Aleš Palán strana 3 z 5

Milý pane Bože, tenhle svět se ti povedl. Opravdu. Nevím, jak je to na jiných planetách, které jsi stvořil nebo na nich právě makáš, ale tady je to super. Jenže ve škole mi říkali: Je to velmi dobré, máš ale na víc. Příště ať je to ještě lepší. Říkali mi to zhruba do poloviny druhé třídy a pak mi učitelky povídaly úplně jiné věci, ale to teď nechme stranou. I ty máš, Bože, na víc. Odpusť, že to tak říkám, pořád je to za jedna, ale když tomu dáš trochu péče, mohla by to být jednička podtržená. Ještě že mě máš. Poradím ti, jak na to. Čtyřicet zlepšováků, jak zdokonalit svět, které autor nenavrhuje politikům, ekonomům ani různým aktivistům, ale rovnou pánu Bohu, jsou vtipnou sondou do našich strachů, komplexů, slabostí, chyb, zbytečných starostí a malicherností, kterými si otravujeme životy. Stačilo by přitom tak málo, aby na světě bylo líp. Někdy stačí i jedna nečekaná událost, abychom si uvědomili, co je v životě důležité, na co vsadit a co přináší opravdovou radost. G. K. Chesterton kdysi napsal slavnou obranu ohromných maličkostí, které přehlížíme. Aleš Palán napsal svěží obranu našich každodenních slabostí, u nichž stačí už jen kousek (kdybys udělal, pane Bože, jen malý zlepšovák), aby dostaly opačné znaménko. Nejsme tak špatní, jen zkrátka máme na víc. Ilustrace Jana Hrubého jednotlivá zamyšlení nejen dokreslují, ale specifickým způsobem i dotvářejí a komentují.

Koho vlastně hledáš? ptali se mě. Hledám někoho, o kom bych vůbec nepředpokládal, že může existovat. Pokračování bestselleru Raději zešílet v divočině. Devět hereckých osobností v dialogu s příběhy samotářů, ve kterých nechybí mystika, moudrost a humor Horská samota pár kilometrů od slovenských hranic, odehlý kout Chodska, zapadlé jihočeské rybníky i maringotka v Jizerských horách.

V knize Raději zešílet v divočině přinesl spisovatel Aleš Palán rozhovory s šumavskými samotáři. Zaznamenal jedinečné příběhy lidí, kteří žijí skryti v maringotkách a na horských samotách, někteří zcela bez identity. Výpovědi solitérů z nejrozsáhlejšího českého pohoří zaznamenaly mezi čtenáři nebývalý ohlas, titul se stal bestsellerem a v anketě Lidových novin získal ocenění Kniha roku. Aleš Palán i fotograf Jan Šibík ovšem jezdí na Šumavu dál. Výsledkem jejich návštěv je kniha Návrat do divočiny. Jan Šibík v ní spolu se svou partnerkou fotografkou Danielou Matulovou přináší nové fotky, Aleš Palán pak své zamyšlení nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy Raději zešílet v divočině nedostaly. Formáty EPUB a MOBI neobsahujú fotografie.

V knize Raději zešílet v divočině přinesl spisovatel Aleš Palán rozhovory s šumavskými samotáři. Zaznamenal jedinečné příběhy lidí, kteří žijí skryti v maringotkách a na horských samotách, někteří zcela bez identity. Výpovědi solitérů z nejrozsáhlejšího českého pohoří zaznamenaly mezi čtenáři nebývalý ohlas, titul se stal bestsellerem a v anketě Lidových novin získal ocenění Kniha roku. Aleš Palán i fotograf Jan Šibík ovšem jezdí na Šumavu dál. Výsledkem jejich návštěv je kniha Návrat do divočiny. Jan Šibík v ní spolu se svou partnerkou fotografkou Danielou Matulovou přináší nové fotky, Aleš Palán pak své zamyšlení nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy Raději zešílet v divočině nedostaly.

