Miloš Doležal

Lidé ve stínech ztracené svobody Udávat, zakazovat, věznit, vystěhovávat a zabíjet, ale také riskovat, zachraňovat, pomáhat a statečně odolávat nenávisti. Dramatické příběhy, které se odehrávají v padesátých letech dvacátého století v Československu, spojuje surová pečeť doby, různorodí jsou však jejich aktéři, jejich volby a chování. Zdálo by se, že jde o čas historiky, publicisty i pamětníky důkladně popsaný. Čtvrtý, závěrečný díl řady dokumentárních povídek Miloše Doležala však přináší dosud neznámé příběhy, které tuto periodu nasvěcují z nečekaných úhlů. Sedm statí vychází z autorova důkladného studia dokumentů a svědectví aktérů i pamětníků. A tam, kde končila předcházející autorova kniha 1945: Léto běsů, začíná tento svazek. K ponížení a sebevraždě je na podzim onoho roku dohnán sklář, filantrop a protinacistický odbojář Čeněk Císař. Ruskými „osvoboditeli“ je při ochraně své rodiny zastřelen Josef Vašíček. Nikdy nepotrestaným zůstal dozorce leopoldovské věznice Ján Blahút, který zavraždil vysočinského sedláka Václava Průšu, otce sedmi dětí. Dozorce pankrácké věznice Václav Sisel zase „klame tělem“ — naoko přísný, ve skutečnosti rozlišující muž, který z kriminálu tajně vynáší texty vězněných spisovatelů a ukrývá je pro budoucí čtenáře. Jedním z vězněných byl i básník Jan Zahradníček. Jeho pozdní propuštění a následné umírání je syrovou a smutnou pointou padesátých let. Onoho zřízení, které samo sebe nazývalo lidově-demokratické, a přitom patřilo k nejbestiálnějším v našich dějinách.

Lidé ve stínech ztracené svobody Dramatické příběhy, které se odehrávají v padesátých letech dvacátého století v Československu, spojuje surová pečeť doby, různorodí jsou však jejich aktéři, jejich volby a chování. Sedm statí vychází z důkladného studia dokumentů a svědectví aktérů i pamětníků. A tam, kde končila předcházející autorova kniha 1945: Léto běsů, začíná tento svazek. K ponížení a sebevraždě je na podzim onoho roku dohnán sklář, filantrop a protinacistický odbojář Čeněk Císař. Ruskými „osvoboditeli“ je při ochraně své rodiny zastřelen Josef Vašíček. Nikdy nepotrestaným zůstal dozorce leopoldovské věznice Ján Blahút, který zavraždil vysočinského sedláka Václava Průšu, otce sedmi dětí. Dozorce pankrácké věznice Václav Sisel je zase naoko přísný, ve skutečnosti rozlišující muž, který z kriminálu tajně vynáší texty vězněných spisovatelů. Jedním z vězněných byl i básník Jan Zahradníček. Jeho pozdní propuštění a následné umírání je syrovou a smutnou pointou padesátých let.

Devět příběhů, které Miloš Doležal vypráví v knize Tady nikdo není, jen já, přibližuje devět osudů židovských obyvatel Střední Evropy ve 20. století. Promítají se do nich velké dějinné zvraty i každodenní čas – v první světové válce, ve vícejazyčném a multikulturním meziválečném Československu, za nacistické okupace, arizace majetků a deportací do vyhlazovacích táborů, v lepším případě s útěky do exilu, u některých se zázračným návratem po válce, po níž ovšem následovalo nové zestátnění majetku a komunistická totalita. Autor se zabývá především postavami, jež jsou často přehlížené nebo považované za vedlejší, a dějiny nahlíží i skrze místa zdánlivě nepodstatná. Vnímavé, hutné a čtivé líčení zakládá na badatelských rešerších a často objevném pátrání v archivech. Podstatnou součástí knihy v grafické úpravě Luboše Drtiny jsou obrazové strany s mnoha fotografiemi a reprodukcemi dalších dobových pramenů.

