Aleš Palán strana 2 z 4

Shromáždění na pražském Albertově, euforický pochod po nábřeží a následný masakr na Národní třídě vstoupily do dějin. Kniha Ten den: 17. listopad 1989 shromažďuje více než dvě stě přímých svědectví demonstrantů zkušených, ale i těch, kteří ten den vyšli do ulic poprvé, organizátorů i řadových účastníků, náhodných kolemjdoucích, zasahujících policistů i povolaných záchranářů. Jak prožili 17. listopad a co od něj očekávali? S jakými myšlenkami ráno vstávali a jakou budoucnost viděli před sebou, když byla demonstrace rozehnána a sčítaly se šrámy? Na čtenáře tak nemluví oddělení aktéři 17. listopadu 1989, ale sám tento den. Dává slovo známým i neznámým aktérům událostí, tedy i těm, kteří o svých zážitcích dosud nikdy veřejně nehovořili. Jejich vzpomínky doprovází rozsáhlý a z naprosté většiny doposud nepublikovaný obrazový materiál v podobě fotografií, dopisů, deníkových záznamů, oficiálních dokumentů či maleb. Ten den: 17. listopad 1989 má současným čtenářům umožnit toto zásadní datum zprostředkovaně zažít, zpřítomnit a přiblížit dnešku odkaz revolučních dnů a těžce nabyté svobody.

Neopakovatelné osobnosti nežijí jen v šumavské divočině. Jsou nám mnohem blíž, potkáváme je na ulicích, v autobusech, kdekoliv. Třeba někdo takový žije hned ve vedlejší bytovce. Jistě, každý člověk je jedinečný, ale málo platné někteří lidé jsou zkrátka jedinečnější. Co spojuje sedm lidí, jejichž příběhy byly shromážděny v této knize? Není to přímo samota jako u samotářů, kteří se stáhli z civilizace do lesů, močálů a hor. Jisté poodstoupení tu ale přesto nacházíme. Neměl bych sílu jít s proudem, a už vůbec ne proti proudu, říká jeden z nich. Všichni si vytvořili malý osobní svět, fascinující vesmír, kde platí jejich vlastní pravidla. Jsou na dosah ostatním, a přesto tak daleko. Nebo snad vysoko? Některé jejich historky jsou neuvěřitelné, ale autor knihy jim věří. Proč by si člověk nemohl koupit šest tygrů ve slevě, kreslit ve spolupráci s plísní nebo najít skutečný smysl života? Víte snad o něčem, co by bylo důležitější?

Milý pane Bože, tenhle svět se ti povedl. Opravdu. Nevím, jak je to na jiných planetách, které jsi stvořil nebo na nich právě makáš, ale tady je to super. Jenže ve škole mi říkali: „Je to velmi dobré, máš ale na víc. Příště ať je to ještě lepší.“ Říkali mi to zhruba do poloviny druhé třídy a pak mi učitelky povídaly úplně jiné věci, ale to teď nechme stranou. I ty máš, Bože, na víc. Odpusť, že to tak říkám, pořád je to za jedna, ale když tomu dáš trochu péče, mohla by to být jednička podtržená. Ještě že mě máš. Poradím ti, jak na to. Čtyřicet zlepšováků, jak zdokonalit svět, které autor nenavrhuje politikům, ekonomům ani různým aktivistům, ale rovnou pánu Bohu, jsou vtipnou sondou do našich strachů, komplexů, slabostí, chyb, zbytečných starostí a malicherností, kterými si otravujeme životy. Stačilo by přitom tak málo, aby na světě bylo líp. Někdy stačí i jedna nečekaná událost, abychom si uvědomili, co je v životě důležité, na co vsadit a co přináší opravdovou radost. G. K. Chesterton kdysi napsal slavnou obranu ohromných maličkostí, které přehlížíme. Aleš Palán napsal svěží obranu našich každodenních slabostí, u nichž stačí už jen kousek (kdybys udělal, pane Bože, jen malý zlepšovák), aby dostaly opačné znaménko. Nejsme tak špatní, jen zkrátka máme na víc. Ilustrace Jana Hrubého jednotlivá zamyšlení nejen dokreslují, ale specifickým způsobem i dotvářejí a komentují.

Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award).

Nový román známého publicisty a spisovatele Aleše Palána zavádí čtenáře do prostředí domácího hospiceEma, pracovnice domácího hospicu, který poskytuje péči umírajícím klientům v jejich domovech, zažívá během jediného dne několik zásadních životních zvratů. Po rozchodu se svým přítelem míří neplánovaně k umírající klientce paní Neomytkové a jejímu psychicky labilnímu synu Borisovi. Stará paní není jen pacientka, ale zná také tajemství propojující obě rodiny, které Emě až doposud zůstávalo skryté. Mladou ženu zaměstnává nejen starost o umírající, v patách je jí neustále studentka Zuzana, která si jako místo svého studijního projektu vybrala právě domácí hospic a jeho klienty. Ani Boris není Emě v péči o matku nápomocný, zvlášť když odejde z domu, a místo něj se přede dveřmi objeví policie… Aleš Palán citlivě zachycuje situace kolem odchodu nevyléčitelně nemocného člověka, poutavě a do hloubky odkrývá psychiku ženy procházející náročným životním obdobím a zároveň vedle existenciálních problémů odkrývá i ty celospolečenské, jako je dědictví komunismu či privatizace a „podnikání“ v devadesátých letech.

Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy.V knize Jako v nebi, jenže jinak najdeme rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme dokonce do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla.Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině pak navíc i nečekanou porci humoru.O fotografický doprovod knihy Jako v nebi, jenže jinak se postarala Johana Pošová. Formáty epub a mobi neobsahujú fotografie.

V knize Raději zešílet v divočině přinesl spisovatel Aleš Palán rozhovory s šumavskými samotáři. Zaznamenal jedinečné příběhy lidí, kteří žijí skryti v maringotkách a na horských samotách, někteří zcela bez identity. Výpovědi solitérů z nejrozsáhlejšího českého pohoří zaznamenaly mezi čtenáři nebývalý ohlas, titul se stal bestsellerem a v anketě Lidových novin získal ocenění Kniha roku. Aleš Palán i fotograf Jan Šibík ovšem jezdí na Šumavu dál. Výsledkem jejich návštěv je kniha Návrat do divočiny. Jan Šibík v ní spolu se svou partnerkou fotografkou Danielou Matulovou přináší nové fotky, Aleš Palán pak své zamyšlení nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy Raději zešílet v divočině nedostaly. Formáty EPUB a MOBI neobsahujú fotografie.

Staré zločiny jsou dávno promlčeny. Zapomněli na ně snad i jejich dřívější aktéři z padesátých. Už nechtějí převrátit svět jako kdysi, stačí jim dožít stranou a v klidu. Jsou tu ale také ti, kteří jsou přesvědčeni, že pachatelé zločinů by v klidu žít neměli, že na zaplacení viny není nikdy dost pozdě. Ratajský les v Posázaví se stal v lednu 1952 místem vraždy. Na hromadě klestí zde byla nalezena komunistická funkcionářka Anna Felbabová s prostřelenou hlavou. Rudá justice odpověděla na její smrt nekompromisně a propaganda jí propůjčila vlastní interpretaci. Znovu tekla krev, vinných i nevinných, na starou křivdu se navršily křivdy nové… Prošlo víc než půl století, a spravedlnost se nedostala ke slovu. Na její místo tak nastupuje msta a kolo násilí se znovu roztáčí. Ratajský les čeká na svou poslední oběť. Román vychází ze skutečných událostí, dotváří je a fabuluje. Dvě linie příběhu z let 1952 a 1958 prolíná třetí dějová osa – ta současná. Brzy se ukáže, jak osudově spolu všechny tři souvisejí. Neboť minulost stále ještě není pohřbena.

