Libor Dvořák strana 2 z 2

Román Vladimíra Sorokina Telurie (rusky vyšel v říjnu 2013) je jakousi svéráznou odpovědí na otázku Umberta Eca: Vstoupili už jsme do epochy nového středověku, nebo na nás ta středověká budoucnost čeká za nejbližší zátočinou? Sorokin jako by Ecovi odpovídal: Nový středověk je náš společný celoevropský úděl… Děj knihy se odehrává v roce 2054 po dvou evropsko-islámských válkách, které ze „staré“ (tedy současné Evropy) nenechávají kámen na kameni: V této nové Evropě opět potkáváme křižáky, novou šlechtu, kentaury, opričníky (a vůbec řadu reálií ze Dne opričníka), pravoslavné komunisty, obyvatele SSSR (čti Stalinské sovětské socialistické republiky), templáře, kteří se stanou zachránci Evropy, a ti všichni hledají nový řád a nové absolutno, případně nový ráj, jenž si někteří navozují novým narkotikem, působícím i několik měsíců – telurovými hřeby, odborně zatloukanými rovnou do mozku. Román má padesát kapitol, z nichž každá je napsána zcela jiným jazykem a vždy ze zcela nových, neopakujících se ideových pozic. Je to Evropa, která není schopna se dohodnout, Evropa zachvácena všeobecným zmatením pořádků a hodnot, z něhož jde mráz po zádech.

Román Vladimíra Sorokina Telurie (rusky vyšel v říjnu 2013) je jakousi svéráznou odpovědí na otázku Umberta Eca: Vstoupili už jsme do epochy nového středověku, nebo na nás ta středověká budoucnost čeká za nejbližší zátočinou? Sorokin jako by Ecovi odpovídal: Nový středověk je náš společný celoevropský úděl… Děj knihy se odehrává v roce 2054 po dvou evropsko-islámských válkách, které ze „staré“ (tedy současné Evropy) nenechávají kámen na kameni: V této nové Evropě opět potkáváme křižáky, novou šlechtu, kentaury, opričníky (a vůbec řadu reálií ze Dne opričníka), pravoslavné komunisty, obyvatele SSSR (čti Stalinské sovětské socialistické republiky), templáře, kteří se stanou zachránci Evropy, a ti všichni hledají nový řád a nové absolutno, případně nový ráj, jenž si někteří navozují novým narkotikem, působícím i několik měsíců – telurovými hřeby, odborně zatloukanými rovnou do mozku. Román má padesát kapitol, z nichž každá je napsána zcela jiným jazykem a vždy ze zcela nových, neopakujících se ideových pozic. Je to Evropa, která není schopna se dohodnout, Evropa zachvácena všeobecným zmatením pořádků a hodnot, z něhož jde mráz po zádech.

Gaito Ivanovič Gazdanov, doma v Rusku až do 90. let minulého století prakticky neznámý, postupně získává další a další ruské čenáře a také proslulost jednoho z nejzajímavější ruských prozaiků moderní doby, o čemž svědčí nová vydání jeho knih ve světě. Jeho výrazně autobiografický román Přízrak Alexandra Wolfa je dalším příběhem viny a trestu: Velmi mladý ústřední hrdina je přesvědčen, že během občanské války v jižním Rusku zabil člověka. Tato představa ho pronásleduje (už po útěku do Turecka a pak do Francie) po celý život – až nakonec z povídky jistého Alexandra Wolfa, přesně popisující tento traumatický zážitek, zjistí, že jeho domnělá oběť žije... Přízrak Alexandra Wolfa je román, v němž se neopakovatelný gazdanovský psychologismus a filozofující nota volně prolínají s tradicí kdysi velmi módního evropského existencialismu; využívá však také prvků dobrodružné prózy či kvalitní evropské detektivky.

Kultovní Limonovův román ze sedmdesátých let je autobiografickým obrazem autorova amerického pobytu. V tomto příběhu Amerika velká očekávání mladého sovětského literárního bohéma nenaplňuje: dává mu sice svobodu, ale kromě ní už jen sociální dávky. Právě americká zkušenost (do USA přišel v roce 1974) nasadila ostruhy jeho živelnému levičáctví, jehož se nevzdal dodnes. "Edáček" je dnes, stejně jako kdysi, v Rusku běžně vnímán jako literární opovážlivost hraničící s pornografií. Především je to ale drásavý milostný román, příběh chorobně sebevědomého egocentrika, jehož Amerika trestá za neúspěch a bere mu to nejdražší, co v životě má - ženu Jelenu. Autor Eduard Veniaminovič Limonov (vlastním jménem Savenko) se narodil roku 1943 v Dzeržinsku do rodiny nižšího důstojníka státní bezpečnosti. Téměř dvě desítky let žil v emigraci. Po rozpadu Sovětského svazu se vrátil do Ruska a začal se věnovat velmi kontroverzní politické dráze. V uplynulých deseti letech se stal autorem či spoluautorem nejslavnějších projektů tzv. nesystémové opozice.

