Ctirad John

Dvojice Ctirad John a František Houdek napsali povídání o věcech nevšedních a nazvali ho Vivisectio mundi. Většinu textu této knihy tvoří dialog, tedy forma, kterou si oblíbili staří učenci (Platón, Sokrates, Galileo a další). Jde o upřímný, někdy až neúprosný slovní ping-pong dvou vzdělanců, z nichž jeden se stylizuje spíše do role nerudného pesimisty, druhý, o generaci starší, pak zůstává sám sebou, tedy laskavým optimistou. „Pan profesor se v mých očích hodně blíží ideálu člověka chytrého, moudrého i hodného zároveň. Díky této vzácné konjunkci osobních vlastností disponuje humanismem nadobyčej zažitým, rozvinutým hlubokými životními zkušenostmi - a to nejen těmi dobrými. Povídat si s ním pro mě bylo nesmírně poučné i povzbuzující,“ říká o Ctiradu Johnovi jeho „zpovědník“ František Houdek. Nu, a tito dva lidští antipodi se baví - o učení, vědě, medicíně, kariéře, ale i o lásce, cti, odpovědnosti nebo stáří a smrti, a samozřejmě také o společnosti. Své názory dokládají množstvím příkladů ze života i z literatury.

V knize se rozmlouvají spisovatelka a lékař a vzájemně konfrontují své vzpomínky na mládí. Prožívali je vpředválečné a válečné době.. Ona se spoléhá na své deníky začínající naivními poznámkami terciánky, která se posléze stává žačkou rodinné školy. Tento téměř idylický život je brutálně přerušen totálním nasazením. On je v těžší pozici – všechny své vzpomínky nosí jen v paměti. Před námi odvíjí příběh nadaného studenta gymnázia, septimána, který je uhranut divadlem, ale po maturitě ho zláká medicína. Píše se však rok 1939 a vysoké školy jsou uzavřeny nacisty. Život obou hrdinů je prodchnut i přes stísňující atmosféru předválečnou a válečnou nadšením ze života, touhou po poznání, odhodláním vzdělávat se, pomáhat mladé a posléze okleštěné republice, jak je jen možné. Cítíme nadšení dýchající z popisu všesokolského sletu, kulturních a divadelních představení, ať už je vypravěč pouhým divákem či účinkujícím. Ze všeho na čtenáře dýchá dnes už těžko pochopitelné zaujetí věcmi veřejnými, étos vlasteneckých vzdělanců první republiky.

… ptají se spisovatelka a lékař a vzájemně konfrontují své vzpomínky na mládí. Prožívali je vpředválečné a válečné době.. Ona se spoléhá na své deníky začínající naivními poznámkami terciánky, která se posléze stává žačkou rodinné školy. Tento téměř idylický život je brutálně přerušen totálním nasazením. On je v těžší pozici – všechny své vzpomínky nosí jen v paměti. Před námi odvíjí příběh nadaného studenta gymnázia, septimána, který je uhranut divadlem, ale po maturitě ho zláká medicína. Píše se však rok 1939 a vysoké školy jsou uzavřeny nacisty. Život obou hrdinů je prodchnut i přes stísňující atmosféru předválečnou a válečnou nadšením ze života, touhou po poznání, odhodláním vzdělávat se, pomáhat mladé a posléze okleštěné republice, jak je jen možné. Cítíme nadšení dýchající z popisu všesokolského sletu, kulturních a divadelních představení, ať už je vypravěč pouhým divákem či účinkujícím… Ze všeho na čtenáře dýchá dnes už těžko pochopitelné zaujetí věcmi veřejnými, étos vlasteneckých vzdělanců první republiky.

Většinu textu této knihy tvoří dialog, tedy forma, kterou si oblíbili staří učenci (Platón, Sokrates, Galileo a další). Jde o upřímný, někdy až neúprosný slovní ping-pong dvou vzdělanců, z nichž jeden se stylizuje spíše do role nerudného pesimisty, druhý, o generaci starší, pak zůstává sám sebou, tedy laskavým optimistou.„Pan profesor se v mých očích hodně blíží ideálu člověka chytrého, moudrého i hodného zároveň. Díky této vzácné konjunkci osobních vlastností disponuje humanismem nadobyčej zažitým, rozvinutým hlubokými životními zkušenostmi - a to nejen těmi dobrými. Povídat si s ním pro mě bylo nesmírně poučné i povzbuzující,“ říká o Ctiradu Johnovi jeho „zpovědník“ František Houdek. Nu, a tito dva lidští antipodi se baví - o učení, vědě, medicíně, kariéře, ale i o lásce, cti, odpovědnosti nebo stáří a smrti, a samozřejmě také o společnosti. Své názory dokládají množstvím příkladů ze života i z literatury.