Tomáš Halík

Ve čtrnácti esejích autor vychází z evangelijního příběhu o "nevěřícím Tomášovi". Představy o Bohu, církvi a víře "bez zranění" autor považuje za iluze. Ke křesťanské víře patří odvaha vidět rány našeho světa a dotýkat se jich vírou, která sama je jimi zasažena, zraněna. Tváří v tvář "zraněnému Bohu" člověk může odložit "brnění, masky a šminky", jimiž před druhými a někdy sám před sebou zakrývá svá bolestná místa. Kniha obsahuje jak teologicko-filozofické meditace, dotýkající se mystických hloubek víry, tak překvapivé, ostré i místy humorné komentáře konkrétních událostí a typických znaků naší doby. Zdrojem autorovy inspirace je křesťanská i židovská mystika, Pavlova a Lutherova teologie kříže, současná postmoderní filozofie a teologie i poklady staré lidové velikonoční zbožnosti a umění a v neposlední řadě i autorovy vlastní zkušenosti z dlouholeté terapeutické i pastorační praxe.

Tento soubor esejů spojuje velké téma: naděje. Autor učí úctě ke každé podobě lidské naděje, protože v ní může být skryto víc, než jen cíl, k němuž se vědomě upíná - v hloubi naděje tuší žízeň po absolutnu. Naděje je zvláště aktuální téma v čase krize, kt

V souboru 15 esejů autor dále rozvíjí svou filozofii dialogu víry a nevíry. Jednou z inspirací jeho úvah byla výzva současného papeže Benedikta, aby ti, kteří nemohou přijmout Boha, se přesto snažili žít „jako kdyby Bůh byl“. Tomáš Halík se ptá, co vlastně rozlišuje život věřících a nevěřících a zda i věřící nemohou chápat víru jako hypotézu, kterou musí neustále ověřovat vlastním životem. Kniha vychází v roce, kdy autor získal významné evropské ocenění za „vynikající zásluhy o interpretaci našeho světa“, cenu Romano Guardiniho.

Původně rozhlasové fejetony, jimiž Tomáš Halík oslovoval v letech 2000-2002 své posluchače v ranním vysílání stanice BBC, meditativní úvahy k významným církevním svátkům v průběhu roku (od adventu, přes Vánoce, Velikonoce, Letnice ke Všem svatým a Pa mátce zesnulých), poznámky k historickým událostem (Francouzská revoluce, 11. září 2001) a úvahy k dalším mezníkům duchovního a občanského života (čin Jana Palacha, 25. únor, sv. Cyril a Metoděj, Jan Hus, osobnost svatého Václava) jsou v tomto svazku uspořádány podle ročního koloběhu. Tak vznikla pozoruhodná dokumentární výpověď o morálním půdorysu našeho života, o duchovní a společenské atmosféře na počátku milénia.

„Žít s tajemstvím“ je kniha bilanční. Autor vybral klíčové myšlenky z publikací posledních patnácti let své tvorby a utřídil je do dvou svazků podle nejzávažnějších témat, kterým se věnoval. V tomto prvním díle jsou to především centrální otázky víry, zrající v neustálém rozhovoru s pochybnostmi a nevírou. Tento soubor nabízí rozsáhlý materiál pro všechny, kteří se chtějí lépe orientovat v myšlenkovém světě Tomáše Halíka; tomu slouží též připojená studie Martina Kočího o Halíkově přínosu k soudobé filozofii náboženství. Kniha však může být rovněž užitečná k „duchovní četbě“ - jako bohatý zdroj podnětů k osobní meditaci a k hlubšímu promýšlení místa víry v životě člověka.

Kniha „Žít v dialogu“ je druhým dílem souboru tématicky utříděných myšlenek z děl Tomáše Halíka. Zatímco první díl s názvem „Žít s tajemstvím“ obsahoval hlavně teologicko-filozofické úvahy, v této navazující knize najde čtenář také sociologické, historiografické a politologické reflexe fenoménu náboženství. Autor se zaměřuje i na otázky vztahu mezi náboženstvími, vztahu české společnosti k víře, vztahu náboženství a politiky, dějinnými proměnami církve a nakonec vztahem víry a humoru. K etice dialogu patří vzdát se monopolu na pravdu. Vzdát se monopolu na pravdu neznamená vzdát se pravdy, nýbrž spíše stát se pravdivější; umět se v pokoře ponořit do hloubky pravdy, zakusit, že je hlubší, širší, dynamičtější než naše rybníčky, které jsme dotud za jedinou pravdu uznávali. Česká zbožnost, zraněná dějinami, je plachá. Těžko ji měřit, těžko ji popsat. Je “zprvu trpká sic”, jako česká réva ve známém dialogu krále Karla s Buškem z Velhartic; má však svoji chuť, jiskru i sílu. Křesťanství patří do politiky – avšak jako kritický protihráč moci, plnící důležitou, ale také nevděčnou a nebezpečnou úlohu proroků: snímat moci auru posvátna, po níž tak ráda sahá, ukazovat – jako Nathan Davidovi –, že i králové jsou jenom lidé a nesmějí se chovat jako bohové.

