Sylva Fischerová

The handbooks of literary studies usually tell us that the emergence of popular and junk literature is related to the emergence of modern society. We are told that this literary form, characterized by schematicity, simplicity, and lack of creativity, did not come about until the rise of literacy and the shortening of workdays. This publication attempts to present a different perspective, demonstrating that antiquity had its fair share of literary pieces that fit the definition of popular, trivial, and junk literature. The authors analyze artifacts such as the ancient Egyptian Turin Papyrus, ancient love novels, Christian hagiographies and passion plays, lives of Jesus and Marian hymns, Byzantine parodies of liturgical procedure, Old Norse tales and lying sagas, Arabic maqams and Spanish blind romances. Through numerous excerpts, it becomes clear that the line between junk and high literature is thinner than it seems. We find that seemingly low themes such as sex and violence can overlap with the themes of high literature, that schematicity does not preclude variation and innovation, that low literature is often more imaginative and subversive than canonical texts, and that bizarreness and non-comformity to the rules do not equate to ephemerality. Thousands of years after it was written, low literature can still be a great source of entertainment today.

Paměť s námi hraje svoje hry – a má v nich vždycky navrch. Nabízí se otázka: nežijeme vlastně jiné životy, protože si minulost pamatujeme špatně? Stalo se to přece jinak – ale to už nevíme, přeznačila to paměť i všechno, co následovalo. A co někdy následovalo právě proto, že jsme si minulost zapamatovali špatně. Sbírka o pasti paměti, vzpomínce jako přibližné mapě času i o „zlaté lásce zkratek“ a období covidu v básni Leden je všivák měsíc. V závěrečné skladbě bere básnířka Ludwiga Wittgensteina za slovo a hraje s ním jeho jazykové hry a rozplétá rodinné podoby – jeho i své vlastní.

Nová próza Sylvy Fischerové je umístěna do Prahy osmdesátých let dvacátého století, která zde ale nejsou líčena prvoplánově a přímočaře, prostřednictvím notoricky známých událostí a jevů. Autorka evokuje dobovou atmosféru takříkajíc zevnitř, skrz postavy a jejich dialogy a pocity, vkládáním deníkových záznamů, popisů snů nebo výpisků z četby. Realistické průběžně přechází do snového, popis tehdejších hospod i vojenské katedry v Motole se pozvolna mění v líčení cizokrajných mytických dění a míst, a vše drží na pilíři milostného příběhu, který ale není hlavním účelem a smyslem vyprávění. Pevně stavěný text se tak stává podobenstvím situovaným do konkrétní doby a míst, ale přitom velmi univerzálním. Novela Sylvy Fischerové je naprosto pozoruhodná a na malém prostoru skýtá mnohem víc zážitků než tlusté romány, které dnes hltají desetitisícové davy.

Na povídkách Pasáže Sylvy Fischerové (1963) se mi líbí, jak se v nich to mnohé, co autorka ví a zná ze své práce odborné, ústrojně spojuje s tím, co je vlastní jen beletrii: s působivě zachyceným detailem a s přesným záznamem viděného či slyšeného. Naléhavost některých povídek (Dálov, Otcové) svědčí o tom, že musely být napsány, že v nich nejde "jen" o literaturu, ale o životně důležité zachycení něčeho osobně podstatného, co autorka nemůže nechat odplynout ze své paměti jen tak do nenávratna zapomnění. Sylva Fischerová – oceňovaná dosud především jako básnířka – se touto knihou zařazuje mezi nejzajímavější české prozaiky současnosti. – Jan Šulc

Nové povídky Sylvy Fischerové jsou poměrně krátké, ale zjevně osekané na dřeň, na krystalicky čistý celek, který je nesen atmosférou i stylem a zároveň otevírá hluboké otázky a postihuje nevídané a neohrané paradoxy. Celé je to přitom vystavěno živě, úsečně, hravě, ale i sofistikovaně: vysoké se tu prolíná s nízkým, minulost s přítomností, dialog s vyprávěním, literatura se životem. Výsledkem je pozoruhodný soubor povídek, který není jen rozvíjením, natož recyklováním již vyzkoušených postupů, ale nabízí dosud nejlepší prózy ,které kdy Sylva Fischerová vytvořila a které patří k vrcholům současné české prozaické produkce. Petr A. Bílek

Milovaný i nenáviděný výběr z české poezie, letos podeváté. Výběr „nejlepších“ básní nemá sugerovat iluzi objektivity, ale je výsledkem setkání dvou editorů, dvou subjektivních pohledů na poezii daného roku i na poezii jako takovou. Svazek opět představí přibližně čtyři desítky básní, jež byly uveřejněny v uplynulém roce jako básnické novinky česky píšících autorů; pozornost je věnována publikování knižnímu, časopiseckému, ale i na internetu. S nápadem vydávat tyto výbory přišel v roce 1988 americký básník a kritik David Lehman. Podobné ročenky dnes vycházejí v řadě zemí světa. V českém prostředí se na editorství podílely ty nejvýznamnější osobnosti české poezie, mimo jiné Karel Šiktanc, Miloslav Topinka, Petr Král, Ivan Wernisch, Petr Hruška či Vít Slíva. V roce 2017 se editorského žezla ujmou Sylva Fischerová (arbitr antologie) a Jan Šulc (editor antologie).

