Aleš Palán

Nepraktický mimoň s hlavou kdesi v oblacích. Vypasený prelát s nekonečným apetitem. Takové představy o duchovních má značná část naší společnosti. Ne, že by takoví lidé neexistovali, mezi faráři a farářkami ale najdeme i docela odlišné typy. Intelektuál, kterého potkáte nejspíš na hokeji nebo v hospodě. Zemědělec, který má nejvíc času o víkendu, protože jinak stále něco opravuje ve stodole, případně sedí za volantem kombajnu. Cvičitelka slepeckých psů, která chodí stejně ráda do kostela i nekostela. Rockový hudebník, který na rádiu pro mladé moderuje pořad o hardcorové muzice. I takové jsou osobnosti, které spravují české a moravské farnosti a sbory. Právě s takovými se setkáte v této knize. Kniha Ten farář je nějakej divnej přináší sedm rozhovorů s duchovními různých křesťanských církví (Filip Boháč, Alexandra Jacobea, Pavel Jäger, Pavel Semela, Sandra Silná, Petr Wagner, Jan Wirth). Ukazuje nejen jejich svébytné zájmy, ale i podobně nekonvenční způsob uvažování o víře i nevíře, o sobě i o nás. Dost možná je právě tohle ten způsob, jak přiblížit křesťanství lidem, pro které je návštěva kostela něčím zcela nereálným. Předpokládají totiž, že tam narazí na středověk. Ve skutečnosti tam nekonvenční vlasatý týpek s elektrickou kytarou v ruce rozvíjí nápady ohledně založení hobitího kláštera.

Nepraktický mimoň s hlavou kdesi v oblacích. Vypasený prelát s nekonečným apetitem. Takové představy o duchovních má značná část naší společnosti. Ne, že by takoví lidé neexistovali, mezi faráři a farářkami ale najdeme i docela odlišné typy. Intelektuál, kterého potkáte nejspíš na hokeji nebo v hospodě. Zemědělec, který má nejvíc času o víkendu, protože jinak stále něco opravuje ve stodole, případně sedí za volantem kombajnu. Cvičitelka slepeckých psů, která chodí stejně ráda do kostela i nekostela. Rockový hudebník, který na rádiu pro mladé moderuje pořad o hardcorové muzice. I takové jsou osobnosti, které spravují české a moravské farnosti a sbory. Právě s takovými se setkáte v této knize. Kniha Ten farář je nějakej divnej přináší sedm rozhovorů s duchovními různých křesťanských církví (Filip Boháč, Alexandra Jacobea, Pavel Jäger, Pavel Semela, Sandra Silná, Petr Wagner, Jan Wirth). Ukazuje nejen jejich svébytné zájmy, ale i podobně nekonvenční způsob uvažování o víře i nevíře, o sobě i o nás. Dost možná je právě tohle ten způsob, jak přiblížit křesťanství lidem, pro které je návštěva kostela něčím zcela nereálným. Předpokládají totiž, že tam narazí na středověk. Ve skutečnosti tam nekonvenční vlasatý týpek s elektrickou kytarou v ruce rozvíjí nápady ohledně založení hobitího kláštera.

Knižní rozhovor s opatem želivského kláštera Bohumilem Vítem Tajovským (1912–1999) mapuje celý jeho život: dětství na Havlíčkobrodsku, seminární studia, vstup k premonstrátům, život v želivském klášteře za první republiky, válečná léta, profesorskou dráhu na humpoleckém gymnáziu, volbu opatem, zatčení (kvůli tzv. číhošťskému zázraku) a první církevní monstrproces, léta strávená v komunistických žalářích, práci lesního dělníka a topiče, tajné opatské působení, pád komunismu i návrat řádové komunity do želivského kláštera. Životní dráha opata Tajovského zrcadlí dramatické události, jimiž česká společnost během 20. století prošla. Ve svých vzpomínkách Tajovský zachycuje i řadu osobností, které potkal – ať už to byl Jakub Deml, Josef Florian, Jan Zábrana, Josef Beran, Jan Masaryk, Dominik Pecka, Josef Toufar, Jan Zahradníček, Bohuslav Reynek, Suzanne Renaud, Jan Zrzavý, Anastáz Opasek, Josef Zvěřina, Václav Renč, Pavel Tigrid či Václav Havel, ale také třeba Gustáv Husák. Jeho vzpomínky přinášejí jak cenná svědectví, tak varování budoucím generacím. Když se ho po pádu komunismu jeden z novinářů zeptal, zda odpustil svým trýznitelům z 50. let, odpověděl: „Odpustil jsem úplně všem. Odpouštíme totiž ze srdce, ale v paměti nám minulost zůstává, abychom v budoucnosti už nedopustili návrat takového zla.“ Opat Tajovský zemřel ve zdech svého milovaného kláštera na den přesně půl století poté, co se v Číhošti za zády P. Toufara pohnul křížek. „Je jedním ze zcela mimořádných svědků víry 20. století. Jeho postoj nikdy nepatřil k těm běžným – byl plný odhodlání, odvahy a schopnosti nést utrpení.“

