Scholem Gershom

Mytické zárodky některých z nich sice vidí již ve starověkých představách, ty však začínají nabývat své nejznámější podoby mystických symbolů teprve s dějinnými počátky kabaly v raném středověku. V každé její vývojové fázi (od dob knihy Bahir, jihofr ancouzské a španělské kabaly, přes období Zoharu a safedských mystiků až po lurjánskou a chasidskou nauku) autor nachází nové prvky, jimiž se konkrétní pojem obohacuje, případně přetváří.

Gershom Scholem se v knize zamýšlí nad tím, nakolik lze některé prvky židovské mystiky formativního období judaismu nazvat „gnostickými“ a nad jejich styčnými body i rozdíly ve srovnání s řeckou, křesťanskou či mandejskou gnostickou tradicí. Na studiu vybraných témat (spekulace o míře Těla a Božím oděvu, metatronovská mystika atd.) se věnuje jejich interpretaci uvnitř judaismu, která je nakloněna spíše etablující se ortodoxní linii a ač se v některých ohledech nevyhýbá cizím vlivům, postrádá dualistické vyhrocení. K tehdejším rozborům řeckých magických papyrů a počínajícím diskusím o svitcích od Mrtvého moře přidává odbornou reflexi hejchalotické literatury, jež v té době ještě nebyla kriticky zhodnocena a stála spíše na okraji zájmu badatelů. Kniha obsahuje Scholemovu (tj. první úplnou) edici hejchalotické makroformy Ma‘ase merkava a také vyhledávací studii Saula Liebermana (1898–1983) k ústní tradici o Písni písní.

Na formování pojetí mesiáše a vykoupení v judaismu se podle G. Scholema (1897–1982) podílely zejména restorativní a utopické proudy, které dále přetvářely staré dědictví apokalyptiky. V esejích obsažených v tomto sborníku si autor všímá katastrofického a revolučního prvku židovského mesianismu i rozdílů oproti křesťanství ohledně vnitřního a vnějšího aspektu spásy. Zabývá se souvislostmi s kabalistickým chápáním nápravy světa; rozebírá antinomické tendence, vyjádřené v heretické koncepci „vykoupení skrze hřích“ a rozvinuté v lžimesiášských hnutích sabatianismu a frankismu v 17. a 18. století. V naukách východoevropského chasidství pak spatřuje jistou neutralizaci mesiášského napětí vedoucí k přesunu důrazu na osobní sféru člověka. Další eseje se týkají vybraných témat z dějin židovského náboženství a literatury.

Scholemovy Hlavní směry židovské mystiky jsou dnes už klasickou oborovou prací, již ocení nejen odborníci – hebraisté, religionisté či historici filosofie; jelikož autor vykládá látku systematicky, přehledně a čtivě, dílo je přístupno i širší kulturní čtenářské obci. Kniha vyšla nejprve v anglickém autorizovaném překladu již v roce 1941 (Shocken Publishing House) a v němčině pak pod titulem Die jüdische Mystik in ihren Haupströmungen v roce 1957 v nakladatelství Suhrkamp. Dílo bylo pak přeloženo do řady jazyků a znovu a znovu vydáváno v němčině a v angličtině. Mezi českými hebraisty ji vysoce oceňoval např. prof. Vladimír Sadek – např. v jeho knize Židovská mystika (2003), v níž se zabývá převážně kabalou, je na Scholema mnohokráte odkazováno. Vydání této knihy v českém překladu Martina Machovce zaplňuje velkou mezeru, která v tomto oboru až doposud v české překladové literatuře existovala.

Základní kritická a typicky "scholemovsky" hutná studie věnující se vývoji vztahu židovské mystiky a alchymie, která se opírá o množství známých i zcela neznámých rukopisů a tisků a podrobně zkoumá zvláštní spojení těchto dvou spirituálních tradic i v tzv. křesťanské kabale a theosofii.