Ivan Foletti strana 2 z 2

Pohanský bůh Jupiter Serapis, Ježíš Kristus a muslimský chalífa - jejich tváře jsou si překvapivě blízké. Autoři se pozastavují nad tímto zdánlivým paradoxem a ptají se: Proč vypadají "úhlavní nepřátelé" téměř stejně? Odpovědi hledají nejprve v konkrétních historických okolnostech - v dramatickém pádu Serapea v Alexandrii, v prosazení křesťanství jako státního náboženství či v dobytí Sýrie Umajjovci. Samotný způsob, kterým vítězové doslova "kradou" tváře poraženým však sahá ještě hlouběji do historie, do doby kmenů a šamanů, kdy byl rituál s maskou nepřítele přípravou na boj či oslavou vítězství. Moudrý vládce ale nemůže být ten, který poražené příliš ponižuje. Co kdyby přejímání tváře vyjad­řovalo též snahu ukázat inkluzi a kontinuitu? Pohled do daleké minulosti ukazuje, jak jsou obrazy mocné a jak důležité je jim rozumět. Upozorňuje též na společné kořeny středomořských civilizací, z nichž - v napětí mezi střety a kontinuitou - vyrostla evropská kultura.

Jaká je a jaká byla role žen v církvi? Dnes se ženy, protože nemohou být svěceny, ocitají mimo církevní hierarchii, která sestává pouze z vysvěcených osob. Ale bylo tomu tak vždy? Na tuto otázku hledá odpověď kniha Ženy u oltáře. Nikdy? Autor zahrnuje do debaty umělecké předměty z období od třetího do šestého století, na kterých se objevuje nová ikonografie Matky Boží. Kolem roku 400 vznikají znázornění, na nichž má Marie maforium, těžký závoj vdaných žen a vdov. Na jiných zobrazeních zpod jejího pláště vystupuje štola. Na základě srovnání s dalšími díly i s dobovými texty lze dojít k závěru, že se z maforia a štoly stal liturgický oděv. Do nové ikonografie Matky Boží by se tak promítly atributy vysvěcených žen, které po krátkou dobu patřily do hierarchických struktur církve, a míněná znázornění Matky Boží by tak vyjadřovala, že tyto ženy byly pod Mariinou ochranou. Společenská situace se však rychle měnila a během šestého století ženy podíl na moci v církvi ztratily. Jejich působení se omezilo na život v klášteře. Zobrazování Matky Boží se štolou a maforiem však přetrvalo a dnes se nabízí jako cenný dokument pro studium postavení žen v pozdně antické církvi. Z knihy vyplývá, že ženy – ať už byly nazývány jáhenky, kněžky či zasvěcené vdovy – měly v hierarchii pozdně antické církve své místo.

V roce 303 n. l. tvoří křesťané ve Středomoří pouhých dvacet procent obyvatel a čelí neobvykle silné vlně pronásledování. Avšak o dvě stě padesát let později už je christianizovaná de facto celá populace tohoto obrovského regionu. Co se mohlo stát? Jak je možné, že se během relativně krátké doby obrátila celá říše? Je jediným důvodem politické rozhodnutí Konstantina Velikého, který křesťanství v roce 313 legalizoval? Kniha nabízí zamyšlení nad vizuálními nástroji, které mohly k zásadní změně evropské společnosti velkou měrou přispět. V období mezi čtvrtým a pátým stoletím se Evropou šíří nové výtvarné médium mozaika vyrobená především ze skla. Mohla být právě ona jedním z prostředků, které christianizaci Evropy napomohly? A jakou úlohu hrály neuvěřitelně působivé křesťanské rituály, které se doslova dotýkaly těla budoucích křesťanů, a jedinečně tak propojovaly tělo a mysl? Autoři se na příkladu mozaikové výzdoby tzv. Baptisteria ortodoxních v Ravenně z poloviny pátého století pokoušejí porozumět dialogu mezi zářícími obrazy a kolektivními rituály a pochopit jejich roli v proměně západního světa.