Alice Flemrová

Pátý román Paola Giordana Tasmánie lze přiřadit k žánru autofikce. Jeho vypravěčem a hlavním hrdinou je fyzik, který se živí psaním, zrovna pracuje na románu o atomové bombě a prožívá několik krizí: krizi středního věku, krizi manželskou, krizi tvůrčí a současně i krizi klimatickou, společenskou, zkrátka krizi našeho světa. Jeho životní tápání sledujeme v rozmezí přibližně sedmi let, od teroristického útoku na pařížský Bataclan až po ústup epidemie covidu. Sedm let charakterizovaných jak frenetickým zrychlením života, rozvoje technologií, polarizací názorů a společnosti, tak i ochromením, zastavením a potřebou kontaktu, který není jenom virtuální.

Tetralogie Geniální přítelkyně uchvátila čtenáře bezmála na celém světě a vzbudila zaslouženou pozornost literární kritiky. Nyní v dárkovém balení, v atraktivním obalu, v kartonových deskách a za zvýhodněnou cenu. Neapolská periferní čtvrť Luzzatti (v textu však její název nikdy nezazní), padesátá léta minulého století. Právě tam a tehdy začíná příběh jednoho ženského přátelství. Jeho vypravěčkou je Elena, která už jako stará žena vzpomíná na svůj život, který byl, kam její paměť sahá, vždycky ovlivňován silnou osobností geniální Lily. Sama je přitom klíčovou postavou zas pro Lilin osud, v jejích očích je tou geniální kamarádkou naopak ona. Úhelným kamenem jejich komplikovaného vztahu je snaha obstát v mužském světě, jehož konvenční hranice jsou pro ně stejně tak svazující jako hranice jejich čtvrti plné pokrytectví a násilí. Čtenář se v románu seznamuje nejen se dvěma protagonistkami, ale i s celým mikrokosmem neapolské čtvrti propojené hustým předivem konvencí a vášní. Vypravěčka nás sice provede vývojem italské společnosti ve druhé polovině 20. století, ale ústředním tématem celé série zůstává přátelství vzájemně odlišných hrdinek, vylíčené s až nemilosrdnou otevřeností jako systém „spojených nádob“, jako bolestné zrcadlení, jako celoživotní soupeření, jako pevné pouto, které často škrtí.

Souborné vydání novinových sloupků Alice Flemrové z let 2007 až 2011 s ilustracemi Reného Řebce. Pokud si myslíte, že překladatelé vedou nevzrušivý a monotónní život nad knihami a klávesnicemi, tyto sloupky, psané letech 2007 až 2011, by vás mohly vyvést z omylu. Třebaže pracují s fejetonovou nadsázkou, všechno, o čem se v nich píše, se skutečně stalo. Překládání krásné literatury totiž obstarává těm, kteří se mu věnují, bohatství – tedy jenom duchovní –, poznání, emoce, zábavu, adrenalin i dobrodružství. Svět se vyvíjí a proměňuje, jazyky též, ale překladatelské problémy a otazníky zůstávají ve své podstatě stejné. Pořád jde o to, jak poskládat stejný obraz z jiných dílků, jak zbudovat cizokrajné literární universum domácími jazykovými prostředky. Tahle knížka je hodně o italštině a o Itálii, ale je věnována všem těm, kdo čtenářům umožňují vstoupit do světů, které by pro ně jinak byly nedostupné.

Satirický román Řím bez papeže psal Guido Morselli v roce 1966 jako sci-fi z blízké budoucnosti, odehrává se v naší nedávné minulosti a my ho dnes můžeme číst i jako výpověď o naší současnosti. Švýcarský kněz Walter se po třiceti letech, která uplynula od doby, kdy byl mladým seminaristou, vrací do Říma konce druhého tisíciletí. Čeká na audienci u papeže Jana XXIV., jenž po rozpuštění papežského dvora opustil Vatikán a přesunul se do malé venkovské rezidence. Při hledání ztraceného času Walter prochází chátrajícím věčným městem, které „přestává být starobylé, poprvé je staré“, a zapisuje své postřehy: katolická církev se snaží držet krok s dobou tím, že se „protestantizuje a zeseveršťuje“, a současně v jejím lůně probíhá rozkol mezi pokrokáři, z větší části ateisty, neboť „ateismus je svého druhu víra“, a tradicionalisty, pro něž jsou Bůh i ďábel dosud živí. O papeži, který má mimo jiné rozhodnout „arbitráž“ ohledně rozdělení vesmírných držav na Měsíci mezi USA a SSSR, se mezi lidmi šušká, že má snoubenku, ale že o něj projevila zájem i americká prezidentka Jacqueline Kennedyová — celibát katolických kněží byl totiž zrušen. Feministky usilují o resexualizaci prostřednictvím rozšíření ženských sekundárních pohlavních znaků, antropologové razí teorii o tom, že člověk pochází z klokana, mezi mladými kněžími je „spousta radikalismu a žádný strach z toho, že si budou protiřečit“, pluralismus je heslem doby, ale každý nonkonformní postoj se trestá ostrakizací…

