Ivan Foletti

Pohanský bůh Jupiter Serapis, Ježíš Kristus a muslimský chalífa - jejich tváře jsou si překvapivě blízké. Autoři se pozastavují nad tímto zdánlivým paradoxem a ptají se: Proč vypadají "úhlavní nepřátelé" téměř stejně? Odpovědi hledají nejprve v konkrétních historických okolnostech - v dramatickém pádu Serapea v Alexandrii, v prosazení křesťanství jako státního náboženství či v dobytí Sýrie Umajjovci. Samotný způsob, kterým vítězové doslova "kradou" tváře poraženým však sahá ještě hlouběji do historie, do doby kmenů a šamanů, kdy byl rituál s maskou nepřítele přípravou na boj či oslavou vítězství. Moudrý vládce ale nemůže být ten, který poražené příliš ponižuje. Co kdyby přejímání tváře vyjad­řovalo též snahu ukázat inkluzi a kontinuitu? Pohled do daleké minulosti ukazuje, jak jsou obrazy mocné a jak důležité je jim rozumět. Upozorňuje též na společné kořeny středomořských civilizací, z nichž - v napětí mezi střety a kontinuitou - vyrostla evropská kultura.

Jaká je a jaká byla role žen v církvi? Dnes se ženy, protože nemohou být svěceny, ocitají mimo církevní hierarchii, která sestává pouze z vysvěcených osob. Ale bylo tomu tak vždy? Na tuto otázku hledá odpověď kniha Ženy u oltáře. Nikdy? Autor zahrnuje do debaty umělecké předměty z období od třetího do šestého století, na kterých se objevuje nová ikonografie Matky Boží. Kolem roku 400 vznikají znázornění, na nichž má Marie maforium, těžký závoj vdaných žen a vdov. Na jiných zobrazeních zpod jejího pláště vystupuje štola. Na základě srovnání s dalšími díly i s dobovými texty lze dojít k závěru, že se z maforia a štoly stal liturgický oděv. Do nové ikonografie Matky Boží by se tak promítly atributy vysvěcených žen, které po krátkou dobu patřily do hierarchických struktur církve, a míněná znázornění Matky Boží by tak vyjadřovala, že tyto ženy byly pod Mariinou ochranou. Společenská situace se však rychle měnila a během šestého století ženy podíl na moci v církvi ztratily. Jejich působení se omezilo na život v klášteře. Zobrazování Matky Boží se štolou a maforiem však přetrvalo a dnes se nabízí jako cenný dokument pro studium postavení žen v pozdně antické církvi. Z knihy vyplývá, že ženy – ať už byly nazývány jáhenky, kněžky či zasvěcené vdovy – měly v hierarchii pozdně antické církve své místo.

Když se řekne středověká pouť, mnozí si dnes představí takřka fanatický náboženský akt. Taková představa se zakládá na moderních předsudcích o středověkém náboženství, které je dnes běžně spojováno s iracionalitou, manipulací, absencí tolerance a často i násilím. Jak ale ve skutečnosti probíhala středověká pouť? Jak vypadal středověký poutník a svět kolem něj? A jaký je vztah poutnictví a umění? To jsou některé z otázek, na něž tato kniha hledá odpovědi. Doprovází středověkého poutníka na cestě krajinou až do cíle jeho cesty, interiéru kostela, a ukazuje, jak v něm díky umění, vůni kadidla, světlu svící a příjemnému chladu zažíval posvátno všemi smysly. Jedna věc se zdá být jistá: v předmoderním světě stejně jako dnes bylo putování zážitkem, který proměňoval život a nenechal nikoho lhostejným.