Výbor z poesie 1955 - 2022

Kapitulace je podepsána, šeříky voní. Je po válce, ale svět už nikdy nebude jako dřív. Třetí díl autorem zamýšlené tetralogie. Běsi nemizí, ale spíše se v lidech zabydlují, často v rafinovaných převlecích. Čechoslováci vítají volnost a mír, ale vědomě i nevědomě navlékají hlavu do oprátky nových nesvobod. Měsíce plné šťastných návratů, nových začátků, ale i surových odplat, kamuflování pofiderních válečných kariér, sebevražd a zklamání. Dramatický příběh rodiny Šámalových a jejich nalezených dětí se protíná s příběhem lékaře a kozáka Nikolaje Kelina, který kdysi utekl z Ruska, aby se zde dočkal poválečného zatčení NKVD a jen zázrakem unikl deportaci na Sibiř. Loupežné vraždy německých farářů na Broumovsku se „potkávají“ s příběhem zachráněné velbloudice, kterou odvádějí skauti do pražské zoo. Václav Černý putuje rodným Náchodskem, čestná jednotka „partyzánů“ při odhalování pamětní desky přestřelí dráty vysokého napětí, které pak zabíjejí v davu. Ostatně je to profesor Černý, kdo na jednom místě svých vzpomínek píše: „Historiku, věz, že dějiny naší soudobé národní krize budeš musit zahájit už tou rozptýlenou a bezděkou kocovinou českých myslí v druhé půli roku pětačtyřicátého.“

Kapitulace je podepsána, šeříky voní. Je po válce, ale svět už nikdy nebude jako dřív. Třetí díl autorem zamýšlené tetralogie. Běsi nemizí, ale spíše se v lidech zabydlují, často v rafinovaných převlecích. Čechoslováci vítají volnost a mír, ale vědomě i nevědomě navlékají hlavu do oprátky nových nesvobod. Měsíce plné šťastných návratů, nových začátků, ale i surových odplat, kamuflování pofiderních válečných kariér, sebevražd a zklamání. Dramatický příběh rodiny Šámalových a jejich nalezených dětí se protíná s příběhem lékaře a kozáka Nikolaje Kelina, který kdysi utekl z Ruska, aby se zde dočkal poválečného zatčení NKVD a jen zázrakem unikl deportaci na Sibiř. Loupežné vraždy německých farářů na Broumovsku se „potkávají“ s příběhem zachráněné velbloudice, kterou odvádějí skauti do pražské zoo. Václav Černý putuje rodným Náchodskem, čestná jednotka „partyzánů“ při odhalování pamětní desky přestřelí dráty vysokého napětí, které pak zabíjejí v davu. Ostatně je to profesor Černý, kdo na jednom místě svých vzpomínek píše: „Historiku, věz, že dějiny naší soudobé národní krize budeš musit zahájit už tou rozptýlenou a bezděkou kocovinou českých myslí v druhé půli roku pětačtyřicátého.“

V životě básníka, grafika a překladatele Bohuslava Reynka patřilo přátelství s Janem Franzem mezi ty nejintenzivnější a nejniternější. Přestože byl Jan Franz, náročný literární kritik, překladatel a esejista, o osmnáct let mladší, vzniklo mezi nimi silné pouto, které přelomila až předčasná Franzova smrt (na válečné útrapy) v roce 1946. Oba spolu od počátku 30. let vedli korespondenční dialog, navzájem si hodnotili tvorbu a podporovali se v nelehkých chvílích. Navíc oba dva silně spojovalo jejich vysočinské venkovanství. Reynek žil v Petrkově u Havlíčkova Brodu, Franz (po studiích na pražské filozofické fakultě) často pobýval v rodném Jitkově u Havlíčkovy Borové. Kniha Musíme všichni někam na poušť představí příběh jejich neobyčejného přátelství, zpřístupní vzájemnou korespondenci, včetně dosud neznámých fotografií a archivních dokumentů. Edičně knihu připravil spisovatel Miloš Doležal, který se dlouhodobě věnuje odkazu obou mužů a graficky upravil Luboš Drtina. Kniha je vydávána u příležitosti 50. výročí smrti Bohuslava Reynka, tedy k 28. září 2021.

