Mircea Eliade

Světoznámý historik náboženství Mircea Eliade (1907-1986), jehož odborné dílo i poválečná tvorba prozaická jsou českému čtenáři známy už téměř v úplnosti, se nyní představuje i jako dramatický autor. O problematiku divadla se zajímal už od mládí, jeho úvahy však nikdy nevykrystalizovaly v nějakou ucelenou teorii, najdeme je roztroušené především v jeho poválečné novelistice a románech Svatojánská noc a Devatenáct růží. Modernistické, prvotní posvátnosti zbavené pojetí divadla, se podle Eliada už vyčerpalo a vyvstává potřeba návratu k pramenům, neboť „divadlo by se velice záhy mohlo stát novou eschatologií nebo soteriologií, technikou spásy“. Jeho vlastní hry v duchu těchto představ hojně odkazují ke světovým mytologiím. Ifigenie, vystavená na půdorysu známé antické tragédie, je tak obohacena o prvky z rumunského lidového bájesloví, o motiv smrti jako kosmické svatby a tvůrčí oběti, jež doprovází každé velké dílo. Ve hře Kameny a lidé, založené na dichotomii vědec – umělec Eliade krom jiného odkazuje k mytologii kamenů a labyrintu, ve hře Nekonečný sloup pak na díle sochaře Constantina Brâncuşie ilustruje starobylou, předkřesťanskou symboliku sloupu podepírajícího nebeskou klenbu, symboliku extatického vzestupu, letu a transcendence.

Iniciace je soubor rituálů, kultů, obřadů a zkoušek, po nichž následuje zásadní změna náboženského a sociálního statusu osoby, která iniciaci podstupuje. Vstupuje do chaosu a poodstupuje rituální smrt, stává se jakousi tabulou rasou a začíná znovu, aby se z přírodního tvora mohla stát součástí duchovního života svého společenství – bytostí spojenou s bohy, předky a tím, jak se věci na „počátku“ staly. Eliade ve svém pečlivě podloženém díle porovnává archaické iniciace v rámci různých kultur na všech kontinentech (Amerika, Austrálie, šamanismus, Indie…), zabývá se iniciací mužů i žen, rolí tajných společností, válečnickými rity i iniciací v rámci velkých náboženství, zejména křesťanství. Ve všech iniciacích potvrzuje podobnou posvátnou zkušenost – zážitek nerozlučného pouta mezi lidmi a světem bohů, duchů, zvířat, předků a přírody.

Obecný úvod do fenomenologického a historického studia náboženství z pera klasika moderní religionistiky určený pro široké publikum. Jednotlivé kapitoly knihy pojednávají o vztahu posvátného a profánního na rovině prostoru, času, přírody a lidského života.

Stejně jako drtivá většina Eliadových próz vzniklých v emigraci také v Devatenácti růžích a Peleríně se autor vrací do Rumunska, především do rodné Bukurešti — i v povídce Ve stínu lilie, jejíž děj se odehrává ve Francii, najdeme četné odkazy k místům, s nimiž jsou životy emigrantů spojeny. Postavy, které tento prostor obývaly, vytvářejí realitu, jež přesvědčivě vítězí nad tou, v níž se pohybují v současné době, a vede je k objevu a pochopení určitého nadosobního prvku, racionálním duchem moderního člověka sotva přijatelného. Děj próz se také často odvíjí na pozadí rozjetého mechanismu totalitní moci, jež hledá nepřítele i tam, kde žádný není. Autor zde udílí lekci, jak přežít v totalitním systému — nenechat se jím manipulovat, ba naopak manipulovat jím ve prospěch své vlastní individuální svobody. Poslání těchto próz, vznikajících v exilu v době, kdy v Rumunsku docházelo k postupnému „utahování šroubu“, vyznívá nakonec optimisticky: dokud budou existovat výjimeční jedinci, schopní zachovat si svou vnitřní svobodu, lidstvo bude mít pořád šanci.

V knize Mýtus a skutečnost shrnuje autor dosavadní poznatky o mýtu. Zamýšlí se nad jeho definicí, zabývá se jeho strukturou a funkcí a dále probírá tematicky jednotlivé typy mýtů. Všímá si mýtů o původu a kosmogonických mýtů, mýtů a rituálů obnovy, mýtů o konci světa, mýtů návratu, mýtů přežívajících v křesťanství i v moderním světě, a to včetně vztahu mýtu a sdělovacích prostředků.

