Jan Frei

Kniha chce ukázat, jakými konkrétními způsoby se v přístupech kriticky navazujících na Masarykovo a Patočkovo myšlení klade otázka po člověku, kterou poválečný Patočka označil za centrální otázku české filosofie, a jak se na tuto otázku odpovídá. Jednotliví autoři spojují filosofické tázání s historickým přístupem; v patnácti kapitolách postupně interpretují texty T. G. Masaryka, E. Rádla, J. L. Fischera, J. Patočky, J. L. Hromádky, L. Hejdánka, J. Němce, B. Löwensteina, R. Palouše, P. Rezka, J. M. Lochmana, Z. Neubauera a dalších myslitelů. Tak se člověk postupně ukazuje ve vztahu ke společnosti, k institucím, k času a dějinám, k technice, k vlastní tělesnosti a animalitě, ale rovněž ke svému svědomí, k nepředmětným skutečnostem a vposled k celku světa.

Svým originálním projektem asubjektivní fenomenologie se Patočka připojil k plejádě myslitelů, kteří usilovali rozšířit fenomenologii za meze dané její původní vazbou na transcendentální subjektivitu. Patřil k nim M. Heidegger, E. Fink, M. Merleau-Ponty nebo M. Henry – a v některých částech svého díla i samotný E. Husserl. V jedenácti kapitolách z pera českých i zahraničních odborníků chce monografie osvětlit nejdůležitější z těchto paralel mezi Patočkou a jeho předchůdci i současníky, a vyložit tak Patočkův požadavek asubjektivní fenomenologie v tomto širším kontextu.