Spojenci v Normandii, v protektorátu tma Německo stále okupuje většinu kontinentální Evropy. Třetí říše vede totální válku a nepřestává vyvolávat temné běsy. Poslední měsíce druhé světové války a protektorátu jsou dobou zrychleného času, shluku dramatických dějů a rozuzlením řady příběhů. Někteří na sklonku války vysílením umírají, jiní si v obklíčení nepřátel berou život, mnozí zbaběle utíkají, další hledají své blízké, ztracené a zavlečené… Tři dokumentární povídky vyprávějí tři české příběhy. Osudy ne-okázalých hrdinů, ale také jejich pronásledovatelů, trýznitelů a vrahů. První líčí příběh zatčení, plahočení se po koncentračních táborech a smrti malíře a spisovatele Josefa Čapka. Druhá povídka přibližuje dramatickou životní cestu československého parašutisty Vladimíra Hauptvogela, vysazeného do protektorátní jámy lvové v rámci paraskupiny CHALK o Velikonocích roku 1944. Aktérkou posledního příběhu je Josefina Napravilová, žena, která po válce hledala po Evropě roztroušené lidické děti.

Spojenci v Normandii, v protektorátu tma Německo stále okupuje většinu kontinentální Evropy. Třetí říše vede totální válku a nepřestává vyvolávat temné běsy. Poslední měsíce druhé světové války a protektorátu jsou dobou zrychleného času, shluku dramatických dějů a rozuzlením řady příběhů. Někteří na sklonku války vysílením umírají, jiní si v obklíčení nepřátel berou život, další zbaběle utíkají. Čtyři dokumentární povídky vyprávějí čtyři české příběhy. Osudy neokázalých hrdinů, ale také jejich pronásledovatelů, trýznitelů a vrahů. První líčí příběh zatčení, plahočení se po koncentračních táborech a smrti malíře a spisovatele Josefa Čapka. Druhá povídka přibližuje dramatickou životní cestu československého parašutisty Vladimíra Hauptvogela, vysazeného do protektorátní jámy lvové v rámci paraskupiny CHALK o Velikonocích 1944. Doplňuje ji krátká povídka popisující poslední měsíce života poručíka Josefa Šandery, umírajícího šedesát dní v nemocnici, poté co se obklíčen gestapem pokusil spáchat sebevraždu. Aktérkou posledního příběhu je Josefina Napravilová, žena, která po válce hledala po Evropě lidické děti. Knihu doprovází množství archivních fotografií, často dosud nepublikovaných.

V knize autora Miloše Doležala, Toufarova životopisce, navštívíme místa, provázaná se životem, činností a smrtí jedné z prvních obětí komunistického režimu u nás faráře z Vysočiny Josefa Toufara (1902-1950), dnes vedle Milady Horákové nejvýmluvnějšího symbolu totalitní manipulace u nás. Hlavním územím a krajinou Toufarova života byla Vysočina jak ta moravská na Jihlavsku /rodná obec Arnolec u Polné, Zhoř aj./, tak ta česká /Zahrádka, Číhošť, Havlíčkův Brod, Chotěboř, Želiv/. Skrze sto dvacet zastavení sledujeme Toufarovu životní cestu od obce Horní Smrčná, odkud Toufarův rod pochází, a rodného Arnolce přes farní kostel ve Zhoři, kasárna v Brně, studia na gymnáziích v Havlíčkově Brodě a Chotěboři, výlety do okolí, prázdninové pobyty, vysvěcení na kněze v Hradci Králové, první působiště v Zahrádce s celou rozlehlou farností (včetně škol, kde vyučoval) a s cestami, které prochodil. Pochopitelně nemůže chybět ani Číhošť a přifařené obce, místa a události z prosince až ledna 1949-1950. A také valdická mučírna, místo úmrtí ve státním sanatoriu v Praze, hrob na Ďáblickém hřbitově. Součástí cesty jsou také lokace, kde se o osudu kněze Toufara rozhodovalo Okresní národní výbor v Ledči nad Sázavou, Ministerstvo vnitra, Státní úřad pro věci církevní. Nepřehlédnutelné místa jsou i obce a domy, kde žili svědci číhošťského úkazu či Toufarova neteř Marie, nejbližší přátelé a spolupracovníci, ale i knězův vrah Mácha. Publikace je prokomponovaným i praktickým celkem, který zve na cesty po stopách inspirativního kněze. Fotografie z minulosti (některé vůbec poprvé publikovány) a současnosti jsou doplněny střídmými texty a zajímavými detaily. Obsahuje cca 500 dobových a součastných fotografií a dokumentů.