Jedna z nejvýznamnějších prací známého rumunského badatele, pojednává o základních pojmech historie náboženství. Autor se v této knize zabývá povahou posvátna, různými typy božstev, stěžejními náboženskými symboly a jevy, posvátným prostorem i časem a morfologií a funkcí mýtů. MEDAILON AUTORA: Mircea Eliade (1907 - 1986), rumunský religionista, historik a filosof náboženství, spisovatel, esejista, kritik, profesor a diplomat. Tři roky pobýval v Indii, kde se učil sanskrt a jógu; toto období je považováno za jedno z nejdůležitějších v jeho životě. Učitelem se mu stává indický filozof Surendranáth Dasgupta. Nejprve pobývá u něho, později odchází meditovat do himálajského kláštera. Po návratu z Indie vydává své vzpomínky a v roce 1933 román Maitreyi, který ho okamžitě v Rumunsku proslaví. Ve svém díle o dějinách náboženství je nejvíce ceněn pro spisy o šamanismu, józe a kosmologických mýtech. Jeho myšlení bylo značně ovlivněno dílem tradicionalistické školy, které také popularizoval. Ve svých autobiografických a fantasy titulech se věnoval především osobní náboženské zkušenosti pravoslavného věřícího. Mircea Eliade své myšlenky zakládá především na termínu posvátna. To se podle něj může projevovat například v nějakém předmětu či rostlině.

Sv. 3: Dějiny náboženského myšlení představují Eliadeho poslední velké dílo. Na rozdíl od své starší knihy Traité dhistoire des religions, kde se pokusil o systematický výklad morfologie projevů posvátna napříč nejrůznějšími kulturami i dějinnými epochami, líčí zde Eliade jednotlivá náboženství lidstva v jejich dějinách. Toto dílo vyjadřuje autorovo přesvědčení o základní jednotě náboženských dějin lidstva, které zároveň ukazuje jako dějiny krizí, inovací a proměn náboženského vědomí člověka, jež se nepřestává vyvíjet. Třetí svazek Dějin je věnován náboženstvím starověké Eurasie, křesťanství po dobu křesťanských reforem, islámu, judaismu až po chasidismus a tibetským náboženstvím.

První železo získával člověk z meteoritů, a proto mu přisuzoval týž posvátný charakter jako nebesům, odkud pocházelo. Stejně pohlížel i na ty, kdo se železem a s kovy vůbec pracovali - na horníky, hutníky a kováře. Kniha Kováři a alchymisté není historií alchymie. Autor v ní pouze sleduje vývoj některých prastarých mýtů, rituálů a symbolů, které začaly být spojovány se zmíněnými řemesly a později i s alchymisty. Shrnuje zde poznatky publikované v jeho starších, rumunsky psaných pracích, ale rozšiřuje je o poznatky novější a přibližuje je myšlení poválečné Evropy. Na pozadí dávných mýtů a symbolů vyvstává příběh prastarého snu o tom, že člověk ovládne přírodu (nebo také Přírodu, chápanou jako hierofanii), v jejím díle bude pokračovat lépe a rychleji a sám zaujme místo Času. Jak podotýká Eliade, tento sen se uskutečnil teprve nedávno - za cenu toho, že příroda i práce ztratily svůj posvátný charakter a člověk se ocitl v "odcizeném světě". Odvěký sen se tak stal pastí, z níž bude těžké najít východisko.

Mircea Eliade (1907–1986), bukurešťský rodák, historik náboženství a literát, ve své románové fresce předkládá dokonalý příklad toho, jak dialektika posvátného a světského, která je úhelným kamenem autorovy fenomenologie náboženství, funguje v kontextu prozaického díla. Na ústřední postavě Ştefana Vizira, který se snaží najít absolutní lásku a zároveň vyvázat z přítomného času poznamenaného „terorem dějin“, je patrný kosmogonický mimetismus, jenž tvoří základ jeho mnohdy nepochopitelného jednání. Z pohledu čtenáře je však i toto hledání skryté, neboť jeho hlavní etapy se dají sotva rozeznat od víceméně běžných událostí v životě rumunského intelektuála v době mimořádných dějinných krizí (nástup fašismu, pokus Železné gardy o puč, vojenská diktatura maršála Antonesca, druhá světová válka, ruská okupace a nastolení surového stalinského režimu).

Dnes již klasické dílo světoznámého indologa, historika náboženství a spisovatele obsáhle pojednává o józe, všeindickém souboru duchovních technik, osobitém rozměru indického ducha. V panoramatickém přehledu historického vývoje ukazuje, jakým způsobe m do sebe vstřebávala ostatní duchovní, mystické a filozofické systémy Indie a jakým způsobem se podílela na nejhlubších potřebách indické duše: překonat "lidský úděl", dosáhnout svobody či nesmrtelnosti, stát se "bohočlověkem", vymanit se z pout utr pení, "časovosti" a "historičnosti".

Vznik tohoto náboženství je úzce spjat se životem a působením Proroka Mohameda. O jeho politickém nadání a náboženském géniu svědčí to, že založil teoretický stát, nové náboženské společenství a poté pro muslimy připravil Korán, čímž islám povýšil na "náboženství Knihy".