Nová básnická sbírka Sylvy Fischerové není knihou na jedno přečtení. A není ani další položkou v řadě titulů s názvem „Básníci na cestách“, jak by se mohlo zdát z jejího názvu. Jedná se o sumu životní i básnické zkušenosti, čteme tu zřetelný osobní místopis, ve kterém se konkrétní místa jeví jako průměty dějin a jejich událostí (i pastí). Také zde hrají podstatnou roli lidé autorce nejbližší — zejména otec a obě sestry, včetně otcovy holandské emigrace v době druhé světové války i emigrace sestry Violy po srpnu 1968. Texty jsou nabité obsahy, plné neotřelých slov a nevšedních obrazů, kniha má navíc výsostný rytmický spád jako celek. Je ale dobré číst ji pomalu, zastavovat se a vracet se, opětovně promýšlet již řečené: jen o málokteré české básnické sbírce z posledních let to platí tak jednoznačně jako o Světovém orloji.

Příručky literární vědy nám obvykle tvrdí, že vznik zábavné a populární literatury souvisí se vznikem moderní společnosti, kterou charakterizuje značné množství volného času, že její existenci umožnil až novodobý rozvoj gramotnosti a že je pro ni typický zejména konvenční, jednoduchý a nenápaditý literární tvar. Kniha, kterou držíte v ruce, se pokouší představit jiný pohled na věc. Jejím cílem je demonstrovat, že pojmy "populární literatura", "triviální literatura" či "brak" můžeme aplikovat také na literaturu starších dob. Předmětem zájmu jejích autorů jsou tak rozmanité artefakty jako staro-egyptský papyrus Turín, antické milostné romány, křesťanské hagiografie i pašijové divadlo, životy Ježíšovy a mariánské písně, byzantská parodie liturgického postupu, staroseverské povídky či lživé ságy, arabské maqámy i španělské slepecké romance. Nad těmito texty se ukazuje, že hranice braku a "vysoké" literatury nejsou zdaleka tak jednoznačné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Že zdánlivě "nízká" témata jako sex, násilí apod. se opakovaně kříží s těmi, která jsou používána v literatuře svrchovaně "umělecké" a vysoké. Že schematičnost nízké literatury se pojí se silným sklonem k variaci a vzájemné mezihry mezi konvencí a inovací jsou v ní často daleko rafinovanější, než jsou badatelé ochotni připustit. Že bývá nejednou podstatně nápaditější a subverzivnější než literatura kanonická. A že - konečně - její bizarnost, parodický nádech a neochota podřídit se pravidlům vysoké literatury nejsou tak efemérní a pomíjivé hodnoty, jak se často říká. Že se zkrátka s tím váchalovským literárním bejlím můžeme znamenitě bavit i dnes - tisíce let poté, co vzniklo.

Nová próza Sylvy Fischerové Bizom aneb Služba a mise se odehrává v naší současnosti. Nezvykle komponované vyprávění má mnoho rovin, vrstev a záhybů, přičemž krouží kolem základních otázek vztahu mezi jedincem a společností: Co je lidský osud, proč se rodíme, do čeho se rodíme, co jsou dějiny? V čem spočívá svoboda? Co dělat dál? Ústředním principem našich životů přitom je a zůstává hra. "Přítomnost hry stále znovu potvrzuje, a to v nejvyšším smyslu, nadlogický charakter naší situace v kosmu. Hrajeme si a víme, že si hrajeme, tedy jsme něčím víc než jen rozumnými bytostmi, protože hra je nerozumná."

Text představuje formálně zcela specifický útvar, kombinaci prozaického a veršového tvaru, promíšený také anglickými prvky. Byl podnícen autorčinou cestou do USA v roce 2010, kdy tam absolvovala poetry reading tour po východní a střední části země. Tato situace zde však slouží pouze jako odrazový můstek pro rozehrání mnoha dramatických situací i reflexí, vztahujících se ke kulturně odlišné - ale v lecčems podobné - povaze obou kontinentů i jejich obyvatel, stejně jako k otázce, jaká je povaha spisovatelovy práce. Formálně tu najdeme verše v češtině i angličtině, záznamy (nebo fabulace?) dialogů, úryvky z kronik prvních příchozích a osadníků, popis České vesničky/Czech Village v Cedar Rapids i návštěvy MOMA, Museum of Modern Art v New Yorku. Přitom se ale nejedná o cestopis ani reportáž, sledujeme příběh, do něhož náhle vstoupí smrt a který zároveň vypovídá o konci milostného vztahu. Půvab textu je nesen kombinací určitého naivismu na straně jedné a vzdělaného a kultivovaného záběru na straně druhé - spojení myšlenkové reflexe a konfese, věcnosti a intimity, bezprostřednosti a odstupu.

Pohádky Olténie a Egbérie jsou posbírané ze všech koutů světa spojuje je radost z volné fantazie a především svérázný humor. Ve svých nejlepších momentech se vyprávění Sylvy Fisherové dají směle srovnat třeba s Fimfárem Jana Wericha. Správná pohádka má mít tři vlastnosti: poezii, moudrost a vtip. A má se líbit jak dětem, tak dospělým. Pohádky Sylvy Fischerové takové jsou: odehrávají se v různých zemích světa, ze kterých taky původně pocházejí, ale jsou mezi nimi i pohádky čerstvě vymyšlené. Vystupují v nich králové a knížata, stejně jako japonský broskevníček Momotaró a Rom Dežo z Dolní Terchové - a vedle nich strašliví Tlamachové, kteří jedí jehličí a salát z červů, anebo Chlebovka a Rohlikovka, se kterými rozmlouvá Konvice Kočka. Odehrávají se tu leckdy věci děsivé - je to vůbec pro děti? není to pro děti? -, ale pro dobré to dobře dopadne.