Jaký je pád do „kalné stoky“ dějin? Jak reaguje člověk v mezních situacích? Jaké následky nese spolupráce s okupantem či úpis ďáblu? Naše novodobá historie není dlážděna jen hrdinstvím, obětavostí a zásadovostí, ale také selháváním, zrádcovstvím a kolaborací. Miloš Doležal, který se dlouhodobě zabývá postavou mučedníka komunismu faráře Josefa Toufara, se tentokrát zaměřil na období protektorátu. Stopy po hlavních aktérech jeho knihy jsou i dnes znatelné a krvavé. Autor však nesoudí lidi ani dějiny, spíše pozorně rozplétá osudové okamžiky, snaží se porozumět vnitřním pohnutkám a nahlédnout do tragické partie, kterou s člověkem rozehrává Zlo. Tři dokupovídky nejsou historickou studií, ale živým a čtivým portrétem několika temných postav: Bohuslava Bušty alias „Zwirna“, krejčího z Vysočiny, který se stal agilním konfidentem gestapa v Táboře. Oskara „Kariho“ Felkla, předválečného československého četníka, posléze příslušníka gestapa na Kladně a jednoho ze strůjců vyvraždění a vypálení Lidic, a jeho manželky. A konečně parašutisty Karla Čurdy, člena paraskupiny OUT DISTANCE, vysazeného do protektorátu na jaře 1942, který zradil své kamarády a spolupracovníky a z kterého se stal spolupracovník gestapa Karl Jerhot. Na jaře roku 1947 je Čurda naposledy focen. Alkoholicky odulý obličej vyhaslého muže, cynicky prázdný žabí pohled slabocha. Pod nosem řídký urousaný knír. Povislá ramena a nakloněná postava prozrazují rezignovanost. V jednom z obžalovacích protokolů se v kolonce Pohnutka pod Čurdovým jménem uvádí: Zvrhlost. Když se ocitl v mezní situaci a dostal se na pokraj psychických sil, vyhořel a zradil. Nenašel odvahu vzít si život a umlčet se. (ukázka z knihy)

Červen 1945. Válka skončila a krajinou táhne podivné procesí skauti ve stejnokrojích vedou (a jeden se veze) velblouda dvouhrbého, přesněji velbloudici, které říkají Pepito. Zastaví, když se spustí dešťová přeháňka. U kandelábru velbloudici přiváží, nechají ji popásat a sami si vlezou do kabiny opuštěného vojenského náklaďáku. Když se déšť přežene, vyrazí dál. Před nimi je ještě dlouhá cesta a řada úsměvných epizod. Skutečný příběh z času, kdy nastalo období obnovování nové republiky, se odehrává mezi Vysočinou a Prahou. Skupina skautů z Havlíčkova Brodu našla v lesích zatoulanou velbloudici a jak velí jedno ze skautských přikázání rozhodli se jí pomoci. A tak vznikla fenomenální akce na záchranu exotického zvířete. Cesta velbloudice a skautů trvala týden. Na trase Havlíčkův Brod - Golčův Jeníkov - Čáslav - Kutná Hora - Kolín - Úvaly až do pražské Zoo. A jako malí skauti se záchrany zvířete účastnily pozdější výrazné osobnosti literární historik Jaroslav Med, filmový režisér Miloš Forman, odpůrce komunistického režimu Roman Bubák a další. Kniha Pepito (ne)plivej! je beletristickým zpracováním tohoto příběhu. Autor Miloš Doležal po archivním výzkumu a setkávání s pamětníky napsal text, sestavený z krátkých kapitol-zastavení, ve kterých se potkává putování skautsko-velbloudí družiny, český venkov, bizarní i dramatické situace, vzájemné hovory, sen-horor, dozvuky války, opilí osvoboditelé, skautská družba s obyvateli, poválečná Praha Součástí knihy jsou jedinečné archivní fotografie ze skautské cesty a ilustrace současného výtvarníka mladší generace Jakuba Grece.