Je těžší setrvávat na místě, nebo být neustále v pohybu? Má neštěstí vyhrazené jízdní pruhy, nebo to do nás napálí nazdařbůh? Nejnovější román uznávaného italského spisovatele Sandra Veronesiho Kolibřík (Premio Strega 2020) klade čtenáři řadu otázek a všechny se nějak dotýkají tajemství a ironie lidského osudu, pomíjivosti našich životů i snahy zabránit tomu, aby se chvíle, jež jsme prožili, „neztratily v čase jako slzy v dešti“. Nenápadným hrdinou příběhu jedné rodiny, který si čtenář musí poskládat sám ze střípků života zprostředkovaných empaticky ironickým vševidoucím vypravěčem, z dopisů, e-mailů, esemesek a záznamů telefonních rozhovorů, ze seznamů a inventářů – neboť věci mají v životech lidí svůj význam a svou roli – je oční lékař Marco Carrera přezdívaný Kolibřík: zpočátku kvůli svému malému vzrůstu, později pro své urputné úsilí udržet se na jednom místě i navzdory pohromám, jež se na něj řítí. Číst Kolibříka, melancholický román, jehož tematickou konstantou je smrt a umírání, a přesto z něj sálá víra v život a v lidské pokolení, je jako listovat albem fotografií, probírat se zaprášeným archivem, dívat se na staré filmy, poslouchat staré desky. Sandro Veronesi potvrdil svou pověst jednoho z nejlepších současných italských romanopisců, neboť se přesvědčivě vypořádal s nesnadným úkolem zachytit ducha času i jeho plynutí a vtisknout individuální zkušenosti kolektivní rozměr.

Kolektivní monografie Růže je rosa e rose est růže, věnovaná významnému romanistovi a překladateli Jiřímu Pelánovi, je soustředěna k tématu překladu jako stěžejního kulturního fenoménu. Narážka na proslulý verš Gertrudy Steinové v názvu knihy odkazuje na hlavní jazyková pole bádání a překladů Jiřího Pelána. Jubilejní pocta této mimořádné osobnosti evropského formátu, oceněné význačnými cenami v České republice, ve Francii a v Itálii, byla výchozím impulsem ke spolupráci pětadvaceti filologů působících na Akademii věd České republiky a pěti českých a třech zahraničních univerzitách. Mezioborový záběr odborníků na literatury různých evropských zemí, na filosofii i na lingvistiku a propojení zahraničních literatur a literatury české dává knize komparativní rozměr. Monografie se skládá ze tří částí, Překlad, Převod a Interpretace, a struktura kapitol postupuje od kritiky překladu a případových studií v první části, přes šířeji pojatý význam překladu v dějinách kulturní recepce v prostředním oddílu, po nejobecnější rovinu hermeneutického významu překladu, resp. převodu coby kulturního transferu. Ten je v závěrečné části nahlížen prismatem kontextualizace a výkladu textů či zájmem o adaptaci literárních topoi, a otevírá tak i metodologické otázky literárněhistorického výzkumu. Časově vytvářejí jednotlivá témata dlouhý oblouk, jenž se pne od pozdní antiky, přes středověk, Danta, renesanci, klasicismus, devatenácté století až po století jednadvacáté. Tento široký historický záběr podtrhuje nesporný význam literárního překladu jako nástroje dialogu mezi epochami, jazyky a kulturami s poukazem na jeho dynamickou roli prostředkující duchovní obnovu v evropské dimenzi.

Třicátník Leo tráví celé dny tím, že se nazdařbůh poflakuje po římských ulicích a náměstích, vysedává po kavárnách s náhodnými známými a marně čeká na svou příležitost… Nemá žádnou stálou práci ani přátele, jedinou jistotu mu v neukotveném životě dává pronajatý byt a ojeté auto. Z existenciální letargie ho vytrhne temperamentní Arianna, ale i ta zakrátko zase zmizí. Významnou roli v románu, který atmosférou připomíná Felliniho Sladký život, hraje Řím; metropole, do jejíž omamné náruče se hrdina s nadějí vrhá, ale namísto splněných snů ho čeká jen tvrdá a bezútěšná realita. Město s potutelným odstupem přihlíží alkoholovým excesům a nočnímu víření, dobře ví, že noční příslib radosti s ránem vyprchá a znovu se vrátí osamělost a nahořklý pocit nenávratně ztraceného času… Calligarich zobrazuje život jedince, jenž je jako vytržený z filmu Sladký život Federica Felliniho nebo Velké nádhery Paola Sorrentina. Gianfranco Calligarich Řím má v sobě zvláštní omamnost, která spaluje vzpomínky. Víc než město je to vaše skrytá tvář, číhající šelma. Ostatně je to tak vždycky. Člověk dělá všechno pro to, aby se držel stranou, a pak se jednoho krásného dne, aniž ví proč, ocitne uvnitř historie, která ho dovede přímo na konec. Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