Vypravěč - chlapec, jemuž soused jeho rodičů z chatové osady, přijímaný celou rodinou jako jakýsi adoptivní Druhý děda, zachránil život tím, že mu poskytl krev pro transfuzi a sám při tom shodou okolností zemřel, začne pátrat po minulosti tohoto člověka, o němž prakticky vůbec nic neví a pouze tuší, že tento slepý starý muž, který se do vypravěčovy rodiny jaksi samozřejmě vetřel, má za sebou něco neblahého. Když dospěje, stane se geologem (stejně jako autor) a na svých cestách po dálném severu pátrá po stopách Druhého dědy, jehož krev mu koluje v žilách. Všude naráží na ztrácející se zbytky stalinských lágrů a mizející památku zmařených životů. V téměř pikareskním románu s minimálním dějem, bez dialogů a bez pojmenovaných postav, psaném v ich-formě, se formou jakéhosi mysticky dobrodružného thrilleru postupně dovídáme, o minulosti Druhého dědy, o jeho působení ve funkci náčelníka gulagového lágru, který má na svědomí tisíce lidských životů i životy svého malého syna a své ženy. Mimořádná kniha, která jako by stavěla most z rozplizlé ruské současnosti přes perestrojku do dob stalinismu. Kritička Olga Lebjoduškina o Lebeděvově románu napsala: "Tato kniha je dnes jediná, která se ujímá těžkého úkolu historického doznání, s nímž ruská společnost nechce nic mít. Sergej Lebeděv pokládá své mučivé otázky v zemi, kde - na rozdíl od nacistických zločinců - nebyl nikdy odsouzen žádný vládce koncentračního tábora a žádný velitel popravčího komanda nestanul před soudem. Nikdo zde tedy nemůže říci, že v jeho žilách nekoluje krev katů, i kdyby třeba nebyl jejich potomkem…"

Autorka působila za druhé světové války jako tlumočnice jedné z obávaných sovětských jednotek SMERŠ. S ní putuje až do Vůdcova bunkru a stává se hlavním aktérem historie kolem pitvy ostatků Hitlera a jeho ženy. Právě ona odkrývá světu, jak to bylo se vznikem mýtů o Hitlerově přežití a jakou roli v této kauze sehrál Stalin. Napjatým berlínským událostem však předchází dlouhá, čtyři roky trvající cesta Ruskem, Polskem a Německem. Rževská slučuje přímou osobní zkušenost s odstupem, který pramení jak z její specifické pozice překladatelky, která se snaží lidsky porozumět aktérům z obou stran konfliktu, tak z jejího pacifistického přesvědčení. Výsledkem je obraz, který je pravým opakem černobílého vidění.

Autorka působila za druhé světové války jako tlumočnice jedné z obávaných sovětských jednotek SMERŠ. S ní putuje až do Vůdcova bunkru a stává se hlavním aktérem historie kolem pitvy ostatků Hitlera a jeho ženy. Právě ona odkrývá světu, jak to bylo se vznikem mýtů o Hitlerově přežití a jakou roli v této kauze sehrál Stalin. Napjatým berlínským událostem však předchází dlouhá, čtyři roky trvající cesta Ruskem, Polskem a Německem. Rževská slučuje přímou osobní zkušenost s odstupem, který pramení jak z její specifické pozice překladatelky, která se snaží lidsky porozumět aktérům z obou stran konfliktu, tak z jejího pacifistického přesvědčení. Výsledkem je obraz, který je pravým opakem černobílého vidění.

Autorka působila za druhé světové války jako tlumočnice jedné z obávaných sovětských jednotek SMERŠ. S ní putuje až do Vůdcova bunkru a stává se hlavním aktérem historie kolem pitvy ostatků Hitlera a jeho ženy. Právě ona odkrývá světu, jak to bylo se vznikem mýtů o Hitlerově přežití a jakou roli v této kauze sehrál Stalin. Napjatým berlínským událostem však předchází dlouhá, čtyři roky trvající cesta Ruskem, Polskem a Německem. Rževská slučuje přímou osobní zkušenost s odstupem, který pramení jak z její specifické pozice překladatelky, která se snaží lidsky porozumět aktérům z obou stran konfliktu, tak z jejího pacifistického přesvědčení. Výsledkem je obraz, který je pravým opakem černobílého vidění.

