Jean Giono

Príbeh obyčajného francúzskeho pastiera, ktorý obyčajnou prácou zmenil krajinu. Krásna knižka o nádeji a zmysle života so skvelými ilustráciami Ľuboslava Paľa.

V díle Hvězdný had jsme svědky neobvyklého iniciačního představení, kde mezi "dvěma sty lidmi a sto tisíci zvířaty" řídí jistý Sardiňan, "porodník obrazů" a "rozhazovač vizí", epické drama, kde každý z devíti dalších pastýřů ztělesňuje jeden z elementárních prvků pastýřské obraznosti: Moře, Horu, Řeku, Strom, Vítr atd. Jsme svědky mysteriózní opery pod širým nebem, jejíž zvláštnost a esoterismus jsou zvýrazněny metaforickým psaním autora. Jean Giono je českým čtenářům známý především díky novele Muž, který sázel stromy.

Mistrovská povídka francouzského autora Jeana Giona z roku 1953. Stylově čisté a dějově jednoduché vyprávění o prostém, osaměle žijícím pastýři ovcí ve vyprahlé a vylidněné Provence, s nímž se v roce 1913 autor poprvé setkal a který tiše a bez nároků na v

Dějovou linku románu řazeného mezi vrcholná Gionova díla, tvoří únos dívky a následná msta nepřátelského klanu. Nemenší roli však zde hraje příroda a krajina v Provence a mytická řeka (jíž je bezpochyby Gionova milovaná Durance). Sám Giono chtěl tímto senzuálním a syrovým hymnem odkazujícím na Walta Whitmana umožnit čtenářům naslouchat "zpěvu světa a dechu jeho obyvatel". Autor dosáhl světového věhlasu titulem Muž, který sázel stromy.

Akrobat Bobi přináší lidem náhorní plošiny radost tím, že je naučí potřebě zbytečně promarněného času, času stráveného procházením a sledováním přírody; činí tak prostými věcmi: výsadbou narcisů místo brambor, přivedením jelena, který je záminkou k bujaré hostině, jednoduchými a téměř zapomenutými gesty ... Rodí se bratrství, zakládá společenství. Aby však radost zůstala, musí každý dosáhnout vnitřního míru. Ale právě zde nakonec Bobiho práce narazí a v ději dochází ke zvratu. V poetickém románu Jean Giono opěvuje život blízký zemi, slávu polí a lesů i moudrost pastýřů. Již dávno jsem toužil napsat román, v němž bych se pokusil vystihnout polyfonii života. Zdá se mi, že v dnešních knihách je věnováno příliš mnoho místa nicotnostem, kdežto opravdová, význačná krása je zanedbávána. Ve většině knih je stále jen jeden prvek, jediné símě lásky ve všech variacích a půdu jim dodává vždy jen člověk. Román bez lidí je těžko myslitelný, ale existuje... Řeka je živoucí bytost se svou láskou i zlostí, svou silou, se svým náhodným štěstím, se svými nemocemi i se svou touhou po dobrodružstvích. Také potoky a prameny jsou živoucí bytosti: milují, podvádějí, lžou, zrazují, jsou krásné v květu a v mechu. Lesy dýchají. Luka a pastviny, pahorky, mořské břehy, oceány, údolí, vrcholky hor vydané blesku, ponuré skalní stěny, na kterých řádí od pradávna vichr: vše to není jen pastva pro naše oči, ale společnost živoucích bytostí. Známe dosud nanejvýš jejich anatomii. Obklopují-li nás tajemstvím se všech stran, je to proto, že jsme dosud nepostihli psychologii země, rostlin, řek a moří. (...) Kdo žil nějaký čas v horské krajině, tomu není třeba říkat, jaký prostor zaujímá pohoří v řeči lidí. V rybářské vesnici je to moře; u rolníka pole a luka. Člověka nelze izolovat. Není izolován: tvář země sídlí v jeho srdci. Jean Giono Jean Giono je českým čtenářům známý především díky novele Muž, který sázel stromy.

V horské vesnici na konci světa, ztrácející se pod závějemi sněhu, beze stopy zmizí Marie Chazottesová. Utekla? Někdo ji unesl? Zabil? Záhada narůstá, když začnou postrádat i dalšího souseda, a ani ten nebude poslední. Situaci přijíždí zachránit nepočetná rota četníků v čele s kapitánem Langloisem. Tajemný Langlois se však ve vesnici nečekaně zjeví znovu, o mnoho let později, a bude mít na mušce starého vlka. Do třetice ho poznáme ještě v jednom souboji, velmi osobním a ryze společenském. Blaise Pascal kdysi vysvětlil, proč nesmíme dopustit, aby král jen lelkoval – a Giono jeho tezi rozvíjí v koncertu o třech napínavých větách. Jeden z nejslavnějších románů francouzského autora Jeana Giona vznikl v roce 1946, přesto i dnes zaujme jako ambiciozní literární experiment, v němž autor spojil detektivní žánr s filozofickým traktátem a podmanivými popisy panenské přírody. Poetické obrazy neukazují jen drsnou horskou krajinu, ale také lidskou krutost: i smrt může být krásná a fascinující, pozorujeme-li ji s odstupem, ve scenérii, kde rudá krev zlehka potřísnila běloskvoucí sníh.

Mistrovská povídka francouzského autora Jeana Giona z roku 1953. Stylově čisté a dějově jednoduché vyprávění o prostém, osaměle žijícím pastýři ovcí ve vyprahlé a vylidněné Provence, s nímž se v roce 1913 autor poprvé setkal a který tiše a bez nároků na vděk den co den sázel v okolních kopcích stromy.