Michaela Fišerová

Knihu Obraz a moc tvoří dvě doplňující se části: přehledová autorská studie a původní rozhovory s francouzskými mysliteli. První část knihy uvádí do problematiky komplexních vztahů obrazu a moci ve francouzském myšlení na přelomu 20. a 21. století. J ejím záměrem je zdůvodnit interdisciplinární průzkum a uvést do vzájemných souvislostí vlivné vědecké polemiky a názory na vztah obrazu a moci, jak je autorka pozoruje v současném filosofickém a sociálním výzkumu ve Francii. Druhá část knihy přináší 7 unikátních rozhovorů autorky s vybranými osobnostmi současné francouzské filosofie (Georges Didi-Huberman, Marie-José Mondzainová, Jacques Ranciere, Pierre Lévy), sociologie (Michel Maffesoli), antropologie (Marc Augé) a historie médií (Monique Sic ardová). Pro lepší orientaci v dané problematice jsou rozhovory uvedeny informačními perexy dotazovaných myslitelů. Takto koncipovaná odborná reflexe je neobvyklou příležitostí pro osobní seznámení se s názory vybraných představitelů francouzské teor ie obrazu. Propojuje různé současné odborné perspektivy v pluralitním dialogu, aby tak z různých stran reflektovala aktuální sdílení viditelného jako politiku vizualizace neviditelného.

Odborná monografie Dekonstrukce podpisu soustřeďuje pozornost na podpis jako na frekventované médium, které bylo dosud jen málo prozkoumané v oblasti filosofie, sémiotiky a mediálních studií. Cílem výzkumu, financovaného GAČR a představeného v této knize, je charakterizovat specifické znakové poselství generované podpisem, médiem, které lze definovat jako vlastnoručně nakreslený obraz autorova vlastního jména, který díky jedinečnému autorskému opakování stopy stylu závazně reprezentuje jeho občanskou identitu. Autorka rozlišuje různé diskursivní očekávání od podpisu v psychologické grafologii, soudním písmoznalectví a digitální kryptografii vědních oborech, jejichž hierarchizované vědění funduje současnou českou legální mediační politiku. Z pozice Derridovy dekonstrukce kniha zkoumá tři aporie odpovídající třem metafyzickým očekáváním od vlastnoručního podpisu, které sdílí grafologie s písmoznalectvím. Prvním metafyzickým očekáváním je schopnost podpisu umožnit rozeznání pisatele: podpis je chápán jako přirozený obraz autorova jména, který se podobá duševním kvalitám samého autora. Druhým metafyzickým očekáváním je schopnost podpisu garantovat autentičnost: podpis je chápán jako doklad fyzického kontaktu mezi dokumentem a autorovým psacím nástrojem. Třetím metafyzickým očekáváním je schopnost podpisu věčné a neměnné manuální reprodukce: podpis je chápán jako osobní logo, grafická konvence stvrzující autorovu občanskou identitu. Na základě prozkoumání zmíněných metafyzických očekávání a jimi generovaných aporií kniha navrhuje mediální sémiotiku vlastnoručního podpisu inspirovanou současně Derridovou dekonstrukcí a Ecovým smluvním realismem. Kniha přináší komplexní filosofický průzkum diskursivních a metafyzických podmínek možnosti interpretace vlastnoručního podpisu.

Kolektivní monografie Michaely Fišerové a Martina Charváta zaměřuje pozornost na problematiku kyberfotografie z hlediska proponovaného současnou mediální filosofií, Foucaultovou genealogií a Derridovou dekonstrukcí. Autoři analyzují změnu dispozitivu, k níž došlo v kontextu nastupujících digitálních technologií v 21. století. Společným bodem jejich dvou kapitol je srovnání a odlišení analogové fotografie, digitální fotografie a kyberfotografie. Autoři zavádějí pojem kyberfotografie, jímž rozumí digitální fotografii, která je automaticky pořízena a retušována softwerem chytrého telefonu: hybridního zařízení kombinujícího funkce digitální kamery a mobilního telefonu s přístupem na internet. První kapitola pojednává o debatě týkající se vztahu mezi fotografií a realitou. Jak ukazuje Martin Charvát, v teoretické diskuzi o analogové i digitální fotografii se konstantně objevuje fantazma o existenci nezávislé objektivní reality, kterou může fotoaparát zachytit a reprezentovat. V éře kyberfotografie je něco takového nemožné: kyberfotografie zavádí radikální změnu do vztahu mezi médiem a realitou, jako i mezi člověkem a technologickým zařízením. Člověk se stává pouhým operatérem svého zařízení, jak by řekl Vilém Flusser. Druhá kapitola zaměřuje pozornost na tradiční sociální praxi retuše fotografie, jejíž posláním bylo opakovaně se dotknout, tudíž modifikovat původně autentický, nedotčený otisk světla. Na základě inspirace Derridovou filosofií Michaela Fišerová uvádí svou úvahu dekonstrukcí metafyzického očekávání autentičnosti od analogové i digitální fotografické technologie. Dále, aby vysvětlila nové diskurzivní přijetí retušérské praxe, Fišerová chápe kyberfotografii jako nový typ dispozitivu ve Foucaultově smyslu technologie moci, která umožňuje použití před­programovaných nastavení možností modifikace otisku světla, které jsou již přítomny v softwaru fotoaparátu. Autorka dospívá k závěru, že digitální dispozitiv kyberfotografie zavádí historicky nový technologický realismus umožňující normativně retušovat otisk světla a diskurzivně rezignovat na metafyzické očekávání jeho autentičnosti.

Kniha Fragmentární vidění přináší filosofickou úvahu o podmínkách možnosti fotografické reprezentace události vjemu. Hlavním filosofickým průvodcem úvahy je Jacques Derrida, jehož myšlení je pojímáno jako etické memento upozorňující na riziko totalitarismu uvnitř metafyziky, nikoliv jako návrh na jeho překonání. Právě v tomto ohledu kniha vybízí k posunu od Rancierovy perspektivy k Derridově a Nancyho filosofické perspektivě. První kapitola ukazuje Rancierovo protiřečení, v němž zachovává reprezentační podmínku možnosti režimu a současně tvrdí, že se estetický režim zbavil principu reprezentace. Proti této kontradikci autorka klade Derridovo pojetí jedinečné události, které neodpovídá žádná reprezentace a žádný režim. Druhá kapitola zaměřuje pozornost na skutečnost, že přežívání události v archivu je možné pouze v její technologicky konstruované reprezentaci, kterou lze dekonstruovat. Aby mohla být událost fotograficky zobrazena, musí být fragmentarizována a orámována: parergonická technologie z ní vybírá a rámuje část, která bude uložena k dalšímu vidění. Fotografie je však uspokojivou relikvií pouze díky metonymickému schematismu, který zažehnává zneklidnění z fragmentární nedostatečnosti fotografické ruiny. Třetí kapitola uvádí Nancyho pojetí kompulzivního uchovávání fragmentů života. Zatím co pro Derridu je motorem fotografování archivní horečka, která rozpoutává násilí exprese, výrazu podstaty, Nancy tvrdí, že fotografický záznam přežije událost díky tomu, že se podrobí riskantní expozici pohledu druhého. Závěr knihy je opřen o Nancyho pojetí technologie jako nejen trpěné, ale i tvůrčím způsobem přínosné metafyzické nevyhnutelnosti. Právě díky dvojí povaze umožňuje metafyzický princip reprezentace zdánlivě nemožné: vyfotografovat vzpomínku na minulost, metonymicky ji složit z fragmentů přítomnosti.