Drsný a často nelítostný - takový je v zásadě svět významné současné ruské autorky Svetlany Vasilenko. Po románu Blběnka (Pulchra 2010), kterým se poprvé představila české veřejnosti, přichází v roce 2011 nakladatelství s povídkovým sborníkem (rozsah em jednotlivé texty připomínají spíše novely), tedy žánrem, v němž je Svetlana Vasilenko nejsilnější a taky nejúspěšnější. V knize se opět setkáváme s nepřikrášleným prostředím současného, v mnoha ohledech stále ještě dosti drsného sovětského Ruska. Dostáváme se mezi hrdiny takzvaně lidové, až se nejednou ocitáme někde na samém okraji onoho příslovečného "lidu". Hlavními protagonisty příběhů jsou velmi často ženy. Svetlana Vasilenko je mistryně jasného, úsporného, přehledného a zároveň obrazivé ho a barvitého stylu vyprávění. Zároveň umí najít a vypodobnit zvláštní poetiku míst jinak prvoplánově nepoetických, jako jsou velké stavby, průmyslová města či naopak bezútěšné zapadlé vesnice a podobně. Spolu s texty S. Vasilenko vnikl do českého l iterárního prostředí fenomén tolik zajímavé současné ruské literární školy. Podle novely Šamara byl natočen stejnojmenný film, kde je Vasilenko autorkou scénáře. Film získal prestižní mezinárodní ocenění Yvese Montanda. Bestseller v Rusku, USA, pře ložen do mnoha jazyků.

Vánice, stejně jako předchozí česky vydaná novela Den opričnika, nezapře autorovu zálibu ve fantazii a nadsázce, v absurdních motivech a vizionářství, vpletených do toku realistického vyprávění. Vladimir Sorokin se v ní vrací k tématu, které dobře známe z klasické ruské literatury - k tématu strastiplné cesty mrazivou vánicí. Venkovský lékař Garin se bezpodmínečně musí dostat do vzdálené vesnice a aplikovat jejím obyvatelům vakcínu proti smrtelné exotické nemoci, "černuše". Protože na přepřahací stanici nesežene čerstvý potah, je nucen najmout si místního drobného a tichého mužika Kucku a jeho poněkud podivný dopravní prostředek, tzv. samohyb, poháněný padesátkou maličkých koníků velikosti koroptví. A tato bizarní ekipa se vypraví do zmrzlé krajiny a počínající sněhové vichřice. V klasickém příběhu pána a jeho sluhy udělá Kucka všechno pro to, aby s doktorem dojeli. Do vesnice je to jen sedmnáct verst, ale jejich pouť se stále protahuje: nejprve na dva dny, pak na tři, na čtyři - cesta závějemi a vánicí chystá stále nové překážky: zmrzlého obra, tajemné čtyřstěny, svůdnou mlynářku s jejím mužem-trpaslíkem, zlověstně vyjící vlky. A síly ubývají… Povede se lékaři zachránit nakaženou vesnici? Román je dobrodružným vyprávěním v žánru sci-fi, parodií na výstřelky dnešní civilizace, ale současně i velkou metaforou strastiplné cesty ruské inteligence. Sám autor o něm napsal: "Smysl ruského života spočívá ve fyziologickém přežití. A ruský život - to je mučivě hrdinské zdolávání prostoru. Stát v tomto procesu není náš spojenec, ale nepřítel. Náš stát je přece taky taková věčná vánice, s níž musí obyvatelstvo neustále zápolit. Proto je u nás tak velký a přímo hmatatelný rozdíl mezi exteriérem a interiérem, mezi útulností domova a špinavou, agresivní a nezkultivovanou ulicí. Jakmile doma otevřete venkovní dveře, ocitáte se ve všudypřítomné sociální vánici."

Na jedné straně existuje Les, kde je všechno jinak – nábytek, oděvy a věci denní potřeby tu vyrůstají ze země, hlína chutná a je výživná jako sýr, houba zaroste celé vesnice – je to tajuplný, nepochopitelný prostor, kde se pohybují mrtváci a kam se pozemšťan sám neodváží. Na druhé straně si lidé sami vytvářejí stejně absurdní svět nesmyslných, protiřečících si byrokratických předpisů, zákazů a příkazů, které je nutí chovat se stejně nepochopitelně.