Co se stane, pokud pacientovi o jeho zdravotním stavu dlouhodobě lžeme? Má vážná choroba nějaký smysl? A proč umírající nezabíjet, jak si přejí zastánci eutanázie, ale naopak respektovat jejich život až do přirozeného konce a být jim nablízku? Druhé vydání úspěšné knihy rozhovorů zakladatelky hospicového hnutí v České republice Marie Svatošové se spisovatelem Alešem Palánem doplnil jeden z nejuznávanějších současných českých fotografů Jindřich Štreit desítkami svých fotografií hospiců. Chodím tu pokoj od pokoje. Hospic je klidové zařízení. Povětšinou pokoje po jednom člověku. Všichni jsou velice milí, přátelští. Co člověk, to příběh. Rád si povídám s klientem, ale i s personálem. Z obou stran slyším jen chválu. Žádné napětí, klid, pohoda, řád. Za klienty přijíždí pan farář. Areál je na kraji města. Součástí je tu krásná zahrada. Klienti mají volný pohyb. Co víc si v tomto životním období přát? popisuje fotografování v jednom z hospiců Jindřich Štreit. S myšlenkami hospicové paliativní péče přišla u nás před lety právě Marie Svatošová. Byla to ona, kdo v Červeném Kostelci iniciovala první český hospic. A je to stále ona, kdo neúnavně jezdí po republice s hospicovými přednáškami a je rádkyní hospicům nově vznikajícím. V mnoha hospicích najdeme citát: Našim cílem je naplnit dny životem, nikoliv život dny. Autorka tohoto výroku Marie Svatošová dokázala životem naplnit celý svůj život. A nejen životem, také smyslem a neokázalou službou. Nikdy bych nečekal, že by se o smrti dalo mluvit pozitivně. Paní doktorka Svatošová to dokáže. Nechci říct, že se po rozhovoru s ní budete na smrt těšit, ale nebudete se jí tolik bát, říká k obsahu knihy herec a moderátor Marek Eben. Nicméně přeji všem pevné zdraví, dodává.

Rozhovory s šumavskými samotáři v podání osmi předních hereckých osobností přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Poustevníci žijí stále mezi námi. Vlastně ne mezi námi, spíš mimo nás. O setkáních s nimi je tato audiokniha. Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách.

Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy.V knize Jako v nebi, jenže jinak najdeme rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme dokonce do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla.Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině pak navíc i nečekanou porci humoru.O fotografický doprovod knihy Jako v nebi, jenže jinak se postarala Johana Pošová. Formáty epub a mobi neobsahujú fotografie.

Smysluplné odpovědi na stěžejní otázky našeho bytí Marie Svatošová je lékařka, spisovatelka, zakladatelka hospicového hnutí v České republice. Se svými přednáškami neúnavně objíždí republiku a propaguje paliativní péči. Mluví pozitivně o tématu tak zásadním, ale i vytěsňovaném, jako je smrt. Dokáže nesmírně působivě vyprávět o smyslu života a nadchnout každého posluchače, má neobyčejně působivé argumenty, opřené o mnohaletou zkušenost.

Nový román známého publicisty a spisovatele Aleše Palána zavádí čtenáře do prostředí domácího hospice. Ema, pracovnice domácího hospicu, který poskytuje péči umírajícím klientům v jejich domovech, zažívá během jediného dne několik zásadních životních zvratů. Po rozchodu se svým přítelem míří neplánovaně k umírající klientce paní Neomytkové a jejímu psychicky labilnímu synu Borisovi. Stará paní není jen pacientka, ale zná také tajemství propojující obě rodiny, které Emě až doposud zůstávalo skryté. Mladou ženu zaměstnává nejen starost o umírající, v patách je jí neustále studentka Zuzana, která si jako místo svého studijního projektu vybrala právě domácí hospic a jeho klienty. Ani Boris není Emě v péči o matku nápomocný, zvlášť když odejde z domu, a místo něj se přede dveřmi objeví policie Aleš Palán citlivě zachycuje situace kolem odchodu nevyléčitelně nemocného člověka, poutavě a do hloubky odkrývá psychiku ženy procházející náročným životním obdobím a zároveň vedle existenciálních problémů odkrývá i ty celospolečenské, jako je dědictví komunismu či privatizace a podnikání v devadesátých letech.

