Aleš Palán strana 4 z 5

Názvem svého nového románu odkazuje Aleš Palán na bestseller Raději zešílet v divočině, rozhovory s šumavskými samotáři. I tentokrát se s ním čtenáři vydají na Šumavu – do alternativního prostředí, na horskou samotu bez elektřiny a přístupové cesty, kde žije pětičlenná rodina. Na hranici s okolním světem to občas skřípe, ale skutečné drama začíná až ve chvíli, kdy je dcera Kateřina nucena nastoupit do školy. Hned první den pocítí drtivé pohrdání. Ona však odmítne stát se obětí a odpoví tak, jak byla doma naučená. Vzájemné předsudky se rychle prohlubují a láska – rodičovská i partnerská – se postupně mění v potřebu druhého ovládnout. „Kdo řekne, že nejsilnější pud je sexuální, jen o sobě prozradí, že nikdy nebojoval,“ ví Kateřina. Příběh o samotě, spojenectví a zradě. Drama, které se odehrává v idylickém horském prostředí – kde jsou poraženi ti, co byli nejvíc neústupní. Tedy vlastně všichni. Aleš Palán (1965, Jihlava) je spisovatel a publicista, dvojnásobný držitel ocenění Magnesia Litera – za knižní rozhovor se samotáři Jako v nebi, jenže jinak a za sborník Brnox, který připravil společně s Kateřinou Šedou. Dvakrát byl na tuto cenu také nominován, a to za rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a za román Ratajský les. Jeho rozhovor se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině zvítězil v anketě Lidových novin Kniha roku. Brněnské divadlo Husa na provázku uvedlo v režii Anny Davidové stejnojmennou adaptaci dvou Palánových knih o samotářích. V roce 2025 natočil režisér Miro Remo dokument Raději zešílet v divočině, který na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech získal hlavní cenu – Křišťálový glóbus.

Byl to skutečně netradiční dárek k pětasedmdesátinám. Přátelé Bohuslava Reynka mu v roce 1967 připravili a osobně doručili malý rukopisný sborníček. Svou dedikaci, přání či grafiku petrkovskému samotáři připojili mimo jiné Vladimír Holan, Jaroslav Seifert, Jiří Kolář, Anastáz Opasek, Ivan Diviš a další. Ti všichni měli básníka a grafika rádi. Sborník Panu Bohuslavu Reynkovi až dosud nikdy v úplnosti nevyšel tiskem. Okouzlení Petrkovem však přetrvává a často bývá personifikováno v osobnostech básníkových synů - fotografa Daniela a překladatele Jiřího. Další generace jim formou rukopisného sborníku v roce 2013 řekla vlastně totéž, co jejich předchůdci jejich otci. Své vyznání připojili Iva Bittová, Dana Němcová, Martin C. Putna, Jindřich Štreit, Jan Šulc a další. Oba dosud nepublikované sborníky vycházejí s vysvětlujícím komentářem a medailony autorů.

Neopakovatelné osobnosti nežijí jen v šumavské divočině. Jsou nám mnohem blíž, potkáváme je na ulicích, v autobusech, kdekoliv. Třeba někdo takový žije hned ve vedlejší bytovce. Jistě, každý člověk je jedinečný, ale málo platné někteří lidé jsou zkrátka jedinečnější. Co spojuje sedm lidí, jejichž příběhy byly shromážděny v této knize? Není to přímo samota jako u samotářů, kteří se stáhli z civilizace do lesů, močálů a hor. Jisté poodstoupení tu ale přesto nacházíme. Neměl bych sílu jít s proudem, a už vůbec ne proti proudu, říká jeden z nich. Všichni si vytvořili malý osobní svět, fascinující vesmír, kde platí jejich vlastní pravidla. Jsou na dosah ostatním, a přesto tak daleko. Nebo snad vysoko? Některé jejich historky jsou neuvěřitelné, ale autor knihy jim věří. Proč by si člověk nemohl koupit šest tygrů ve slevě, kreslit ve spolupráci s plísní nebo najít skutečný smysl života? Víte snad o něčem, co by bylo důležitější?

