Libor Dvořák

Docela nenápadný prodavač malé počítačové firmy Kirill Maximov nečekaně ztratí identitu a stane se tzv. funkcionálem, tedy tvorem, který je z čísi vyšší a ne zcela jasné vůle vyřazen z běžného života a je současně obdařen výlučnými schopnostmi. Kirillovou

Paměti velitele trestné jednotky Rudé armády Autorovy živé vzpomínky se soustřeďují na období 1944-1945, kdy se jako velitel čety trestného praporu pro důstojníky Rudé armády zúčastnil sovětské ofenzívy "Bagration" a operací na Visle a Odře ve východním Německu. Sovětské trestné jednotky se staly pověstnými a kolovaly o nich historky - o útocích neozbrojených trestanců proti německým kulometům - jež autor prožil na vlastní kůži. Jeho jednotka byla pověřována nejtěžšími a nejnebezpečnějšími úkoly a její ztráty se pohybovaly kolem 80%. Kniha líčí hrůzy války, boj zblízka proti zoufale se bránícímu nepříteli, ale i milostné vzplanutí mezi mladým důstojníkem a statečnou ošetřovatelkou, která pod palbou zachraňovala životy vojáků, a jíž vděčí za život i autor. Autor vyniká v umění jak zpřístupnit detaily válečného života, hrdinství, přátelství, ale i zbabělost a zradu, a ukázat lidskou podstatu účastníků těchto jatek.

První kniha populární ruské autorky Svetlany Vasilenko, která byla přeložena do češtiny. Dramatická odysea dítěte a popis umírajícího původního světa, na jehož troskách povstává fantasmagorická (ne)skutečnost. Očima blázínka vidíme, jak vypadá Rusko minulého století, kde se mísí komunistické ideologické praktiky, brutalita NKVD, zpěvy pionýrů, mýty, ohlasy pohádek pradávné legendy a pravoslavné obřady. Nad tím vším se vznáší uměle udržovaný strach z blížící se jaderné války a nenáviděných Američanů. Vše je tu zastoupeno rovným dílem, což vytváří obraz Rusi tradiční, jurodivé. Ten z ruské literatury na dlouhá desetiletí sovětské epochy vymizel, ale jakmile to začalo být znovu možné, opět se do ní v míře vskutku vrchovaté vrátil. Svetlana Vladimirovna Vasilenko se narodila 24. ledna 1956 ve městě Kapustin Jar, v němž sídlilo sovětské kosmické středisko. Sama Vasilenko v této souvislosti ironicky říká, že prožila "kosmické dětství". V roce 1977 se přestěhovala do Moskvy, kde studovala na Gorkého literárním institutu, katedru prózy absolvovala v roce 1983. Poté navštěvovala Státní školu pro kinematografii, studia scénáristiky a režie ukončila v roce 1989. Už v době studií si získala uznání kritiků i veřejnosti. Její kniha "Za saigakami" byla označena za nejlepší novelu roku 1982. Šest let ale pak čekala, než ji knižně vyšel další titul. V roce 1988 spoluzaložila ženskou literární skupinu Nové Amazonky. V roce 1994 dostala Cenu Sergeje Einsensteina a v roce 1998 získala Blběnka titul nejlepší ruský román roku. V témže roce byla Vasilenko nominována na Bookerovu cenu a o rok později, v roce 1999, získala Nabokovu cenu. V roce 2006 pak obdržela Gorkého cenu za nejlepší prózu a byla nominována na Kazakovovu cenu za nejlepší povídku. Svetlana Vasilenko je členem a ruského PEN klubu a v roce 1996 byla zvolena prvním tajemníkem Svazu ruských spisovatelů. V současné době žije v Moskvě a vedle novinových článků a literárních prací (romány, povídky, eseje, poezie) píše také filmové scénáře. Knihy Svetlany Vasilenko byly přeloženy do dvanácti jazyků včetně japonštiny, čínštiny nebo hindštiny, v Německu, Polsku, Francii či USA jsou považovány za bestsellery.

Vánice, stejně jako předchozí česky vydaná novela Den opričnika, nezapře autorovu zálibu ve fantazii a nadsázce, v absurdních motivech a vizionářství, vpletených do toku realistického vyprávění. Vladimir Sorokin se v ní vrací k tématu, které dobře známe z klasické ruské literatury - k tématu strastiplné cesty mrazivou vánicí. Venkovský lékař Garin se bezpodmínečně musí dostat do vzdálené vesnice a aplikovat jejím obyvatelům vakcínu proti smrtelné exotické nemoci, "černuše". Protože na přepřahací stanici nesežene čerstvý potah, je nucen najmout si místního drobného a tichého mužika Kucku a jeho poněkud podivný dopravní prostředek, tzv. samohyb, poháněný padesátkou maličkých koníků velikosti koroptví. A tato bizarní ekipa se vypraví do zmrzlé krajiny a počínající sněhové vichřice. V klasickém příběhu pána a jeho sluhy udělá Kucka všechno pro to, aby s doktorem dojeli. Do vesnice je to jen sedmnáct verst, ale jejich pouť se stále protahuje: nejprve na dva dny, pak na tři, na čtyři - cesta závějemi a vánicí chystá stále nové překážky: zmrzlého obra, tajemné čtyřstěny, svůdnou mlynářku s jejím mužem-trpaslíkem, zlověstně vyjící vlky. A síly ubývají… Povede se lékaři zachránit nakaženou vesnici? Román je dobrodružným vyprávěním v žánru sci-fi, parodií na výstřelky dnešní civilizace, ale současně i velkou metaforou strastiplné cesty ruské inteligence. Sám autor o něm napsal: "Smysl ruského života spočívá ve fyziologickém přežití. A ruský život - to je mučivě hrdinské zdolávání prostoru. Stát v tomto procesu není náš spojenec, ale nepřítel. Náš stát je přece taky taková věčná vánice, s níž musí obyvatelstvo neustále zápolit. Proto je u nás tak velký a přímo hmatatelný rozdíl mezi exteriérem a interiérem, mezi útulností domova a špinavou, agresivní a nezkultivovanou ulicí. Jakmile doma otevřete venkovní dveře, ocitáte se ve všudypřítomné sociální vánici."

Pomocný dělník, stěhovák, omonovec, pracovník bezpečnostní agentury, čečenský veterán tohle vše má za sebou jinak vysokoškolsky vzdělaný Zachar Prilepin (1975), který publikuje od roku 2003. Kniha Botky plné vodky přináší jedenáct až brutálních pří běhů o přátelství, zradě, lásce i věrnosti. Odehrávají se tu historky kruté a tragické, ale někdy zároveň velmi komické. Což je ostatně pro mimořádně svébytnou Prilepinovu poetiku příznačné. Pro nás, Středoevropany, je to navíc velmi syrové svědectví o bezútěšném bytí postsovětského Ruska.

Autorka působila za druhé světové války jako tlumočnice jedné z obávaných sovětských jednotek SMERŠ. S ní putuje až do Vůdcova bunkru a stává se hlavním aktérem historie kolem pitvy ostatků Hitlera a jeho ženy. Právě ona odkrývá světu, jak to bylo se vznikem mýtů o Hitlerově přežití a jakou roli v této kauze sehrál Stalin. Napjatým berlínským událostem však předchází dlouhá, čtyři roky trvající cesta Ruskem, Polskem a Německem. Rževská slučuje přímou osobní zkušenost s odstupem, který pramení jak z její specifické pozice překladatelky, která se snaží lidsky porozumět aktérům z obou stran konfliktu, tak z jejího pacifistického přesvědčení. Výsledkem je obraz, který je pravým opakem černobílého vidění.