Sylva Fischerová

Po knize pražských básní Kostel pro kuřáky vydává Sylva Fischerová knihu pražských povídek. Motto Ivana Diviše: Je to zem uzamklá ne snad na deset západů, ale ta, která nemíní komunikovat v domnění, že je pupkem světa. Ale ona není pupkem, je jeho slinivkou břišní, orgánem, na který lépe nesahat. platí podle ní nejen pro celou zemi, ale i pro její metropoli. Čteme tu pražské obrazy i příběhy – ty ikonické, jako v povídce Lego Staroměstského náměstí, i ty méně ikonické, jako je firemní večírek na parníku na Vltavě, celá Velká Praha (včetně Zbraslavi a Točné), je tu ale i scénka z pražského literárního života stejně jako minulé životy v podání pražské kadeřnice anebo snaha zodpovědět obligátní otázku: kde vlastně končí Žižkov a začínají Vinohrady. Natrefíme i na traktát o trhlinách, a jedné z postav se v noci zdá o modré čočce… Není to místy lehké čtení – protože tahle matička má drápy. A její obyvatelé taky. Pro povídky jsou příznačné rozmanité narativní strategie, s cílem představit Prahu a proměny jejího genia loci ve dvacátém a jednadvacátém století z různých, navzájem odlišných úhlů pohledu. „Jenom podle našeho pojetí času tomu říkáme Poslední soud, vlastně je to stanné právo. To je přece jasné, vám i mně. Stejně tak zlu nemůžeme splácet po částech – není část tam, kde je jenom celek – a stejně to pořád zkoušíme. Jako hlupáci si myslíme, že před zlem můžeme mít tajnosti,“ vysvětluje Kafka Einsteinovi. „A víte vůbec, že v naší synagoze žije zvíře, které vypadá jako kuna?“ „Nevím, protože do synagogy nechodím,“ odpoví Einstein. Když jsem z okna vlaku uviděla na budově nádraží nápis PRAHA-ŠTĚNICE, okamžitě jsem vystoupila, i když jsem měla původně namířeno jinam. Wosud je železny knjez.

„Tam, kde stojím, se totiž vždycky půlí vesmír.“ – Mottu od Jáchyma Topola lze rozumět na mnoho způsobů, stejně jako této knize povídek. Smrt otce, smrt matky, otcova knihovna, příchod sovětské armády, svatby na komunistické radnici, bečka na olomouckých Poděbradech, vinice v Ludéřově, zázrak v kopecké ZOO – ale kromě toho i odlehlá místa severomoravských Sudet, a dokonce Jeruzalém za druhé světové války. A je tu i chemik se zkumavkou na orloji, který vypráví anekdoty, Herkules na kašně zabíjející hydru a kačírci na slepém rameni Moravy: to, co zná v Olomouci každý. Jenomže zároveň čteme o odhalení pamětní desky pro Boženu Mrštíkovou v Hejčíně a o morovém sloupu na kříži Hradeckého rybníka, tedy o věcech, které nenajdeme nikde, leda v autorčině fantastické paměti. Autobiografické nastavení se tak mísí s čirou fikcí, protože FANTASMAGORIE JE REÁLIE, a naopak. Celou knihou prolíná tázání po tom, co je osud, proč chápat peklo jako svět všech našich možností – a ovšem jak se půlí vesmír, do něhož jsme byli vrženi a který nějak půlí nás.

Do broumovského kláštera přijíždí na literární pobyt spisovatelka Soňa, dcera jednoho z řeholníků internovaných zde od dubna 1950 v rámci akce K, likvidace klášterních řeholníků ze strany komunistické moci. Za Soňou se vypravuje její dcera Ela a na povrch vyplouvají spletité rodinné historie – ale nejen ony. Součástí knihy je také deník, který si otec protagonistky Václav v broumovském klášteře na jaře a v létě 1950 psal (a po létech komentoval), deník jednoho z jeho spolubratrů z let sedmdesátých i výňatky z deníku akademika Charváta z padesátých let. Realita se mísí s fikcí, vstupuje sem válka na Ukrajině i pohřeb anglické královny stejně jako otázka, kolik vážila Gottwaldova játra. Příběh se odehrává v Broumově a na Broumovsku, zčásti přímo v klášterní zahradě a literárním domku, přitom sama literatura se ukazuje jako záležitost krajně pofidérní. Celou knihou pak prolíná tázání po Bohu a Boží přítomnosti, které je také navýsost prekérní, neboť, jak říká Václav, mluvit o Bohu ortodoxně není možné.

