Emil Hakl strana 2 z 2

Výbor toho nejlepšího z díla Petra Šabacha doplněný dosud nepublikovanými povídkami připravili spisovatelé Emil Hakl a Václav Kahuda, předmluvu napsal autorův přítel Zdeněk Svěrák. Literární svět Petra Šabacha je královstvím, ve kterém namísto trůnu stojí hospodská židle, okolo stolu sedí štamgasti a rytířský řád se udílí za dobrý příběh. Na život se tu dívá skrz půllitr s pivem, aby získal patřičně komické rysy a nostalgickou náladu, a pije se svižně, aby nespadla pěna. Autorský styl Petra Šabacha představuje nejzákladnější formu, na níž stojí literatura - poutavě odvyprávěnou a vypointovanou historku, kterou ovládl osobitým stylem, s autenticitou a nadsázkou. Šabach se tak posadil k jednomu stolu s Jaroslavem Haškem a Bohumilem Hrabalem. Napsal desítky povídek a románů, z nichž některé byly zpracovány filmově a staly se obecně sdílenou výpovědí o konci normalizace a náhle svobodných devadesátých letech. Když jsem Šabacha poprvé dočetl, přihodilo se mi něco, co mě do té doby nepotkalo. Jeho řeč mi byla tak blízká, jako bychom se dávno znali. Autor sázel do řádků slova tak přesná, že jsem je nestačil vychutnávat. -- Zdeněk Svěrák

Nová próza Emila Hakla volně navazuje na autorovu nejúspěšnější knihu O rodičích a dětech. Ve třech příbězích píše vypravěč soukromou kroniku svého dosavadního života. Nejprve se vydává se dvěma mladšími přáteli vyzkoušet paragliding, aby se v napůl bezmocném závěsu začal přibližovat k vlastní minulosti. Nejpůsobivějším, absolutním předělem tohoto triptychu je loučení s otcem a závěr patří cestě do dunajské delty, symbolickému pokusu najít sebe sama. I v nejsmutnější situaci si Haklův hrdina dokáže zachovat odstup a s jazykem i vlastní pamětí zachází se stejnou bravurou jako Hrabalův Haňťa. Je ovšem dnešní, a proto drsnější, když v sebeironických glosách a metaforách konstatuje, o co jde outsiderům i vítězům: Vzájemně si předvádět odrbané plechové slepičky svých životů. Natahovat klíč a přihlížet, jak zobou...

Román se odehrává v polovině 90. let minulého století, v době, kdy v Čechách obyčejní lidé zkoušeli rozjíždět podnikání. Původně vyšel v roce 2002. Nyní se dostává čtenáři do ruky ve značně přepracované, doplněné a zhutněné podobě. Autor říká: Sabrina byla můj první román. Psal jsem ho v zajetí dojmu, že se musí fabulovat, aby to byla ta správná literatura. Dnes to vidím tak, že je pro mě zajímavější vrátit dobu a lidi do jejich původních souvislostí. A tak jsem původní text přemontoval a přepsal podle toho, jak si popsané události pamatuji. Jinými slovy, pokusil jsem se vyházet z románu zbytečnou veteš. Zda to bylo k něčemu dobré či ne, je na čtenáři...

Nová próza Emila Hakla volně navazuje na autorovu nejúspěšnější knihu O rodičích a dětech. Ve třech příbězích píše vypravěč soukromou kroniku svého dosavadního života. Nejprve se vydává se dvěma mladšími přáteli vyzkoušet paragliding, aby se v napůl bezmocném závěsu začal přibližovat k vlastní minulosti. Nejpůsobivějším, absolutním předělem tohoto triptychu je loučení s otcem a závěr patří cestě do dunajské delty, symbolickému pokusu najít sebe sama. I v nejsmutnější situaci si Haklův hrdina dokáže zachovat odstup a s jazykem i vlastní pamětí zachází se stejnou bravurou jako Hrabalův Haňťa. Je ovšem dnešní, a proto drsnější, když v sebeironických glosách a metaforách konstatuje, o co jde outsiderům i vítězům: Vzájemně si předvádět odrbané plechové slepičky svých životů. Natahovat klíč a přihlížet, jak zobou...

Nová próza Emila Hakla volně navazuje na autorovu nejúspěšnější knihu O rodičích a dětech. Ve třech příbězích píše vypravěč soukromou kroniku svého dosavadního života. Nejprve se vydává se dvěma mladšími přáteli vyzkoušet paragliding, aby se v napůl bezmocném závěsu začal přibližovat k vlastní minulosti. Nejpůsobivějším, absolutním předělem tohoto triptychu je loučení s otcem a závěr patří cestě do dunajské delty, symbolickému pokusu najít sebe sama. I v nejsmutnější situaci si Haklův hrdina dokáže zachovat odstup a s jazykem i vlastní pamětí zachází se stejnou bravurou jako Hrabalův Haňťa. Je ovšem dnešní, a proto drsnější, když v sebeironických glosách a metaforách konstatuje, o co jde outsiderům i vítězům: Vzájemně si předvádět odrbané plechové slepičky svých životů. Natahovat klíč a přihlížet, jak zobou...

