Günter Grass strana 4 z 4

V novele Jako rak oživil Grass tragédii, k níž došlo mrazivé lednové noci roku 1945. Sovětská ponorka tehdy v Baltském moři potopila loď Wilhelm Gustloff, na níž před sovětskou armádou prchaly tisíce německých civilistů. Grass o této novele v rozhovoru v roce 2002 řekl: "Osud mé hrdinky Tully mi umožnil pojednat největší lodní katastrofu v historii lidstva, která byla zapomenuta... Na lodi bylo přes 10 000 lidí, mezi nimi na 4000 dětí... Útěk a vyhnání více než deseti milionů lidí ze ztracených východních provincií byly v západním Německu vytěsňovány, ve východním Německu neexistovaly vůbec... Při vší té hrůze se těchto témat zmocnila pravice a pojednává je například na internetu... I proto vyprávím historii lodi Wilhelm Gustloff od jejího spuštění na vodu až k potopení ruskou ponorkou v lednu 1945. Vysvětluji, proč byla tato loď postavena a proč nesla právě tohle jméno. K tomu byla nezbytná i fascinace nacistickou ideologií, jak se projevovala například ve spolku Kraft durch Freude (Síla z radosti), organizaci Německé pracovní fronty... Jde o nekonečný příběh… Proto se často setkáváme s nepochopitelným neonacismem už na vyšším stupni základních škol, na gymnáziích, a tento postoj přerůstá i na univerzity. To se nedá odbýt zákazem skinheadů ani zákazem NPD. Po těchto jevech se musí jít důsledně a já se o to snažím vypravěčskými prostředky."

Günter Grass předložil na prahu osmdesátky autobiografii, která je — jak u tohoto rozeného fabulátora není ani jinak představitelné — umělecky komponována a stylizována a neustále osciluje na hranici autentického dokumentu a fikce, dokládajíc i otevřeně přiznávajíc, že každé vzpomínání je i při nejupřímnější snaze o pravdivost vždy tvorbou příběhu a postav, nikoli jejich pouhou „věrnou“ reprodukcí. Autor tu revokuje skutečné události, lidi a zážitky, z nichž většina později vstupovala do jeho uměleckých textů (především „gdaňské trilogie“: Plechového bubínku, Kočky a myši, Psích roků), jako by obracel směr uměleckého procesu: jestliže dříve proměňoval životní materii na umělecký tvar, nyní se zpětně — a s přiznanou nejistotou na každém kroku — snaží rekonstruovat životní a historickou realitu, z níž jeho umělecké příběhy a postavy vznikaly. Výsledkem tohoto pokusu je ovšem zase výsostně umělecké dílo, poutavé vyprávění s výraznými postavami, pointovanými příběhy a grassovsky hravým stylem, ale současně i dílo jako vážné, upřímné a reflektované svědectví o době a společnosti, v níž autor žil. Tyto hodnoty díla byly bezprostředně po vydání překryty vzrušenými diskusemi, jež se soustředily na jediný bod celé knihy: na Grassovo pozdní přiznání, že jednotka, do níž byl jako dobrovolník na sklonku války přidělen, patřila k divizi SS. Nezaujatý čtenář se přesvědčí, že to není zdaleka jediný důvod, proč toto pozdní dílo velkého autora číst.

Komorní próza o osudu dvou lidí různé národnosti přesahuje v podobě tragikomedie politiky, do osudu Evropy a je jakýmsi bilančním průřezem evropské civilizace na konci tohoto století.