Politická situace a stupňující se společenské napětí v meziválečných zemích Rusku a Německu vyhnaly z domovů statisíce lidí a přiměly je hledat útočiště v cizině. Překračování hranic na cestě do bezpečí však bylo spojeno s mnoha obtížemi. Uprchlíky z Ruska zasáhla mimo jiné protiepidemická opatření, která měla zastavit smrtící tyfovou vlnu. Podobná opatření stála o několik let později v cestě Židům prchajícím z nacistického Německa. Útěk přes hranice a zkušenost emigrace se projevily i v životních osudech a dílech spisovatelek Irene Némirovsky a Hélene Iswolsky a historiků umění Nikodima Kondakova, Andrého Grabara, Richarda Krautheimera a Ernsta Kitzingera. Přestože se museli potýkat s četnými těžkostmi, život v exilu jim poskytl i řadu nových možností, díky nimž významnou měrou obohatili společnost, která je přijala. Kniha pojednává o událostech sto let starých, avšak témata, kterým se věnuje – uzavírání hranic, sanitární opatření a emigrace – jsou palčivě aktuální i dnes.

K obhajobě své imperialistické politiky Vladimir Putin pravidelně využívá minulost. Rusko představuje jako říši, které je potřeba navrátit její dávnou slávu a „původní“ území. Jaká je ale historie ruského imperialismu? Tato kniha ukazuje, jak ruské vládnoucí elity v posledních dvou staletích využívaly architekturu, obrazy i vědu k opakovanému „znovuvytváření“ příběhu impéria. Historie, na kterou se odvolávaly, však byla z velké části vykonstruovaná. Ústřední roli v ní hrála Byzantská říše, jejíž následnictví i území si Rusko nárokovalo. Most mezi středověkou minulostí a současností nacházeli ideologové ruského imperialismu v pravoslaví. A paradoxně — stejný příběh sloužil velmi odlišným režimům: posledním Romanovcům, Stalinovi a dnes i Putinovi. Zásadní otázkou zůstává, zda tento příběh, opakovaně znetvořený propagandou, odpovídá skutečnosti. A co nám vlastně říká o Rusku samotném?

Panna. Vdova. Kněžka. V rodící se křesťanské společnosti kolem roku 400 ženy získávají moc. Ale jak dlouho si ji udrží? Kdo jim k novému postavení dopomohl a co bylo příčinou jejich pádu? Autor knihy se ohlíží do minulosti a vykresluje zlomové období emancipace žen a jejich dříve nevídaného zapojení do církevního i společenského života. Příběh, který vypráví, byl z dějin téměř vymazán. Avšak zmínky o něm zůstaly skryty v uměleckých dílech, která dnes přinášejí vzácná svědectví o emancipovaných a sebevědomých ženách, stojících kdysi ve středu dění.

Příběh jižního Kavkazu je příběhem mostu mezi Evropou a Asií. Arménie a Gruzie – dvě nejstarší známé křesťanské kultury – a jejich sdílená středověká minulost během staletí vzkvétaly zasazené do úchvatné krajiny mezi Kaspickým a Černým mořem. Jde o jedny z nejpozoruhodnějších kultur v dějinách lidstva: na křižovatce východního křesťanského a íránského světa se minimálně od sedmého do třináctého století rodily umělecké projevy, které v sobě nemají nic provinčního a svou kvalitou a rozmanitostí často převyšují produkci staré Evropy. Toto bohatství nachází své kořeny v rozdělené a současně sdílené arménské a gruzínské historii, neboť po celé období středověku se oba národy nepřestaly stýkat. Hovořit však o regionu jako o „soudržném“ celku je oprávněné pouze tehdy, je-li tato soudržnost postavena na ontologické rozmanitosti: arménská a gruzínská kultura a umění jsou naprosto jedinečné, stejně jako oba jazyky a příslušné abecedy. Kniha, kterou čtenář drží v rukou, je pokusem přepsat do řeči obrazů to, co bylo popsáno výše: mimořádný dialog mezi přírodou a kulturou, velkou kulturní rozmanitost a zároveň symbiózu mezi různými historickými skutečnostmi středověku.