Ondřej Hanus

Po devítileté odmlce od vydání sbírky Volné verše, nominované na cenu Magnesia Litera, přichází Ondřej Hanus s novou, kompozičně sevřenou knihou, která jako by se zároveň vracela ke kořenům jeho poetiky. Účaří navazuje na autorovu práci s jeho erbovní formou sonetu, která obepíná zhruba třetinu básní sbírky, a s využitím principů symetrie a kontrastu buduje celek na napětí mezi rozpadem a řádem, volností a (s)vázaností, bolestí a něhou. Podobně jako sbírka Výjevy, za kterou autor obdržel Cenu Jiřího Ortena, je Účaří symetricky rozděleno do dvou zrcadlově komponovaných částí a sleduje pohyb od výchozího bodu k lyrické pointě, od vzdoru k tichému smíření, od úzkosti k útěšnosti. Tematizuje přitom jak mezní zkušenosti těla a paměti, tak samotnou možnost poezie, jazyka a rytmu jako prostorů uchování i překročení. V koncentrovaném, obrazově naléhavém jazyce se zde setkává existenciální reflexe s potřebou a hledáním řádu – a právě z tohoto pnutí se rodí Hanusova dosud nejtišší a zároveň vnitřně nejvyhrocenější sbírka. Autorem obálky a ilustrací je malíř a básník Matěj Lipavský. Souběžně se sbírkou vychází také stejnojmenné hudební album, na němž vybrané básně zhudebnil Jan Hoskovec alias Razumikhin (razumikhin.bandcamp.com).

Šestadvacet volně spojených povídek líčí budoucí kolonizaci Marsu. Celou knihou prostupuje zvláštní touha po dálkách, nostalgie a smutek nad pádem martského ráje, který lidé ničí od svého prvního přistání na písečné planetě. Když Marťanská kronika v roce 1950 vyšla, fanoušci sci-fi většinu povídek znali z časopiseckých vydání, ale pro běžného čtenáře byla kniha naprostým zjevením. A Bradburyho science fiction se rázem stala žádanou i ve „vysokých literárních kruzích“.

Překvapivě volné formy proponenta sonetu. Ondřej Hanus se v české poezii uvedl jako zastánce vázaného verše a proponent sonetu, tradiční žánrové formy, která převažuje v jeho prvních dvou sbírkách Stínohrad (2008) a Výjevy (2013; Cena Jiřího Ortena). Souběžně s touto dominantní linií však vznikaly i texty ve volném verši, které se o definici řádu pokoušejí jinak než jeho zvnějšněním; řekněme, že ohledávají jeho periferní oblasti. Tyto pokusy na sebe berou podobu topologické poezie, elegie, psychoanalytického pásma nebo aktualizace středověkého žánru svítáníčka. Propátrávání těchto zdánlivě vzdálených oblastí je snahou (někdy vědomou, jindy podvědomou, někdy útočnou, jindy kontemplativní) o nalezení jejich společného jmenovatele.