The handbooks of literary studies usually tell us that the emergence of popular and junk literature is related to the emergence of modern society. We are told that this literary form, characterized by schematicity, simplicity, and lack of creativity, did not come about until the rise of literacy and the shortening of workdays. This publication attempts to present a different perspective, demonstrating that antiquity had its fair share of literary pieces that fit the definition of popular, trivial, and junk literature. The authors analyze artifacts such as the ancient Egyptian Turin Papyrus, ancient love novels, Christian hagiographies and passion plays, lives of Jesus and Marian hymns, Byzantine parodies of liturgical procedure, Old Norse tales and lying sagas, Arabic maqams and Spanish blind romances. Through numerous excerpts, it becomes clear that the line between junk and high literature is thinner than it seems. We find that seemingly low themes such as sex and violence can overlap with the themes of high literature, that schematicity does not preclude variation and innovation, that low literature is often more imaginative and subversive than canonical texts, and that bizarreness and non-comformity to the rules do not equate to ephemerality. Thousands of years after it was written, low literature can still be a great source of entertainment today.

Paměť s námi hraje svoje hry – a má v nich vždycky navrch. Nabízí se otázka: nežijeme vlastně jiné životy, protože si minulost pamatujeme špatně? Stalo se to přece jinak – ale to už nevíme, přeznačila to paměť i všechno, co následovalo. A co někdy následovalo právě proto, že jsme si minulost zapamatovali špatně. Sbírka o pasti paměti, vzpomínce jako přibližné mapě času i o „zlaté lásce zkratek“ a období covidu v básni Leden je všivák měsíc. V závěrečné skladbě bere básnířka Ludwiga Wittgensteina za slovo a hraje s ním jeho jazykové hry a rozplétá rodinné podoby – jeho i své vlastní.

Nová próza Sylvy Fischerové je umístěna do Prahy osmdesátých let dvacátého století, která zde ale nejsou líčena prvoplánově a přímočaře, prostřednictvím notoricky známých událostí a jevů. Autorka evokuje dobovou atmosféru takříkajíc zevnitř, skrz postavy a jejich dialogy a pocity, vkládáním deníkových záznamů, popisů snů nebo výpisků z četby. Realistické průběžně přechází do snového, popis tehdejších hospod i vojenské katedry v Motole se pozvolna mění v líčení cizokrajných mytických dění a míst, a vše drží na pilíři milostného příběhu, který ale není hlavním účelem a smyslem vyprávění. Pevně stavěný text se tak stává podobenstvím situovaným do konkrétní doby a míst, ale přitom velmi univerzálním. Novela Sylvy Fischerové je naprosto pozoruhodná a na malém prostoru skýtá mnohem víc zážitků než tlusté romány, které dnes hltají desetitisícové davy.

Na povídkách Pasáže Sylvy Fischerové (1963) se mi líbí, jak se v nich to mnohé, co autorka ví a zná ze své práce odborné, ústrojně spojuje s tím, co je vlastní jen beletrii: s působivě zachyceným detailem a s přesným záznamem viděného či slyšeného. Naléhavost některých povídek (Dálov, Otcové) svědčí o tom, že musely být napsány, že v nich nejde "jen" o literaturu, ale o životně důležité zachycení něčeho osobně podstatného, co autorka nemůže nechat odplynout ze své paměti jen tak do nenávratna zapomnění. Sylva Fischerová – oceňovaná dosud především jako básnířka – se touto knihou zařazuje mezi nejzajímavější české prozaiky současnosti. – Jan Šulc

Nové povídky Sylvy Fischerové jsou poměrně krátké, ale zjevně osekané na dřeň, na krystalicky čistý celek, který je nesen atmosférou i stylem a zároveň otevírá hluboké otázky a postihuje nevídané a neohrané paradoxy. Celé je to přitom vystavěno živě, úsečně, hravě, ale i sofistikovaně: vysoké se tu prolíná s nízkým, minulost s přítomností, dialog s vyprávěním, literatura se životem. Výsledkem je pozoruhodný soubor povídek, který není jen rozvíjením, natož recyklováním již vyzkoušených postupů, ale nabízí dosud nejlepší prózy ,které kdy Sylva Fischerová vytvořila a které patří k vrcholům současné české prozaické produkce. Petr A. Bílek

Nová básnická sbírka Sylvy Fischerové není knihou na jedno přečtení. A není ani další položkou v řadě titulů s názvem „Básníci na cestách“, jak by se mohlo zdát z jejího názvu. Jedná se o sumu životní i básnické zkušenosti, čteme tu zřetelný osobní místopis, ve kterém se konkrétní místa jeví jako průměty dějin a jejich událostí (i pastí). Také zde hrají podstatnou roli lidé autorce nejbližší — zejména otec a obě sestry, včetně otcovy holandské emigrace v době druhé světové války i emigrace sestry Violy po srpnu 1968. Texty jsou nabité obsahy, plné neotřelých slov a nevšedních obrazů, kniha má navíc výsostný rytmický spád jako celek. Je ale dobré číst ji pomalu, zastavovat se a vracet se, opětovně promýšlet již řečené: jen o málokteré české básnické sbírce z posledních let to platí tak jednoznačně jako o Světovém orloji.