Dva svérázní kamarádi, kteří ač už trochu v letech, přimějí svého nového přítele, aby vzlétl na padáku v povídce Emila Hakla, autora scénáře k filmu O rodičích a dětech. Šabachova smutného hrdinu, ctitele Bílé ligy, čeká na konci cesty za bratry kališníky nečekané překvapení. Příběh Martina Šmause (Děvčátko, rozdělej ohníček) se odehrává v osmdesátých letech, převážně v den výročí smrti Johna Lennona, kdy se nespokojení mladí lidé střetnou s tehdejší Veřejnou bezpečností. Ale i v takové chvíli se člověk může zamilovat.

Dva svérázní kamarádi, kteří ač už trochu v letech, přimějí svého nového přítele, aby vzlétl na padáku v povídce Emila Hakla, autora scénáře k filmu O rodičích a dětech. Šabachova smutného hrdinu, ctitele Bílé ligy, čeká na konci cesty za bratry kališníky nečekané překvapení. Příběh Martina Šmause (Děvčátko, rozdělej ohníček) se odehrává v osmdesátých letech, převážně v den výročí smrti Johna Lennona, kdy se nespokojení mladí lidé střetnou s tehdejší Veřejnou bezpečností. Ale i v takové chvíli se člověk může zamilovat.

Hlavní hrdina románu je obyčejný devětatřicetiletý Pražák. Jediné, co jej odlišuje od masy okolních bezejmenných, je, že hned v úvodu nedopatřením zabije jiného bezvýznamného občana. Pochybnosti, výčitky a drobné psychické výmyky se u něj začínají dostavovat až postupně, na pozadí dalšího děje. V něm nescházejí ne vždy chytré a krásné ženy, poněkud komická a nenaplněná láska, a filmy, jakkoliv spíš staré a špatné, než nové a dobré. Nic z toho hrdinu nepřipoutá k přítomnosti natolik, aby se nakonec nepokusil z toho všeho uprchnout. Město v jiné evropské zemi, kde se pokouší zakotvit, naučit se podle stručného turistického slovníku dosud neznámý jazyk a začít nový život, jej zprvu okouzlí. Avšak po roce, naplněném pochybnou obživou a nečekaně vřelými vztahy s jistou vdanou maďarskou emigrantkou a její nepravou budapešťskou tetou, která se živí jako druhořadá věštkyně, se vrací zpátky do srdce Evropy. Když nastupuje do letadla, má dojem, že má za sebou nejnáročnější dobrodružství svého života. V tu chvíli netuší, že to nebylo nic proti tomu, co ho čeká po přis

Třetí próza Emila Hakla líčí setkání dvaačtyřicetiletého Jana Beneše s otcem. Zaznamenává jejich vzájemný rozhovor, který se odehrává během jednoho odpoledne a večera. Kniha obdržela cenu Magnesia Litera v kategorii próza.

"Člověku nakonec nezbude, než sám na sobě provádět vivisekci. Ale musí to dělat nestranně, to znamená s určitou dávkou cynismu. Protože kdyby to dělal se zadostiučiněním nebo dokonce s radostí, tak by se z něj stal buď magor, nebo snob", říká vypravěč textu s názvem Blízká setkání z této knihy. Spisovatel se v ní vrací zpět k žánru povídky, tentokrát obohacené o nové vypravěčské prvky, zároveň však zůstává věrný svému sebeironickému stylu, který dokáže ve čtenáři vyvolat pobavený smích a mrazení v zádech současně. Vždyť: Jak je to dlouho, co takhle žijem? Kudy zpátky ke křižovatce, kde by se to dalo ještě zachránit? Žijem akorát ze slov? A jak ty se cítíš v tomto životě?

Deset povídek, deset přesných popisů deseti situací, deset prožitků, které se buď odehrávají přímo uprostřed magických 90. let, nebo se skrz špinavé sklo přítomnosti ohlížejí zpět na magická léta osmdesátá... Co mají tyto prózy společné, je stručný, nepatetický styl a vyhraněný smysl pro pointu. Ačkoli se autor tematicky pohybuje v naší nejtěsnější současnosti, cosi v jeho textech stále jako by připomínalo literaturu undergroundu – snad je to výrazné outsiderovství vypravěče a jemu podobných hrdinů. Barmanka, feťáci, bezdomovec, restituent zavazujícího majetku, ukrajinský gastarbeiter a další Haklovy postavičky jsou lidé snažící se uprostřed stále bublající vyvřeliny naší nové doby (většinou neúspěšně) zachovat si vnitřní nezávislost, najít si oblast, kde by dokázala přežít jejich potřeba svobody a pozitivních vztahů. Haklovy povídky patří k tomu nejlepšímu, co v poslední době česká próza přinesla.

Třetí próza Emila Hakla líčí setkání dvaačtyřicetiletého Jana Beneše s otcem. Zaznamenává jejich vzájemný rozhovor, který se odehrává během jednoho odpoledne a večera. Kniha obdržela cenu Magnesia Litera v kategorii próza.