Kdo by neznal „jeho“ mamku z Aktu, prince Jasoně či hraběte Zeppellina? Jako by mu nestačil smích, který s kolegy z Divadla Járy Cimrmana vyvolává u několika generací diváků. Jeho role hraběte von Zeppelin, princů Jasoně a Drsoně či praktikanta Hlaváčka, nemluvě o četných ženských postavách, jsou bez nadsázky kultovní. Miloň Čepelka (* 1936) přitom není jen hercem výrazných komických rolí. Je též spoluzakladatelem Divadla Járy Cimrmana a zároveň vůbec jediným člověkem, jenž hrál i v „konkurenčním“ Salonu Cimrman, který provozoval objevitel pojizerského génia Jiří Šebánek.Čepelka ovšem není jen tím, kdo rozdává smích, jeho záběr je mnohem širší. Je autorem několika sbírek povídek a románů s veskrze hororovou tematikou, a také několika epických básní o smrti. Uvádí dechovku a píše pro ni texty, zatímco v šedesátých letech psal texty pro hvězdy pop music, třeba pro Martu Kubišovou.Kniha rozhovorů známého publicisty Aleše Palána s Miloněm Čepelkou není jen pohledem do zákulisí oblíbeného českého divadla, je pohledem za kulisy samotného Miloně Čepelky. Někdy je to docela horor, jindy velká legrace.

Co se stane, pokud pacientovi o jeho zdravotním stavu dlouhodobě lžeme? Má vážná choroba nějaký smysl? A proč umírající nezabíjet, jak si přejí zastánci eutanázie, ale naopak respektovat jejich život až do přirozeného konce a být jim nablízku? Nejen o těchto věcech hovoří v knize rozhovorů Neboj se vrátit domů zakladatelka hospicového hnutí v ČR Marie Svatošová. Rozhovor s ní vede spisovatel a novinář Aleš Palán. Právě Svatošová před lety přišla s myšlenkami hospicové paliativní péče. Byla to ona, kdo v Červeném Kostelci iniciovala první český hospic. A je to stále ona, kdo neúnavně jezdí po republice s hospicovými přednáškami a je rádkyní hospicům nově vznikajícím. Marie Svatošová v knize mluví také o své rodině, studiu medicíny, vlivu, jaký na ni měl P. Ladislav Kubíček či o svém trapistickém fan clubu. V mnoha hospicích najdeme citát: Našim cílem je naplnit dny životem, nikoliv život dny. Autorka tohoto výroku Marie Svatošová dokázala životem naplnit celý svůj život. A nejen životem, také smyslem a neokázalou službou. Nikdy bych nečekal, že by se o smrti dalo mluvit pozitivně. Paní doktorka Svatošová to dokáže. Nechci říct, že se po rozhovoru s ní budete na smrt těšit, ale nebudete se jí tolik bát, říká k obsahu knihy herec a moderátor Marek Eben. Nicméně přeji všem pevné zdraví, dodává.

Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award).