Milý pane Bože, tenhle svět se ti povedl. Opravdu. Nevím, jak je to na jiných planetách, které jsi stvořil nebo na nich právě makáš, ale tady je to super. Jenže ve škole mi říkali: Je to velmi dobré, máš ale na víc. Příště ať je to ještě lepší. Říkali mi to zhruba do poloviny druhé třídy a pak mi učitelky povídaly úplně jiné věci, ale to teď nechme stranou. I ty máš, Bože, na víc. Odpusť, že to tak říkám, pořád je to za jedna, ale když tomu dáš trochu péče, mohla by to být jednička podtržená. Ještě že mě máš. Poradím ti, jak na to. Čtyřicet zlepšováků, jak zdokonalit svět, které autor nenavrhuje politikům, ekonomům ani různým aktivistům, ale rovnou pánu Bohu, jsou vtipnou sondou do našich strachů, komplexů, slabostí, chyb, zbytečných starostí a malicherností, kterými si otravujeme životy. Stačilo by přitom tak málo, aby na světě bylo líp. Někdy stačí i jedna nečekaná událost, abychom si uvědomili, co je v životě důležité, na co vsadit a co přináší opravdovou radost. G. K. Chesterton kdysi napsal slavnou obranu ohromných maličkostí, které přehlížíme. Aleš Palán napsal svěží obranu našich každodenních slabostí, u nichž stačí už jen kousek (kdybys udělal, pane Bože, jen malý zlepšovák), aby dostaly opačné znaménko. Nejsme tak špatní, jen zkrátka máme na víc. Ilustrace Jana Hrubého jednotlivá zamyšlení nejen dokreslují, ale specifickým způsobem i dotvářejí a komentují.

Již páté vydání úspěšného titulu vychází na luxusním italském křídovém papíře, opět s plnobarevnou obálkou. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award).

Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. V knize Jako v nebi, jenže jinak najdeme rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme dokonce do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla. Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině pak navíc i nečekanou porci humoru. O fotografický doprovod knihy Jako v nebi, jenže jinak se postarala Johana Pošová.

Nový román známého publicisty a spisovatele Aleše Palána zavádí čtenáře do prostředí domácího hospiceEma, pracovnice domácího hospicu, který poskytuje péči umírajícím klientům v jejich domovech, zažívá během jediného dne několik zásadních životních zvratů. Po rozchodu se svým přítelem míří neplánovaně k umírající klientce paní Neomytkové a jejímu psychicky labilnímu synu Borisovi. Stará paní není jen pacientka, ale zná také tajemství propojující obě rodiny, které Emě až doposud zůstávalo skryté. Mladou ženu zaměstnává nejen starost o umírající, v patách je jí neustále studentka Zuzana, která si jako místo svého studijního projektu vybrala právě domácí hospic a jeho klienty. Ani Boris není Emě v péči o matku nápomocný, zvlášť když odejde z domu, a místo něj se přede dveřmi objeví policie… Aleš Palán citlivě zachycuje situace kolem odchodu nevyléčitelně nemocného člověka, poutavě a do hloubky odkrývá psychiku ženy procházející náročným životním obdobím a zároveň vedle existenciálních problémů odkrývá i ty celospolečenské, jako je dědictví komunismu či privatizace a „podnikání“ v devadesátých letech.

Již čtvrté vydání úspěšného titulu vychází na luxusním italském křídovém papíře, tentokrát s plnobarevnou obálkou. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award).

Již třetí vydání úspěšného titulu vychází na luxusním italském křídovém papíře. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award).

Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award).

Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award).

Četba na pokračování z románu Aleše Palána , v němž autor na základě skutečných událostí tvaruje, dotváří a fabuluje příběh z padesátých let. V režii Markéty Jahodové účinkují Jana Stryková, Igor Bareš a Jan Hartl. Aleš Palán čerpal podklady pro svůj román Ratajský les zejména z vyšetřovacího spisu v pražské badatelně Ústavu pro studium totalitních režimů.

Staré zločiny jsou dávno promlčeny. Zapomněli na ně snad i jejich dřívější aktéři z padesátých. Už nechtějí převrátit svět jako kdysi, stačí jim dožít stranou a v klidu. Jsou tu ale také ti, kteří jsou přesvědčeni, že pachatelé zločinů by v klidu žít neměli, že na zaplacení viny není nikdy dost pozdě. Ratajský les v Posázaví se stal v lednu 1952 místem vraždy. Na hromadě klestí zde byla nalezena komunistická funkcionářka Anna Felbabová s prostřelenou hlavou. Rudá justice odpověděla na její smrt nekompromisně a propaganda jí propůjčila vlastní interpretaci. Znovu tekla krev, vinných i nevinných, na starou křivdu se navršily křivdy nové… Prošlo víc než půl století, a spravedlnost se nedostala ke slovu. Na její místo tak nastupuje msta a kolo násilí se znovu roztáčí. Ratajský les čeká na svou poslední oběť. Román vychází ze skutečných událostí, dotváří je a fabuluje. Dvě linie příběhu z let 1952 a 1958 prolíná třetí dějová osa – ta současná. Brzy se ukáže, jak osudově spolu všechny tři souvisejí. Neboť minulost stále ještě není pohřbena.