Vztah mezi matkou a dcerou patří k těm nejdůležitějším, ale také nejsložitějším. Co dělat, pokud se mateřská láska vůbec nenastartuje a místo vřelosti přijde odmítnutí? Jak se na vztahu mezi matkou a dcerou projeví, když do něj vstoupí vnější agrese? A naopak, jaké to je bát se devastujícím způsobem o svou dceru? Nechápat ji, ztrácet ji. Je to boj, ve kterém je dovoleno úplně všechno? Rány z takového střetnutí nelze jen tak zacelit. Pětice dívek a žen, se kterými hovořili Aleš Palán a jeho dcera Anna, hledá svou cestu, jak se vypořádat s nákladem těžkostí. Jsou mladé, ale to, co mají za sebou, by vydalo na devět životů. Do těch jejich něco zasáhlo. Možná to byl osud, dispozice, jedno chybné rozhodnutí, hloupá souhra okolností. Poznamenalo to ženy samotné i vztahy, které navazují. Přesto jsou stále dcerami a některé z nich už také matkami. Navzdory všemu se pokoušejí vyslovit: „Mami, miluju.“ Navzdory všemu to samy potřebují slyšet. Fotografie v knize jsou dílem renomované fotografky Libuše Jarcovjákové.

Kniha vzpomínek představuje želivského opata, politického vězně a jednu z nejvýznamnějších postav českého duchovního života 20. století Bohumila Víta Tajovského. Autorům se podařilo nashromáždit řadu svědectví a vzpomínek na jeho osobu. Jsou mezi nimi i lidé již zesnulí jako například Anastáz Opasek, Ivan Medek, či Luboš Hruška; mají zpracovány vzpomínky Jaroslava Meda, Jiřího Reynka, Zdeňka Rotrekla a dalších. V rámci chystané knihy oslovili i mnohé další osobnosti, které měly příležitost se s opatem Tajovským stýkat. Kniha tak bude zahrnovat vskutku reprezentativní výběr lidí, kteří na Vítovu osobnost vzpomínají, a bude doplněna řadou dopisů a jiných dokumentů, které se k osobnosti Víta Tajovského vážou. Text doplňuje řada fotografií, mnohdy dosud nikde nepublikovaných. Editoři pátrali v řadě archivů a byli v kontaktu s mnoha pamětníky.

V rozsáhlém rozhovoru Aleše Palána vzpomínají synové básníka, grafika a překladatele Bohuslava Reynka a básnířky Suzanne Renaudové na své rodiče, desítky jejich přátel, významných osobností české kultury, na dětství prožité ve Francii i v Petrkově u Havlíčkova Brodu, který se v jejich vyprávění stává ústředním místem, v němž se protínají životy a osudy mnoha klíčových postav české kultury 20. století.

Audiokniha Nedělňátko aneb s Cimrmanem v zádech, kterou napsali Miloň Čepelka a Aleš Palán. Podrobnosti, zajímavosti a překvapivé informace nejen o Cimrmanech, ale také o Miloni Čepelkovi a celém jeho životě.

Smysluplné odpovědi na stěžejní otázky našeho bytí Marie Svatošová je lékařka, spisovatelka, zakladatelka hospicového hnutí v České republice. Se svými přednáškami neúnavně objíždí republiku a propaguje paliativní péči. Mluví pozitivně o tématu tak zásadním, ale i vytěsňovaném, jako je smrt. Dokáže nesmírně působivě vyprávět o smyslu života a nadchnout každého posluchače, má neobyčejně působivé argumenty, opřené o mnohaletou zkušenost.

Pandemie koronaviru přináší záplavu otázek, ale málo jasných odpovědí. Komu věřit, když je všude plno „odborníků“?

Šest žen a šest neskutečných příběhů o síle, kterou v sobě musely nalézt, aby překonaly svá trápení a dokázaly jít dál. Jak dítě ovlivňuje prostředí rodiny? Pomáhá lidem v životě víra? Jaké náhody mohou zasáhnout do života a zcela ho změnit? Na někoho je toho naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? Kniha Aleše Palána přibližuje osudy žen, které si v životě vytáhly černého Petra.

Další nálož čtyřiceti rad, úsměvných fejetonů, které nenásilně člověka vedou k zamyšlení. Pokračování bestselleru Rady pánu Bohu jak vylepšit svět. „Znáte to, jak jednou radit začnete, a někdo vám aspoň trochu naslouchá, nevíte, kdy s tím přestat. Nebylo to ovšem tak, že bych čekal na čtenářskou odezvu a podle toho buď psal dál, nebo ne.