Název této knihy je třeba vnímat spíše jako nadsázku. Rozhovory Aleše Palána vám totiž s největší pravděpodobností život nezmění. Přinášejí ale příběhy lidí, kterým se něco takového poštěstilo. O svém životě otevřeně mluví bývalá sexuální pracovnice, tatínek nemocného syna, farářka, majitel undergroundového vydavatelství, prodavačka v supermarketu, autor detektivek nebo zdravotní sestra. Všem stačilo si ve správný čas přečíst tu správnou knihu a život se jim zcela proměnil. Najednou bylo možné najít cestu ze slepé uličky, aktivizovat se, vyrovnat se s nepřízní okolí, nebo dokonce sám se sebou. Stává se to možná zřídka, ale kniha má stále moc měnit lidské osudy. Jen je potřeba jí věřit. A otevřít ji.

Jak dokáže kniha ovlivnit osud čtenáře? Název tohoto titulu je třeba vnímat spíše jako nadsázku. Rozhovory Aleše Palána vám totiž s největší pravděpodobností život nezmění. Přinášejí ale příběhy lidí, kterým se něco takového poštěstilo. O svém životě otevřeně mluví bývalá sexuální pracovnice, tatínek nemocného syna, farářka, majitel undergroundového vydavatelství, prodavačka v supermarketu, autor detektivek nebo zdravotní sestra. Všem stačilo si ve správný čas přečíst tu správnou knihu a život se jim zcela proměnil. Najednou bylo možné najít cestu ze slepé uličky, aktivizovat se, vyrovnat se s nepřízní okolí, nebo dokonce sám se sebou. Stává se to možná zřídka, ale kniha má stále moc měnit lidské osudy. Jen je potřeba jí věřit. A otevřít ji.

Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. V knize Jako v nebi, jenže jinak najdeme rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme dokonce do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla. Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině pak navíc i nečekanou porci humoru. O fotografický doprovod knihy Jako v nebi, jenže jinak se postarala Johana Pošová.

Jako by mu nestačil smích, který s kolegy z Divadla Járy Cimrmana vyvolává u několika generací diváků. Jeho role hraběte von Zeppelin, princů Jasoně a Drsoně či praktikanta Hlaváčka, nemluvě o četných ženských postavách, jsou bez nadsázky kultovní. Miloň Čepelka (* 1936) přitom není jen hercem výrazných komických rolí. Je též spoluzakladatelem Divadla Járy Cimrmana a zároveň vůbec jediným člověkem, jenž hrál i v „konkurenčním“ Salonu Cimrman, který provozoval objevitel pojizerského génia Jiří Šebánek. Čepelka ovšem není jen tím, kdo rozdává smích, jeho záběr je mnohem širší. Je autorem několika sbírek povídek a románů s veskrze hororovou tematikou, a také několika epických básní o smrti. Uvádí dechovku a píše pro ni texty, zatímco v šedesátých letech psal texty pro hvězdy pop music, třeba pro Martu Kubišovou. Kniha rozhovorů známého publicisty Aleše Palána s Miloněm Čepelkou není jen pohledem do zákulisí oblíbeného českého divadla, je pohledem za kulisy samotného Miloně Čepelky. Někdy je to docela horor, jindy velká legrace.

Vstupenka do světa umění na nečekaných místech František má pomalovaný celý dům včetně branky a plotu. Vlasta žije ve starém domě a z jeho oken kreslí fáze měsíce; na vylisované listy maluje znaky měst a papíry, kam před půlstoletím zaznamenala příběhy vymyšlené rodiny, podpaluje v kamnech. Pavel má vymyšlenou celou soustavu zemí, kreslí pro ně budovy i krajinu; dlouhá desetiletí zaznamenává počasí a ve volné krajině sází borovice. Lorenzo maluje výhradně vlaky, trolejbusy a tramvaje; má je na teniskách a prý i na trenýrkách… Malují, protože musí. Dělají art brut nebo konceptuální projekty, přestože mnozí ani netuší, že něco takového vůbec existuje. Jsou v tom sami, a proto je jejich dílo jedinečné a nezaměnitelné. A jejich příběhy? Ty jsou ještě silnější. Spisovatel a publicista Aleš Palán navazuje na své úspěšné knihy o samotářích či městských robinsonech. Tentokrát se vydal do ateliérů, dílen a kutlochů a vyzpovídal sedm lidí, pro něž není mezi životem a tvorbou příliš velký rozdíl.