Staré zločiny jsou dávno promlčeny. Zapomněli na ně snad i jejich dřívější aktéři z padesátých let. Už nechtějí převrátit svět jako kdysi, stačí jim dožít stranou a v klidu. Jsou tu ale také ti, kteří jsou přesvědčeni, že pachatelé zločinů by v klidu žít neměli, že na zaplacení viny není nikdy dost pozdě. Ratajský les v Posázaví se stal v lednu 1952 místem vraždy. Na hromadě klestí zde byla nalezena komunistická funkcionářka Anna Felbabová s prostřelenou hlavou. Rudá justice odpověděla na její smrt nekompromisně a propaganda jí propůjčila vlastní interpretaci. Znovu tekla krev, vinných i nevinných, na starou křivdu se navršily křivdy nové… Prošlo víc než půl století, a spravedlnost se nedostala ke slovu. Na její místo tak nastupuje msta a kolo násilí se znovu roztáčí. Ratajský les čeká na svou poslední oběť. Román vychází ze skutečných událostí, dotváří je a fabuluje. Dvě linie příběhu z let 1952 a 1958 prolíná třetí dějová osa – ta současná. Brzy se ukáže, jak osudově spolu všechny tři souvisejí. Neboť minulost stále ještě není pohřbena.

Příběh nejlepší českého hokejového obránce všech dob – bojovníka, který nechával na ledě srdce. S Duklou Jihlava se stal sedmkrát mistrem Československa. Jako jediný obránce v historii naší ligy vyhrál kanadské bodování soutěže. Zvítězil v prvních dvou ročnících ankety Zlatá hokejka. Čtyřikrát byl vyhlášen členem all stars sestavy mistrovství světa. O největší úspěch svojí kariéry ale Jan Suchý přišel. V době své největší slávy zabil v autě spolujezdce, skoro rok strávil ve vězení, a přišel tak o zlato z mistrovství světa v roce 1972. Stejně intenzivně jako hru, prožíval Suchý i mimosportovní život. Nikdy – ani před zápasem – se nevzdal piva a cigaret. Otevřeně hovoří o braní zakázaných podpůrných prostředků, prodávání zápasů, pašování zboží za hranice, hazardních karetních hrách a dalších fenoménech, které se rozhodně neslučovaly s prototypem socialistického sportovce přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Hráč s číslem 17 šel z průšvihu do průšvihu, ale na ledě zářil a fanoušci ho milovali. Čtenář spolu s ním nahlédne i za skrytou tvář vrcholového sportu, kterou Jan Suchý naprosto otevřeně popisuje.

Příběh nejlepší českého hokejového obránce všech dob – bojovníka, který nechával na ledě srdce. S Duklou Jihlava se stal sedmkrát mistrem Československa. Jako jediný obránce v historii naší ligy vyhrál kanadské bodování soutěže. Zvítězil v prvních dvou ročnících ankety Zlatá hokejka. Čtyřikrát byl vyhlášen členem all stars sestavy mistrovství světa. O největší úspěch svojí kariéry Jan Suchý přišel. V době své největší slávy zabil v autě spolujezdce, skoro rok strávil ve vězení, a přišel tak o zlato z mistrovství světa v roce 1972. Stejně intenzivně jako hru, prožíval Suchý i mimosportovní život. Nikdy – ani před zápasem – se nevzdal piva a cigaret. Otevřeně hovoří o braní zakázaných podpůrných prostředků, prodávání zápasů, pašování zboží za hranice, hazardních karetních hrách a dalších fenoménech, které se rozhodně neslučovaly s prototypem socialistického sportovce přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Hráč s číslem 17 šel z průšvihu do průšvihu, ale na ledě zářil a fanoušci ho milovali. Čtenář spolu s ním nahlédne i za skrytou tvář vrcholového sportu, kterou Jan Suchý naprosto otevřeně popisuje.