žádnou pohádku knižní. Novinku Děda jménem Nuel teď označil jako pohádku-nepohádku. Kombinuje v ní vlastní klukovské zážitky a sny se vzpomínkami na skutečné dějinné události, jejichž byl účastníkem ve svém válečném dětství. Výsledkem je napínavé vyprávění ze života kdysi a teď, okořeněné tajemnými fantaskními prvky a ilustracemi Petra Netíka a vhodné pro kluky i děvčata, jimž je okolo deseti roků.

Dlouholetý editor, nakladatel a spolubesedník Miloně Čepelky Josef Pepson Snětivý říká o této publikaci, která vychází k třiaosmdesátým narozeninám všestranného umělce a spoluzakladatele Divadla Járy Cimrmana: „Kniha Skok sem, skok tam je plná příběhů, glos, poznámek, polemik a úvah z let 2017-2019… což je, pěkně prosím, současně přímo autorův výstižný a úplný výčet, jímž zpochybnil svou údajnou nekoncentrovanost. Jak vidno, Miloň Čepelka se soustředit dokáže – a nejen tehdy, jde-li o škatulkování. Ostatně on příliš neškatulkuje, ba ani nesoudí (ačkoli někdy je příčinou nikoli velkorysost, ale opatrnost, snad nechtěně zděděná po otci a jeho oblíbeném výroku ,má to pánbůh všelijakou čeládku‘, kterým kniha začíná); spíše se (nikoli drze!) přiznává ke slabostem a pokleskům. Já zase přiznávám, že glosovat soubor glos, nadto stvořený člověkem, který je mi současně přítelem, kolegou i vzorem, mě naplňuje zvláštním studem. A aby pud nezvítězil nad studem, doporučuji vám, abyste se do knihy začetli, a to rovněž soustředěně. Odmění vás soukromý vesmír vnímavého muže, který vás už tolikrát potěšil divadelní kreací, písňovým textem, povídkou, novelou či objevným rýmem. Nyní zahýří ještě jinak, a pokud se v některém příběhu nebo mezi řádky poznáte, jen dobře (vám tak)!“

Snad je to náhoda, že Čtvrtý mandel sonetů Miloně Čepelky vychází v době, kdy ovocné stromy ztrácejí svou okvětní krásu. Ale existují vůbec náhody? A není to tak, že když něco půvabného odchází, jiné zase vstupuje na scénu? Snad bude vhodnější příměr, který k sobě přiřadí květy na stromech a básně: mnohý „moderní“ člověk by řekl, že obé je zbytečné. Proč nepřeskočit květy a nejít přímo k plodům? A proč vůbec psát a číst básně, kterých se nikdo nenají? Ano, z praktického hlediska má takový mudrc pravdu. Jenže bez poezie a bez třešňových květů by byl svět chudší. Pod pojmem svět si však nepředstavujme mediální hemžení či výkřiky do tmy. Básník do tmy nekřičí – a proto mu voní po ovoci. Sám obdařený dlouhověkostí, nevyvyšuje se nad plošticí, která si v křoví hýčká své krátkodobé tajemství. Ač vzdělaný, pochopil stejně jako dávní rolníci, kterým se vzdělání nedostalo, že příroda a život jsou věčné; protože nejsou úsečkou, ale nekonečným cyklem. Čtěme, přemýšlejme a radujme se ze „zbytečností“, jako jsou rozkvetlé stromy a básně. I když třešně odkvetou a básně doznějí, to hezké zůstává v nás – jako předzvěst dalších půvabů, které přijdou. Ale jen k těm, kteří je ocení, umí je vnímat… nebo dokonce vetknout do posvátné formy sonetu tak, jak to dokáže Miloň Čepelka.