Příručky literární vědy nám obvykle tvrdí, že vznik zábavné a populární literatury souvisí se vznikem moderní společnosti, kterou charakterizuje značné množství volného času, že její existenci umožnil až novodobý rozvoj gramotnosti a že je pro ni typický zejména konvenční, jednoduchý a nenápaditý literární tvar. Kniha, kterou držíte v ruce, se pokouší představit jiný pohled na věc. Jejím cílem je demonstrovat, že pojmy "populární literatura", "triviální literatura" či "brak" můžeme aplikovat také na literaturu starších dob. Předmětem zájmu jejích autorů jsou tak rozmanité artefakty jako staro-egyptský papyrus Turín, antické milostné romány, křesťanské hagiografie i pašijové divadlo, životy Ježíšovy a mariánské písně, byzantská parodie liturgického postupu, staroseverské povídky či lživé ságy, arabské maqámy i španělské slepecké romance. Nad těmito texty se ukazuje, že hranice braku a "vysoké" literatury nejsou zdaleka tak jednoznačné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Že zdánlivě "nízká" témata jako sex, násilí apod. se opakovaně kříží s těmi, která jsou používána v literatuře svrchovaně "umělecké" a vysoké. Že schematičnost nízké literatury se pojí se silným sklonem k variaci a vzájemné mezihry mezi konvencí a inovací jsou v ní často daleko rafinovanější, než jsou badatelé ochotni připustit. Že bývá nejednou podstatně nápaditější a subverzivnější než literatura kanonická. A že - konečně - její bizarnost, parodický nádech a neochota podřídit se pravidlům vysoké literatury nejsou tak efemérní a pomíjivé hodnoty, jak se často říká. Že se zkrátka s tím váchalovským literárním bejlím můžeme znamenitě bavit i dnes - tisíce let poté, co vzniklo.

Nová próza Sylvy Fischerové Bizom aneb Služba a mise se odehrává v naší současnosti. Nezvykle komponované vyprávění má mnoho rovin, vrstev a záhybů, přičemž krouží kolem základních otázek vztahu mezi jedincem a společností: Co je lidský osud, proč se rodíme, do čeho se rodíme, co jsou dějiny? V čem spočívá svoboda? Co dělat dál? Ústředním principem našich životů přitom je a zůstává hra. "Přítomnost hry stále znovu potvrzuje, a to v nejvyšším smyslu, nadlogický charakter naší situace v kosmu. Hrajeme si a víme, že si hrajeme, tedy jsme něčím víc než jen rozumnými bytostmi, protože hra je nerozumná."

Pohádky Olténie a Egbérie jsou posbírané ze všech koutů světa spojuje je radost z volné fantazie a především svérázný humor. Ve svých nejlepších momentech se vyprávění Sylvy Fisherové dají směle srovnat třeba s Fimfárem Jana Wericha. Správná pohádka má mít tři vlastnosti: poezii, moudrost a vtip. A má se líbit jak dětem, tak dospělým. Pohádky Sylvy Fischerové takové jsou: odehrávají se v různých zemích světa, ze kterých taky původně pocházejí, ale jsou mezi nimi i pohádky čerstvě vymyšlené. Vystupují v nich králové a knížata, stejně jako japonský broskevníček Momotaró a Rom Dežo z Dolní Terchové - a vedle nich strašliví Tlamachové, kteří jedí jehličí a salát z červů, anebo Chlebovka a Rohlikovka, se kterými rozmlouvá Konvice Kočka. Odehrávají se tu leckdy věci děsivé - je to vůbec pro děti? není to pro děti? -, ale pro dobré to dobře dopadne.

Na povídkách Pasáže Sylvy Fischerové (1963) se mi líbí, jak se v nich to mnohé, co autorka ví a zná ze své práce odborné, ústrojně spojuje s tím, co je vlastní jen beletrii: s působivě zachyceným detailem a s přesným záznamem viděného či slyšeného. Naléhavost některých povídek (Dálov, Otcové) svědčí o tom, že musely být napsány, že v nich nejde "jen" o literaturu, ale o životně důležité zachycení něčeho osobně podstatného, co autorka nemůže nechat odplynout ze své paměti jen tak do nenávratna zapomnění. Sylva Fischerová - oceňovaná dosud především jako básnířka - se touto knihou zařazuje mezi nejzajímavější české prozaiky současnosti - Jan Šulc. Básnířka a prozaička Sylva Fischerová se narodila 5. listopadu 1963 v Praze. Po počátečních studiích filozofie a fyziky na FF UK a MFF UK v Praze vystudovala klasickou filologii na FF UK (1985-1991). V současné době pracuje v Ústavu řecky?ch a latinsky?ch studií na FF UK (věnuje se především řecké literatuře, filozofii a náboženství). Žije v Praze. Debutovala básnickou sbírkou Chvění závodních koní (1986), po které následovaly básnické knihy Velká zrcadla (1990), V podsvětním městě (1994), Šance (1999), Krvavy? koleno (2005) a Anděl na okně (2007). V roce 2005 vydala sbírku povídek Zázrak. Její básně i prózy byly přeloženy do celé řady jazyků a otištěny v časopisech a almanaších, dva knižní vy?bory z básní byly publikovány ve Velké Británii, soubor povídek Zázrak vyšel v překladu do polštiny. Sylva Fischerová píše také pro děti (Júla a Hmy?za aneb Cesta do Juliiny země, 2006).