Jaký je pád do „kalné stoky“ dějin? Jak reaguje člověk v mezních situacích? Jaké následky nese spolupráce s okupantem či úpis ďáblu? Naše novodobá historie není dlážděna jen hrdinstvím, obětavostí a zásadovostí, ale také selháváním, zrádcovstvím a kolaborací. Miloš Doležal, který se dlouhodobě zabývá postavou mučedníka komunismu faráře Josefa Toufara, se tentokrát zaměřil na období protektorátu. Stopy po hlavních aktérech jeho knihy jsou i dnes znatelné a krvavé. Autor však nesoudí lidi ani dějiny, spíše pozorně rozplétá osudové okamžiky, snaží se porozumět vnitřním pohnutkám a nahlédnout do tragické partie, kterou s člověkem rozehrává Zlo. Tři dokupovídky nejsou historickou studií, ale živým a čtivým portrétem několika temných postav: Bohuslava Bušty alias „Zwirna“, krejčího z Vysočiny, který se stal agilním konfidentem gestapa v Táboře. Oskara „Kariho“ Felkla, předválečného československého četníka, posléze příslušníka gestapa na Kladně a jednoho ze strůjců vyvraždění a vypálení Lidic, a jeho manželky. A konečně parašutisty Karla Čurdy, člena paraskupiny OUT DISTANCE, vysazeného do protektorátu na jaře 1942, který zradil své kamarády a spolupracovníky a z kterého se stal spolupracovník gestapa Karl Jerhot.

Básník, rozhlasový redaktor a dokumentarista Miloš Doležal (nar. 1970) se v útlé knížce s podtitulem střepy a střepiny z městečka 70. a 80. let v Československé socialistické republice vrací do svého dětství na Vysočině a v cyklu miniatur, zápisků, tragikomických historek a drobných příběhů zaznamenává reálsocialismus v schizofrenických disproporcích, absurditě a banalitě. Normalizace učinila z figur figurky, starý svět dožívá kdesi na okraji, kariéristé se chopí příležitostí, výklad dějin je ve škole lživě překroucen a nad náměstím se vznáší hvězda, srp a kladivo. V Doslovu píše básník a esejista Josef Koutvor: Společnost 70. a 80. let se vznáší v patafyzickém vzduchoprázdnu, není usazená, a celek nepůsobí nijak malebně. Každodennost socíku byla tragikomická, groteskní, byla zkrátka k smíchu i k pláči. Doležalovy zápisky jsou expresivní, jakoby rychle vystřižené z reality a připíchnuté na nástěnku. Asi ne náhodou se jedná o univerzální dobovou formu široce rozšířené a často povinné ´lidové publicistiky´. Také Miloš Doležal pracuje s normalizační nástěnkou po svém, vystřihuje obrázky a historky a řadí je s odstupem do správných souvislostí, aby vynikla jejich absurdita a banalita. Vzpomínky na klukovská léta, jaké se obvykle píší, by asi vypadaly jinak. Shromážděný syrový materiál zápisků má sice povahu nesentimentálního dokumentu, zároveň ale nezapírá svého autora budoucího básníka a patriota Vysočiny. Zápisky Miloše Doležala jsou vklíněny mezi jeho literární tvorbu, sbírky básní a rozhlasovou publicistiku. Tvoří svorník, bez něhož by nedržela klenba. Jsou ohlédnutím na cestě, jistou bilancí i sdělením, aby se nezapomínalo.

Je třetí adventní neděle roku 1949. V malém kostelíku v Číhošti na Vysočině se při kázání faráře Josefa Toufara třikrát zakýve oltářní křížek. Do následného církevního objasňování vstoupí komunistická STB. Toufara unese a v kobkách valdického vězení nelidským mučením donutí k doznání, že kříž rozhýbal pomocí složité konstrukce sám, na příkaz z Vatikánu.

Cesty Božím (ne)časem