Mircea Eliade strana 3 z 3

Sv. 2: Dějiny náboženského myšlení představují Eliadeho poslední velké dílo. Na rozdíl od své starší knihy Traité dhistoire des religions, kde se pokusil o systematický výklad morfologie projevů posvátna napříč nejrůznějšími kulturami i dějinnými epochami, líčí zde Eliade jednotlivá náboženství lidstva v jejich dějinách; toto dílo zároveň vyjadřuje autorovo přesvědčení o základní jednotě náboženských dějin lidstva, které zároveň ukazuje jako dějiny krizí, inovací a proměn náboženského vědomí člověka, které se nepřestává vyvíjet. Druhý svazek Dějin je věnován náboženstvím starověké Číny, Indie, Evropy a Íránu a také judaismu až po vznik křesťanství. Přeložili K. Dejmalová, M. Lyčka, J. Našinec, B. Patočková, P. Sadílková a O Spěváková.

Sv 1: První díl Dějin náboženského myšlení - proslulého díla, do něhož rumunský historik náboženství shrnul výsledky své celoživotní práce - Od doby kamenné po eleusinská mystéria zachycuje nejstarší vrstvy dějin náboženství lidstva, od prvních projevů v prehistorickém období, přes zaniklé civilizace starého Egypta, Mezopotámie, Íránu nebo Chetitské říše, až po rané fáze velkých světových náboženství na území Indie, Izraele a Řecka. Přeložili K. Dejmalová, F. Karfík, M. Lyčka, J. Našinec a B. Patočková.

"Az ind bölcs számára nem az igazság birtoklása a fő cél, hanem a megszabadulás, az abszolút szabadság kivívása. Mindazt az áldozatot, amelyet az európai filozófus kész meghozni a puszta igazságnak magának az eléréséért..., az ind bölcs csakis a megszabadulás kivívásáért hozza meg. "Megszabadulni" annyit tesz, mint áttörni egy másik létsíkba, fölvenni egy másik, az emberit meghaladó létmódot. Ez pedig nem csupán azt jelenti, hogy Indiában a metafizikai tudás az elszakadás és a halál kategóriáin keresztül fogalmazódik meg (aki "áttöri" az emberi létet, az "meghal" mindannak a számára, ami addig emberi volt), hanem azt is, hogy ennek az ismeretnek szükségképpen misztikus természetű folytatása van: újjászületés egy feltételektől nem függő létmódba, vagyis megszabadulás, az abszolút szabadság."

Mircea Eliade (1907–1986), bukurešťský rodák, historik náboženství a literát, ve své románové fresce předkládá dokonalý příklad toho, jak dialektika posvátného a světského, která je úhelným kamenem autorovy fenomenologie náboženství, funguje v kontextu prozaického díla. Na ústřední postavě Ştefana Vizira, který se snaží najít absolutní lásku a zároveň vyvázat z přítomného času poznamenaného „terorem dějin“, je patrný kosmogonický mimetismus, jenž tvoří základ jeho mnohdy nepochopitelného jednání. Z pohledu čtenáře je však i toto hledání skryté, neboť jeho hlavní etapy se dají sotva rozeznat od víceméně běžných událostí v životě rumunského intelektuála v době mimořádných dějinných krizí (nástup fašismu, pokus Železné gardy o puč, vojenská diktatura maršála Antonesca, druhá světová válka, ruská okupace a nastolení surového stalinského režimu).