Krátký napínavý příběh od Eleny Ferrante, autorky tetralogie Geniální přítelkyně, je svou tematikou propojený s jejím dalším románem Temná dcera. Ferrante rozvinula motiv ztracené panenky Celiny, která byla malou holčičkou jménem Mati ponechána na konci dne na pláži napospas svému osudu. Mati totiž dostala kotě, a Celina si připadá zrazená a opuštěná. V noci zažívá neuvěřitelná, často děsivá a tajemná dobrodružství, pociťuje strach a zakouší žárlivost. S východem slunce ale zjišťuje, že nic není takové, jaké se to předchozího dne zdálo být. Knížka je bohatě ilustrovaná Marou Cerri, jednou z nejžádanějších evropských ilustrátorek, která pravidelně spolupracuje s novinami a časopisy.

Leda, profesorka anglické literatury na florentské univerzitě, pochází stejně jako všechny hrdinky románů Eleny Ferrante z Neapole. Kdysi odtamtud utekla, aby se vdala a porodila dvě dcery. Nyní odpočívá na pláži v jižní Itálii, rozvedená, její dospělé děti odjely za otcem a ona se ke svému překvapení cítí konečně spokojeně a svobodně. Setkání s mladou matkou Ninou a její malou dcerou v ní však probudí zasunuté vzpomínky na dětství, na matku, se kterou měla, tak jako většina hrdinek Eleny Ferrante, komplikovaný vztah, a na dcery, které milovala tolik, až se začala bát, že se v nich rozplyne a ztratí sama sebe. Zprvu poklidné přemítání nad novým životem se postupně proměňuje v drásající konfrontaci s temnými vzpomínkami, která posléze vyústí v drama. Elena Ferrante i v tomto románě nahlíží do nitra ženy, do jeho skrytých zákoutí, odkrývá narušené vztahy hrdinky k její rodině, k partnerovi i k sobě samé a nechá vyplouvat na povrch dlouho potlačované destruktivní pocity.

V prvním románu Eleny Ferrante, autorky celosvětového bestselleru Geniální přítelkyně, se hlavní hrdinka Delia vrací do rodné Neapole, aby dala do pořádku záležitosti své zesnulé matky Amalie. Autorka v próze tematizuje problematický vztah italských žen a jejich dcer, které musí ustupovat do pozadí před svými otci a bratry. Delia se po nejasné smrti matky, nalezené spoře oděné na pobřeží, snaží posbírat poslední střípky jejího života a rekonstruovat nejasné vzpomínky na své dětství. Ferrante svým románem otevírá svět symbolů, svět, v němž hlavní roli hraje hledání a nalézání ztraceného vztahu s matkou i k sobě samé.

Výbor dosud nepřeložených povídek terstského spisovatele mapuje jeho tvůrčí dráhu od prvních textů, jež vznikly ještě před napsáním románů Život pana Alfonsa (1892) a Senilita (1898), přes období takzvaného ticha, kdy se Svevo chystal skoncovat s „tou směšnou a škodlivou věcí, které se říká literatura“, až k brilantním textům vzniklým v autorově posledním tvůrčím období, datovaném od vydání románu Vedomí a svedomí Zena Cosiniho (1923), jenž mu přinesl slávu a úspěch. Některé z posledních povídek lze číst i jako kapitoly či fragmenty připravovaného čtvrtého románu, v němž mělo vyprávění Zena Cosiniho pokračovat, ale který už autor nedostal šanci napsat.

Italský novinář a autor dnes již světoznámého svědectví o praktikách neapolské mafie Gomora rozvíjí a aktualizuje v textech své nové knihy témata spojená s působením camorry v mnoha oblastech italského i mezinárodního průmyslu, obchodu a veřejného života a šířeji se věnuje i vlastní životní situaci, kterou vydání Gomory zásadním způsobem změnilo, když autorovi přineslo bezprostřední ohrožení života ze strany camorristických kruhů. Další z textů věnuje Saviano mj. osobnostem, jež výrazně ovlivnily jeho životní postoje (novinář Enzo Biagi, boxer Clemente Russo či klavírista Michel Petrucciani), autorům, jejichž dílo vychází z osobní zkušenosti s válkou a násilím (Michael Herr, William T. Vollmann) nebo kteří prokázali výjimečnou odvahu a příkladné morální postoje (Anna Politkovská). Živě uspořádaný soubor potvrzuje Savianovy vypravěčské a stylistické kvality, jež prokázal už ve strhujícím textu Gomory, a ve svém celku je nepřehlédnutelným poselstvím o nutnosti boje se zlem a bezprávím a potřebě solidarity, mravní síly a odvahy v dnešním světě.