Katharina Meinecke

Pohanský bůh Jupiter Serapis, Ježíš Kristus a muslimský chalífa - jejich tváře jsou si překvapivě blízké. Autoři se pozastavují nad tímto zdánlivým paradoxem a ptají se: Proč vypadají "úhlavní nepřátelé" téměř stejně? Odpovědi hledají nejprve v konkrétních historických okolnostech - v dramatickém pádu Serapea v Alexandrii, v prosazení křesťanství jako státního náboženství či v dobytí Sýrie Umajjovci. Samotný způsob, kterým vítězové doslova "kradou" tváře poraženým však sahá ještě hlouběji do historie, do doby kmenů a šamanů, kdy byl rituál s maskou nepřítele přípravou na boj či oslavou vítězství. Moudrý vládce ale nemůže být ten, který poražené příliš ponižuje. Co kdyby přejímání tváře vyjad­řovalo též snahu ukázat inkluzi a kontinuitu? Pohled do daleké minulosti ukazuje, jak jsou obrazy mocné a jak důležité je jim rozumět. Upozorňuje též na společné kořeny středomořských civilizací, z nichž - v napětí mezi střety a kontinuitou - vyrostla evropská kultura.