Proslulý historik náboženství, filozof, spisovatel a publicista (1907–1986) vypovídá o svém dětství v Bukurešti za první světové války, o prvních přátelstvích, zálibách pro přírodní vědy, filozofii a literaturu i o svém pozdějším odjezdu do Kalkaty, který předurčil jeho další životní dráhu. V Indii studoval pod vedením filozofa S. Dásgupty, žil v poustevně na břehu Gangy a hlavně si osvojoval myšlenkové dědictví jógy. Po návratu do vlasti se čile účastnil kulturního dění, na Bukurešťské univerzitě přednášel dějiny indické filozofie a dostalo se mu uznání i jako romanopisci. Ve 2. polovině 30. let sice musel pro údajnou nemorálnost svých prozaických děl, napadaných tradicionalisty, z univerzity odejít, vstoupil do diplomatických služeb a působil v Anglii a Portugalsku, ale jeho literární tvorba a badatelská činnost tím nikterak neutrpěla. Po 2. světové válce se do Rumunska, kde byl uznáván za vůdčí intelektuální osobnost své generace, již nevrátil a jako historik náboženství musel znovu začínat od píky, než se mu dostalo plného uznání ve Francii a posléze ve Spojených státech, kde pro něho zvlášť zřídili katedru. Když jako rozhořčený mladý muž v roce 1927 vyhlašoval válku „stařešinům“ a vyzýval mladé tvůrce, aby pracovali tak, jako by před sebou měli poslední rok života, zároveň tím bezděky vytyčil svůj vlastní životní program. Eliadův život je vskutku naplněn tvořivou, činorodou prací, jejímž výsledkem je rozsáhlé badatelské dílo světového významu. V Pamětech se pokouší podat co nejplastičtější obraz světa, jehož skrytý smysl se vždycky snažil postihnout, a na pozadí velkých dějinných událostí nám umožňuje krok za krokem sledovat svůj odborný růst. Činí tak poutavou formou, která prozrazuje autorovu beletristickou průpravu.

Čtvrtý, závěrečný svazek byl napsán řadou významných specialistů, religionistů a etnologů, neboť Eliade krátce před svou smrtí již neměl dost sil, projekt sám dokončit. Dvanáct kapitol je věnováno především náboženským světům Austrálie, Oceánie, Japonska, Číny, Indonésie, západní a východní Afriky a Severní, Jižní a centrální Ameriky. Poslední kapitola se zabývá náboženskou kreativitou a procesem sekularizace v Evropě od dob osvícenství se zvláštním zaměřením na německou filosofii.

Mircea Eliade a vallást, ezt a szimbolikus létgyakorlatot tekinti a különböző kultúrák közötti közvetítő elemnek. Így kutatásai is mindenekelőtt azokra a nyelvi fordulatokra, illetve magatartásbeli helyzetekre összpontosulnak, melyek egy volt, illetve jövőbeni kulturális egyneműség ... Folytatás ›› egykori vagy épp eljövendő emlékezetét őrzik, ígérik. Számára a vallásban az az emberi lényeg mutatkozik meg mely antropológiai sajátja minden halandónak, s ami az istenhit elegyítő vonzerejében a kultúrfokok egyenetlenségeit perspektivikusan megszüntetni képes. Eliade a kultúrát az egyénnek a mindenségben való lélektani jelenléteként fogja fel, s e tekintetben a valaha elveszett s az "örök visszatérés" hitében egykoron feltétlenül visszaszerezhető egzisztenciális egység letéteményesének is az individuumot tekinti. Míg vallástörténeti kutatásaiban a lét egyneműségének mitikus hagyományát akarja újjáteremteni, addig szépprózai művei inkább a külvilág formabontó hatásaival foglalkoznak. A Kelet Európából rég kiszakadt, román származású tudós ösztöneiben azóta is elevenen őrzi szűkebb szülőhazája sajátos, ellentmondásos dimenzióit. Regényei, novellái e dimenziók disszonanciáját ötvözik az anyanyelv elveszett harmóniáival. A(z) A szent és a profán (Könyv) szerzője Mircea Eliade.

První železo získával člověk z meteoritů, a proto mu přisuzoval týž posvátný charakter jako nebesům, odkud pocházelo. Stejně pohlížel i na ty, kdo se železem a s kovy vůbec pracovali - na horníky, hutníky a kováře. Kniha Kováři a alchymisté není historií alchymie. Autor v ní pouze sleduje vývoj některých prastarých mýtů, rituálů a symbolů, které začaly být spojovány se zmíněnými řemesly a později i s alchymisty. Shrnuje zde poznatky publikované v jeho starších, rumunsky psaných pracích, ale rozšiřuje je o poznatky novější a přibližuje je myšlení poválečné Evropy. Na pozadí dávných mýtů a symbolů vyvstává příběh prastarého snu o tom, že člověk ovládne přírodu (nebo také Přírodu, chápanou jako hierofanii), v jejím díle bude pokračovat lépe a rychleji a sám zaujme místo Času. Jak podotýká Eliade, tento sen se uskutečnil teprve nedávno - za cenu toho, že příroda i práce ztratily svůj posvátný charakter a člověk se ocitl v "odcizeném světě". Odvěký sen se tak stal pastí, z níž bude těžké najít východisko.