Vstupenka do světa umění na nečekaných místech František má pomalovaný celý dům včetně branky a plotu. Vlasta žije ve starém domě a z jeho oken kreslí fáze měsíce; na vylisované listy maluje znaky měst a papíry, kam před půlstoletím zaznamenala příběhy vymyšlené rodiny, podpaluje v kamnech. Pavel má vymyšlenou celou soustavu zemí, kreslí pro ně budovy i krajinu; dlouhá desetiletí zaznamenává počasí a ve volné krajině sází borovice. Lorenzo maluje výhradně vlaky, trolejbusy a tramvaje; má je na teniskách a prý i na trenýrkách… Malují, protože musí. Dělají art brut nebo konceptuální projekty, přestože mnozí ani netuší, že něco takového vůbec existuje. Jsou v tom sami, a proto je jejich dílo jedinečné a nezaměnitelné. A jejich příběhy? Ty jsou ještě silnější. Spisovatel a publicista Aleš Palán navazuje na své úspěšné knihy o samotářích či městských robinsonech. Tentokrát se vydal do ateliérů, dílen a kutlochů a vyzpovídal sedm lidí, pro něž není mezi životem a tvorbou příliš velký rozdíl.

Mnozí z nich jsou vlastně průkopníci, zakladatelé žánru. Právě oni tvoří první českou (československou) folkovou generaci. Vystupovat začali ještě před normalizací, proti které se pak jako jeden muž – či žena – vymezovali. Jejich písně svým dílem přispěly ke změně režimu, nebo alespoň k tomu, že se to tady dalo jakžtakž vydržet. Ani dnes nežijí ze zašlé slávy, mnozí z nich tvoří a vystupují dál a jejich nové skladby se nekrčí ve stínu dřívějších hitů. Stále mají co říci. Publicista Aleš Palán proto pětadvaceti z nich položil otázky, které se běžně nedávají. Vznikl tak jakýsi folkový kádrový dotazník. Odpovědi jsou pestré jako sami písničkáři: zadumané, vtipné, i mírně ulítlé. V knize 25 na pamětnou odpovídají Jan Burian, Jiří Dědeček, Ivan Hlas, Zuzana Homolová, Jaroslav Hutka, Ivo Jahelka, Michael Janík, Slávek Janoušek, Petr Linhart, Pavel Žalman Lohonka, Karel Markytán, Vladimír Merta, Zuzana Michnová, Bohdan Mikolášek, Michal Němec, Jakub Noha, Miroslav Paleček, Oskar Petr, Vít Sázavský, Jiří Slíva, Jiří Smrž, Vlastimil Třešňák, Ivo Viktorin, Dagmar Voňková a Zdeněk Vřešťál. Závěrečným bonusem jsou pak odpovědi dnes nejdéle sloužícího českého písničkáře – Jiřího Suchého. OBSAH: Předmluva * Jan Burian * Jiří Dědeček * Ivan Hlas * Zuzana Homolová * Jaroslav Hutka * Ivo Jahelka * Michael Janík * Slávek Janoušek * Petr Linhart * Pavel Žalman Lohonka * Karel Markytán * Vladimír Merta * Zuzana Michnová * Bohdan Mikolášek * Michal Němec * Jakub Noha * Miroslav Paleček * Oskar Petr * Vít Sázavský * Jiří Slíva * Jiří Smrž * Vlastimil Třešňák * Ivo Viktorin * Dagmar Voňková * Zdeněk Vřešťál * A jako bonus: Jiří Suchý * Biografie

Pro skauty, trampy a toulavý lid s batohem na zádech všeobecně je Miloslav Nevrlý (1933) určující osobností. Jeho osamělé toulky po Jizerských horách a Karpatech, které podnikal od padesátých let, inspirovaly zástupy následovníků – někteří z nich jsou populární cestovatelé, jiní skromní tuláci, kteří o svých prožitcích mlčí, ale svůj život jimi naplňují neméně intenzivně. Miloslav Nevrlý, skautskou přezdívkou Náčelník, jim byl příkladem, že se neznámými končinami dá chodit bez map, nenosit s sebou v batohu v podstatě nic, vydat se nejistotám a nalézt tak radost a smysl. Byl to právě on, kdo po odsunu německého obyvatelstva v podstatě znovu objevil zapadlá místa nejsevernějších českých hor a napsal o tom ceněnou Knihu o Jizerských horách. Byl to on, kdo naučil čtenáře Karpatských her hrát hry na poutníka s lehkým srdcem či na jitřní radost; mnoho lidí tvrdí, že tato útlá kniha jim doslova změnila život. Miloslav Nevrlý završuje devadesát let svého života v obdivuhodné fyzické i mentální kondici. V knižním rozhovoru rekapituluje své cesty a prožitky nad rámec toho, co o nich dosud napsal. Hovoří také o víře, o práci (lépe řečeno o zaměstnání) v libereckém muzeu, o své rodině a přátelích. Zejména pak vzpomíná na výpravy do osamělých hor, jakých je dnes už tak málo. Interpreti: Vladimír Kroc, Jan Vlasák

Audiokniha Náčelník, kteour napsali Aleš Palán a Miloslav Nevrlý. Pro tuláky všeho druhu je Miloslav Nevrlý beze sporu legendou. Pro ty, kteří o cestách jen sní, může být tento rozhovor skutečným objevem. I dnes je totiž možné být přírodě blízko, zažívat ji a chápat. I dnes je možné prožít naplněný život.