Kniha rozhovorů Aleše Palána s jedním z protagonistů Divadla Járy Cimrmana Miloněm Čepelkou, vydaná v roce 2016 nakladatelstvím Vyšehrad, vzbudila zájem veřejnosti, protože dotazovaný patří k nejoblíbenějším členům slavného souboru. Kdo by neznal jeho mamku z Aktu, dvojroli princů Jasoně a Drsoně z pohádky Dlouhý, Široký a Krátkozraký, hraběte Zeppelina z Hospody Na Mýtince, šikovatele Vogeltanze ze Záskoku či Babičku Boženy Němcové z Českého nebe. Miloň Čepelka neklame ani svým jménem. Je milý (Miloň) a zároveň dokáže být ostrý a břitký jako čepel nože. Zaslouží si i zvukovou verzi svých rozhovorů, které v rozsahu víc jak 7 hodin vycházejí v této audioknize. Aleši Palánovi se podařilo navázat s ním tak důvěrný vztah, že se zpovídaný otevřel a odkryl tajné schránky své osobnosti v míře neslýchané. Ve 14 kapitolách se dozvíme nejen podrobnosti okolo vzniku Divadla Járy Cimrmana, jehož je spoluzakladatelem, okolo rozkolu, který v souboru nastal už v počátcích, ale i zajímavosti z jeho dalšího fungování a také ze života Miloně Čepelky samého. Významná je například kapitola, v níž vzpomíná na dění kolem okupace v roce 1968, kdy se spolu se svými divadelními kolegy podílel na ilegálním vysílání Československého rozhlasu. Budeme upozorněni i na jeho literární tvorbu, na sbírky básní, povídek, na řadu televizních a rozhlasových her, písňových textů, zábavných a osvětových pořadů i na jeho osobité uvádění Knižní hitparády v Country radiu. Podrobnosti, zajímavosti a překvapivé informace nejen o Cimrmanech, ale o Miloni Čepelkovi a celém jeho životě.

Audiokniha Nedělňátko aneb s Cimrmanem v zádech, kterou napsali Miloň Čepelka a Aleš Palán. Podrobnosti, zajímavosti a překvapivé informace nejen o Cimrmanech, ale také o Miloni Čepelkovi a celém jeho životě.

Autor vstupuje do společenské diskuse o rozdělení Česko-Slovenska knihou, kterou lze řadit do žánru kontrafaktuální historie, tedy: Co by se stalo, kdyby… Palán se ohlíží za dobou před dvaceti lety a zkoumá, jak se stalo, že tehdy "byla" válka. Vychází z této myšlenky: kdyby v závěru roku 1992 fungovala česká média tak jako dnes, rozdělení Česko-Slovenska by se neobešlo bez konfliktů. Odehrála by se Válka česko-slovenská, válka se vším všudy. Noviny a televize by ji potřebovaly, a tak by (si) ji "udělaly". Namísto obvyklé formy reportáže či vyprávění příběhu ve třetí osobě dociluje silnějšího účinku skládáním tematických výstřižků z novin chronologicky za sebe. Jedná se tak v podstatě o klasickou výstřižkovou službu - s tím rozdílem, že mediální výstupy zde jsou kompletně smyšleny, stejně jako situace, kterou dané mediální postupy vyvolají. Kniha ukazuje moc médií, způsob, jakým proměňují realitu i svázanost politiky s nimi. Komentáře a zprávy se dnes v médiích slévají v jeden celek, emoční náboj je upřednostňován nad zpravodajskou informací. Média tvoří realitu a tato knihu to v detailu ukazuje. Autor knihy prošel jako novinář řadou redakcí českých tištěných médií - regionálních i celorepublikových -, poznal z blízka práci také na celoplošných televizích. Způsob "utváření" zpráv a metodika podávání informací veřejnosti je mu důvěrně známá. Stejně jako to, jak se práce novináře za dvacet let svobody formovala a posouvala.

Matěj Lukšů (1868-1931) patřil bezesporu k nejbližším přátelům Otokara Březiny (1868-1929). Jejich vztah trval od studentských let do smrti velkého symbolistického básníka. Za tu dobu přerostly jejich kontakty ve výsostné přátelství, v němž byl Lukšů Březinovi nejen společníkem, ale též rádcem a pomocníkem a nakonec, spolu s Emanuelem Chalupným, také básníkovým dědicem a vykonavatelem závěti. Těžištěm knihy jsou knižně dosud nepublikované deníkové zápisy Matěje Lukšů. Autor si je zaznamenával po dobu několika desetiletí až do své smrti. Obsahují denní osobní poznámky, koncepty různých prací, dopisů, překlady z němčiny, francouzštiny a rozsáhlé přípravy na vyučování či výpisky z odborné, často učitelské literatury. Především se v nich však objevují nepravidelně roztroušené poznámky ze setkávání s Otokarem Březinou, jež dokonale ilustrují jejich vzácný vztah. Deníkové zápisy doprovází zasvěcený komentář editorů a rozsáhlý fotografický materiál.