Román Třicátá Mariina láska Vladimíra Sorokina (autora knihy Den orpičníka) byl napsán již v 80. letech, přesto byl v Rusku publikován teprve 25 let po svém vzniku. Šokoval a dráždil nejen sovětské aparátčiky, ale i později ruské nacionalisty do té míry,

První kniha populární ruské autorky Svetlany Vasilenko, která byla přeložena do češtiny. Dramatická odysea dítěte a popis umírajícího původního světa, na jehož troskách povstává fantasmagorická (ne)skutečnost. Očima blázínka vidíme, jak vypadá Rusko minulého století, kde se mísí komunistické ideologické praktiky, brutalita NKVD, zpěvy pionýrů, mýty, ohlasy pohádek pradávné legendy a pravoslavné obřady. Nad tím vším se vznáší uměle udržovaný strach z blížící se jaderné války a nenáviděných Američanů. Vše je tu zastoupeno rovným dílem, což vytváří obraz Rusi tradiční, jurodivé. Ten z ruské literatury na dlouhá desetiletí sovětské epochy vymizel, ale jakmile to začalo být znovu možné, opět se do ní v míře vskutku vrchovaté vrátil. Svetlana Vladimirovna Vasilenko se narodila 24. ledna 1956 ve městě Kapustin Jar, v němž sídlilo sovětské kosmické středisko. Sama Vasilenko v této souvislosti ironicky říká, že prožila "kosmické dětství". V roce 1977 se přestěhovala do Moskvy, kde studovala na Gorkého literárním institutu, katedru prózy absolvovala v roce 1983. Poté navštěvovala Státní školu pro kinematografii, studia scénáristiky a režie ukončila v roce 1989. Už v době studií si získala uznání kritiků i veřejnosti. Její kniha "Za saigakami" byla označena za nejlepší novelu roku 1982. Šest let ale pak čekala, než ji knižně vyšel další titul. V roce 1988 spoluzaložila ženskou literární skupinu Nové Amazonky. V roce 1994 dostala Cenu Sergeje Einsensteina a v roce 1998 získala Blběnka titul nejlepší ruský román roku. V témže roce byla Vasilenko nominována na Bookerovu cenu a o rok později, v roce 1999, získala Nabokovu cenu. V roce 2006 pak obdržela Gorkého cenu za nejlepší prózu a byla nominována na Kazakovovu cenu za nejlepší povídku. Svetlana Vasilenko je členem a ruského PEN klubu a v roce 1996 byla zvolena prvním tajemníkem Svazu ruských spisovatelů. V současné době žije v Moskvě a vedle novinových článků a literárních prací (romány, povídky, eseje, poezie) píše také filmové scénáře. Knihy Svetlany Vasilenko byly přeloženy do dvanácti jazyků včetně japonštiny, čínštiny nebo hindštiny, v Německu, Polsku, Francii či USA jsou považovány za bestsellery.

Skutečně novodobé zpracování ruských dějin bez cenzury a zamlčování. Naši vynikající historici a univerzitní učitelé nově hodnotí ruské dějiny od počátku po dnešek. Přehledy panovnických dynastií Rjurikovců a Romanovců. Přehled představitelů sovětského Ruska, SSSR a Ruské federace. Chronologie důležitých událostí. 210 vyobrazení, 21 map. Bibliografie na s. 532-537.

Paměti velitele trestné jednotky Rudé armády Autorovy živé vzpomínky se soustřeďují na období 1944-1945, kdy se jako velitel čety trestného praporu pro důstojníky Rudé armády zúčastnil sovětské ofenzívy "Bagration" a operací na Visle a Odře ve východním Německu. Sovětské trestné jednotky se staly pověstnými a kolovaly o nich historky - o útocích neozbrojených trestanců proti německým kulometům - jež autor prožil na vlastní kůži. Jeho jednotka byla pověřována nejtěžšími a nejnebezpečnějšími úkoly a její ztráty se pohybovaly kolem 80%. Kniha líčí hrůzy války, boj zblízka proti zoufale se bránícímu nepříteli, ale i milostné vzplanutí mezi mladým důstojníkem a statečnou ošetřovatelkou, která pod palbou zachraňovala životy vojáků, a jíž vděčí za život i autor. Autor vyniká v umění jak zpřístupnit detaily válečného života, hrdinství, přátelství, ale i zbabělost a zradu, a ukázat lidskou podstatu účastníků těchto jatek.

Docela nenápadný prodavač malé počítačové firmy Kirill Maximov nečekaně ztratí identitu a stane se tzv. funkcionálem, tedy tvorem, který je z čísi vyšší a ne zcela jasné vůle vyřazen z běžného života a je současně obdařen výlučnými schopnostmi. Kirillovou