Texty Tomáše Halíka z let 1989 – 99 – od dob jeho působení v „podzemní církvi“ v kruhu poradců kardinála Tomáška, přes první veřejná vystoupení v dramatickém roce 1989 po celé první desetiletí mladé demokracie – spojuje téma odpovědnosti za duchovní a morální stav společnosti a věrohodnosti církve. Jde o souhrn proslovů a úvah člověka, který byl bezprostředním svědkem a do určité míry spoluaktérem událostí, které předcházely, spoluutvářely a následovaly pád komunismu a zrození svobody – a to zejména v jednom sektoru společenského dění, totiž v oblasti, v níž se prolínala kultura, politika a náboženství; člověka, který v sobě spojoval vášeň aktivního účastníka se snahou zároveň reflektovat ono dění očima sociologa a teologa a pokoušel se nabízet vize a podněty pro budoucnost, která se slibně a dramaticky otevírala. Výběr textů doprovází autorova reflexe jeho tehdejších myšlenek s odstupem čtvrtstoletí a zároveň jeho komentář k tehdejším událostem a osobní vzpomínky, které zejména mladší generaci mají přiblížit dobový kontext.

Kniha přináší ucelený soubor kázání a zamyšlení z podivuhodných Velikonoc roku 2020. Jednotlivá nedělní zastavení, která byla původně přenášena on-line z prázdného kostela Nejsvětějšího Salvátora, reflektují nejvýznamnější křesťanské svátky i s ohledem na dobu koronavirové pandemie. Na pozadí aktuální situace připomíná Tomáš Halík i hlubší rány tohoto světa-upozorňuje na krizi církve a novodobé farizeje, problémy politického populismu či fundamentalismu.Čas prázdných kostelů je adresován široké veřejnosti-ukazuje, že se doba pandemie nesmí nahlížet jako Boží trest, ale spíše jako otevřená výzva k solidaritě a k hluboké vnitřní proměně: "Jsem přesvědčen, že Boží výzvou této doby je usilovat o globalizaci soucitu a solidarity, snažit se proměnit nezadržitelný proces globalizace v proces komunikace a empatie."

A szerző tizenhat esszéjében korunk lelki és társadalmai problémáival foglalkozik: az erőszak fokozódásával, a média szerepével a társadalomban, a kultúrák összemosódásával, a tudomány és hit párbeszédével stb. Mindeközben nem téveszti szem elől az embert, akinek meg kell birkóznia e válsághelyzetekkel.

Kniha Odpoledne křesťanství pojednává o proměnách víry v lidských životech i v dějinách a využívá k tomu metodu kairologie – teologicko-sociologické interpretace změn v oblasti náboženství, kultury a společnosti. Současnou krizi církve představuje autor jako přechod do nové etapy dějin křesťanství. Hledá cestu, která by křesťanství vyvedla z jeho dosavadních institucionálních i mentálních hranic, pomohla mu překonat nostalgii po jeho premoderní podobě i jeho novověkou formu jednoho ze světonázorů. Předkládá vizi křesťanství budoucnosti jako ekumenického společenství, schopného nově a hlouběji porozumět vlastním zdrojům i aktuálním problémům doby. Církev a její víra je křesťanská, nakolik je velikonoční: umírá a vstává z mrtvých. Jsou mnohé podoby víry na osobní rovině i na cestě církve dějinami, které jednou musí odumřít. Někdy věřící při odumírání navyklé podoby víry procházejí velkopáteční temnotou, pocitem, že je Bůh opustil. Ale kdo v těchto temných nocích vytrvá, dřív nebo později může zakusit světlo velikonočního rána, proměnu své víry.