Martin Charvát

Kolektivní monografie Michaely Fišerové a Martina Charváta zaměřuje pozornost na problematiku kyberfotografie z hlediska proponovaného současnou mediální filosofií, Foucaultovou genealogií a Derridovou dekonstrukcí. Autoři analyzují změnu dispozitivu, k níž došlo v kontextu nastupujících digitálních technologií v 21. století. Společným bodem jejich dvou kapitol je srovnání a odlišení analogové fotografie, digitální fotografie a kyberfotografie. Autoři zavádějí pojem kyberfotografie, jímž rozumí digitální fotografii, která je automaticky pořízena a retušována softwerem chytrého telefonu: hybridního zařízení kombinujícího funkce digitální kamery a mobilního telefonu s přístupem na internet. První kapitola pojednává o debatě týkající se vztahu mezi fotografií a realitou. Jak ukazuje Martin Charvát, v teoretické diskuzi o analogové i digitální fotografii se konstantně objevuje fantazma o existenci nezávislé objektivní reality, kterou může fotoaparát zachytit a reprezentovat. V éře kyberfotografie je něco takového nemožné: kyberfotografie zavádí radikální změnu do vztahu mezi médiem a realitou, jako i mezi člověkem a technologickým zařízením. Člověk se stává pouhým operatérem svého zařízení, jak by řekl Vilém Flusser. Druhá kapitola zaměřuje pozornost na tradiční sociální praxi retuše fotografie, jejíž posláním bylo opakovaně se dotknout, tudíž modifikovat původně autentický, nedotčený otisk světla. Na základě inspirace Derridovou filosofií Michaela Fišerová uvádí svou úvahu dekonstrukcí metafyzického očekávání autentičnosti od analogové i digitální fotografické technologie. Dále, aby vysvětlila nové diskurzivní přijetí retušérské praxe, Fišerová chápe kyberfotografii jako nový typ dispozitivu ve Foucaultově smyslu technologie moci, která umožňuje použití před­programovaných nastavení možností modifikace otisku světla, které jsou již přítomny v softwaru fotoaparátu. Autorka dospívá k závěru, že digitální dispozitiv kyberfotografie zavádí historicky nový technologický realismus umožňující normativně retušovat otisk světla a diskurzivně rezignovat na metafyzické očekávání jeho autentičnosti.

Kniha O nových médiích, modularitě a simulaci je nesena analýzou vztahu mezi člověkem a moderní technologií, přičemž důvod pro zaměření se na počítačové médium je ve své podstatě jednoduchý: počítač determinuje nové formy zkušenosti (simulace, virtuální realita), pro něž je zásadní princip modularity. V rámci kyberprostoru totiž nejde o poznání transcendentního typu, ale o rhizomatické uspořádání afektů a střepů kultury, respektive zlomků vědomostí a znalostí, které volně plují v ne­lidském prostoru graficky strukturovaného pole. A jestliže motorizované stroje konstituovaly „druhý věk“ technických strojů, nyní žijeme v době kybernetických a informačních strojů, které vytváří „člověka­stroj“, modulární propojení dvou oblastí, které již není založené na kategoriích užití či jednání, ale na vzájemné intimní komunikaci; jedná se o aparalelní evoluci organismu a stroje. Předložená kniha, kterou lze chápat jako příspěvěk k analýze fyziognomie současné (digitální) kultury a společnosti, se zaměřuje na dvě oblasti: na „novost“ digitálních technologií a na vyjasnění teze o pojetí média jako extenze, která vede k fenoménům umělé augmentace či existence kyborgů.

Monografie se zabývá medialitou díla Karla Teigeho a Vítězslava Nezvala, dvou vůdčích postav českého poetismu, z pohledu filozofie médií. V duchu uvažování Marshalla McLuhana, o které se Martin Charvát opírá, nejsou pro něj média neutrální prostředník, nýbrž způsob vidění a pociťování, který determinuje lidskou zkušenost. Zkoumá, jakým způsobem dochází ve vybraných textech Teigeho i Nezvala k jakkoliv implicitní tematizaci vztahu světa, techniky, médií a společnosti, resp. lidského bytí ve světě. Vychází při tom z předpokladu, že u těchto dvou autorů lze rozklíčovat specifickou mediální ontologii, která do značné míry určuje jejich nazírání na svět a tvoří tak fundamentální rovinu jejich myšlení. Kniha je určena akademickým odborníkům na filozofii médií, ale také dalším zájemcům o české moderní umění, osobnosti českého poetismu a avantgardního umění.

Předložená kolektivní monografie zaměřuje pozornost na týdeník Přítomnost v meziválečném období a je čtvrtým pokračováním ediční řady nazvané Kapitoly z dějin českého myšlení o médiích 1918-1938, která je vydávána pod vedením Martina Charváta a Jana Jiráka v rámci řešení vědecko-výzkumného záměru na Metropolitní univerzitě Praha. Studie se zabývají výkladem rozličných tematických celků, jenž se na stránkách Přítomnosti objevovaly, a mezi které patřil vztah médií a politiky, tematizace médií jako prostředku k osvětě a vzdělávání, diskuze ohledně tzv. ženské otázky či význam sportu pro moderní společnost.

Předložená kniha se snaží tuzemskému čtenáři v základních konturách a na hlavních uzlových bodech představit myšlení čelního finského teoretika médií Jussiho Parikky. Parikka je proponentem tzv. „archeologie médií“, která problematizuje tradiční chápání dějin médií, technologického vývoje a jeho vztahu ke společnosti či binární opozici mezi člověkem a strojem. Archeologie médií (a geologie médií rovněž) začíná být ve světovém kontextu konstituována jako samostatný univerzitní obor a vědecko-výzkumný přístup. I proto se zdá být nutné věnovat jednomu z jejích hlavních zástupců samostatnou, byť jakkoliv stručnou, česky psanou monografii, která je doplněna překladem jedné z Parikkových studií a rozhovorem s ním.

Můžeme ještě v dnešní době hovořit o oddělení technologií a člověka? Nebo přístroje s lidmi už zcela splývají? Editoři Tomáš Dvořák a Martin Charvát se věnují v této knize problematice tvz. operátorů nových médií, tedy lidí intenzivně zapojených do současných technologií. Zkoumají intenzitu a hloubku těchto propojení. Na úrovni operátorství podle autorů dochází k proměně chápání těla, jeho funkce jsou vyztuženy přístroji, které ovlivňují i psychiku.

Čtvrtý svazek edice Rozhraní se věnuje vztahům fotografie a elektřiny v 19.století. Od Aldiniho demonstrací reanimace živočišných těl přes zachycení přízraků fotografií až k Röntgenovým paprskům se rozvíjí elektro-fotografické imaginárno, jehož hlavní předpoklad zní, že lidský život je jen simulakrem obrazu, ať už zastaveného, nebo v pohybu, promítaného buď na fotografickou desku, nebo do světa. To, co leží uvnitř obrazu, co je vizualizováno, není nic menšího než primát Smrti nad Životem. Organismy existují pouze v okamžiku, kdy jsou snímány přístroji a aparáty, jejichž desky obsahují záznam repetitivnosti lidského života, který je pouhým fraškovitým přestavením uprostřed nicoty. Těmi, kdo doopravdy žijí, jsou obrazy, jelikož jsou navždy uchovány v hardwaru, ve virtuálním nečasovém voidu, odkud se vyvolává stisk tlačítka, aby znovu a znovu přehrály několik scén. Nikdy nezestárnou, jsou věčné.