Pro skauty, trampy a toulavý lid s batohem na zádech všeobecně je Miloslav Nevrlý (1933) určující osobností. Jeho osamělé toulky po Jizerských horách a Karpatech, které podnikal od padesátých let, inspirovaly zástupy následovníků – někteří z nich jsou populární cestovatelé, jiní skromní tuláci, kteří o svých prožitcích mlčí, ale svůj život jimi naplňují neméně intenzivně. Miloslav Nevrlý, skautskou přezdívkou Náčelník, jim byl příkladem, že se neznámými končinami dá chodit bez map, nenosit s sebou v batohu v podstatě nic, vydat se nejistotám a nalézt tak radost a smysl. Byl to právě on, kdo po odsunu německého obyvatelstva v podstatě znovu objevil zapadlá místa nejsevernějších českých hor a napsal o tom ceněnou Knihu o Jizerských horách. Byl to on, kdo naučil čtenáře Karpatských her hrát hry na poutníka s lehkým srdcem či na jitřní radost; mnoho lidí tvrdí, že tato útlá kniha jim doslova změnila život. Miloslav Nevrlý završuje devadesát let svého života v obdivuhodné fyzické i mentální kondici. V knižním rozhovoru rekapituluje své cesty a prožitky nad rámec toho, co o nich dosud napsal. Hovoří také o víře, o práci (lépe řečeno o zaměstnání) v libereckém muzeu, o své rodině a přátelích. Zejména pak vzpomíná na výpravy do osamělých hor, jakých je dnes už tak málo. V knižním rozhovoru nazvaném Náčelník dokládá, že užitek z cest je možné čerpat v každém věku, pokud duše zůstane dychtivá. To vše koření vrchovatou dávkou humoru. Knihu doplňují dosud nepublikované fotografie z rodinných alb. Pro tuláky všeho druhu je Miloslav Nevrlý beze sporu legendou. Pro ty, kteří o cestách jen sní, může být tento rozhovor skutečným objevem. I dnes je totiž možné být přírodě blízko, zažívat ji a chápat. I dnes je možné prožít naplněný život.

V rozsáhlém rozhovoru Aleše Palána vzpomínají synové básníka, grafika a překladatele Bohuslava Reynka a básnířky Suzanne Renaudové na své rodiče, desítky jejich přátel, významných osobností české kultury, na dětství prožité ve Francii i v Petrkově u Havlíčkova Brodu, který se v jejich vyprávění stává ústředním místem, v němž se protínají životy a osudy mnoha klíčových postav české kultury 20. století.

Vztah mezi matkou a dcerou patří k těm nejdůležitějším, ale také nejsložitějším. Co dělat, pokud se mateřská láska vůbec nenastartuje a místo vřelosti přijde odmítnutí? Jak se na vztahu mezi matkou a dcerou projeví, když do něj vstoupí vnější agrese? A naopak, jaké to je bát se devastujícím způsobem o svou dceru? Nechápat ji, ztrácet ji. Je to boj, ve kterém je dovoleno úplně všechno? Rány z takového střetnutí nelze jen tak zacelit. Pětice dívek a žen, se kterými hovořili Aleš Palán a jeho dcera Anna, hledá svou cestu, jak se vypořádat s nákladem těžkostí. Jsou mladé, ale to, co mají za sebou, by vydalo na devět životů. Do těch jejich něco zasáhlo. Možná to byl osud, dispozice, jedno chybné rozhodnutí, hloupá souhra okolností. Poznamenalo to ženy samotné i vztahy, které navazují. Přesto jsou stále dcerami a některé z nich už také matkami. Navzdory všemu se pokoušejí vyslovit: „Mami, miluju.“ Navzdory všemu to samy potřebují slyšet. Fotografie v knize jsou dílem renomované fotografky Libuše Jarcovjákové.

Pro skauty, trampy a toulavý lid s batohem na zádech všeobecně je Miloslav Nevrlý (1933) určující osobností. Jeho osamělé toulky po Jizerských horách a Karpatech, které podnikal od padesátých let, inspirovaly zástupy následovníků – někteří z nich jsou populární cestovatelé, jiní skromní tuláci, kteří o svých prožitcích mlčí, ale svůj život jimi naplňují neméně intenzivně