Martin Heidegger

The two treatises The Overcoming of Metaphysics (1938/39) and The Essence of Nihilism (1946–1948) do not belong together temporally or formally, but they are brought together in this volume because they both treat a common thesis from the standpoint of different questions – namely, that nihilism is the essence of metaphysics in relation to the history of being. The overcoming of metaphysics is, for Heidegger, the decisive historical moment in which metaphysics is experienced as the history of the abandonment by being and overcome at the same time. The abandonment of beings by being reveals itself in the final and most extreme intensification of metaphysics as the "unconditioned predominance of manipulation." Manipulation means here the all-dominating producibility of beings. The Essence of Nihilism is linked to the idea of overcoming. This text deals with the attempt to elucidate the essence of nihilism through Nietzsche's words "God is dead." The killing of God springs from the will to power as the most extreme form of manipulation. The being of beings is grasped here as the positing of values emanating from the will to power. In this positing of being as value, it becomes clear that being itself remained unthought in metaphysics. Therefore, metaphysics as such is nihilism proper. These key works by Heidegger, now available in English for the first time, will be of great interest to students and scholars of philosophy and to anyone interested in Heidegger's thought.

Překlad dvou významných přednášek z roku 1953 (Otázka techniky. Věda a zamyšlení), které reprezentují Heideggerovo definitivní stanovisko k novověké vědě a moderní technice. Svou celoživotní otázku, jíž byla otázka po bytí, promýšlel Heidegger jednak v rozhovoru se svými antickými i novověkými předchůdci, jednak na pozadí především Hölderlinova „myslivého básnění“, a konečně v opakované konfrontaci s tím, co určuje naši dobu, což pro něho byla věda a technika.

Heideggerovy Příspěvky k filosofii (Ze spatření) lze oprávněně považovat za jeho druhé hlavní dílo po knize Bytí a čas. Plán na zkomponování celkové skladby Příspěvků měl pocházet již z roku 1932, leč k samotnému vypracování došlo v letech 1936–1938. Příspěvky obsahují první pokus o formulaci a rozpracování myšlení z hlediska dějin bytí, ve kterém již nejde o primát žádného jsoucna, a to ani lidského pobytu, které by v aktu transcendence přes celek jsoucího dosahovalo určení horizontu smyslu bytí, nýbrž o náležitý rozvrh pravdy bytí z patřičně se dějící události jeho spatření. Spatření je jméno pro odehrávající se sounáležitost patřičného přidělení pravdy bytí a náležitého rozvrhování bytí, které naplňuje lidské bytí-tu zejména v aktech myšlení, vytvoření uměleckého díla, státotvorného činu, oběti a lásky. Příspěvky vznášejí požadavek přechodu z konce metafysiky, kdy došlo k vyprázdnění a popření smyslu bytí v podobě úlohy zodpovědět otázku po jsoucnu jakožto jsoucím, do jiného počátku myšlení, ve kterém má docházet k promýšlení otázky pravdy bytí jakožto světliny toho sebe-skrývajícího. V Příspěvcích dochází k tomu, co bylo v Dopise o „humanismu“ ohlášeno pod označením „obrat“. Ten není jen obratem ke spatření události pravdy bytí, nýbrž je obratem samotného spatření, to znamená události onoho protipohybu, v němž sounáleží udílející se pravda bytí s patřičně náležejícím bytím-tu, do kterého se promění někdejší bytnost člověka ve smyslu animal rationale.

Kniha Věc myšlení, kterou si Martin Heidegger věnoval ke svým osmdesátým narozeninám v roce 1969, představuje jakési jeho filosofické memento. Tento soubor textů z první poloviny 60. let obsahuje kromě jiného dva z Heideggerových nejdůležitějších textů vůbec. Ve freiburgské přednášce Čas a bytí se autor po pětatřiceti letech vrací z pozice svého pozdního myšlení k problematice třetího – nikdy nedokončeného a údajně spáleného – oddílu svého hlavního díla Bytí a čas. Proslule obtížný text, který poprvé vychází v českém překladu, předvádí, že když bez předsudků přemýšlíme o bytí toho, co jest, jsme nevyhnutelně přivedeni před otázku po čase, a když následně přemýšlíme o čase, jsme nevyhnutelně dovedeni zpět k otázce po bytí. Věcný vztah obojího – bytí a času, času a bytí – pak Heidegger uchopuje v ústředním pojmu svého pozdního díla: události uvlastnění (Ereignis). Pařížská přednáška Konec filosofie a úkol myšlení, jejíž klasický překlad byl pro přítomné vydání znovu přehlédnut, formuluje tezi, že filosofie jako nauka o jsoucím jakožto jsoucím v naší epoše končí, protože jednotlivé vědy si již celek jsoucího bezezbytku rozebraly mezi sebou. Úkolem myšlení, které je dědicem filosofie, je poté podle Heideggera promýšlet věcné vztahy ukryté ve světlině bytí, která se rozevírá spolu s časem a ve které se veškeré jsoucí teprve stává zjevným a uchopitelným, – tedy promýšlet právě to, o co se autor sám pokusil v přednášce Čas a bytí.

Od roku 1931 do začátku 70. let si Martin Heidegger zaznamenával své myšlenky do sešitů vázaných v černém voskovaném plátně. Záznamy nejsou datovány, ale představují svérázný myslitelský deník, který nechává čtenáře nahlédnout hluboko do autorovy mysli, ať už jde o jeho filosofické dílo, či o to, jak si představoval obrodu Německa nacionálním socialismem po 1. světové válce a jak byly jeho představy faktickým vývojem zklamávány. V rámci obsáhlého Heideggerova díla, které sám na sklonku života uspořádal a rovněž určil, v jakém pořadí mají jednotlivé svazky vycházet, bylo 34 „černých sešitů“ zařazeno až na úplný konec jako svazky 94–102. První sešit (Úvahy I) se nedochoval. Až do zveřejnění v předchozím desetiletí nesměli mít k těmto zápiskům přístup ani specializovaní badatelé. MARTIN HEIDEGGER (1889–1976), od roku 1919 asistent E. Husserla, se stal r. 1928 jeho nástupcem na univerzitě ve Freiburgu a v letech 1933–1934 jejím rektorem. Vyšel z Husserlovy fenomenologie a v dialogu se svými antickými i novověkými předchůdci celoživotně rozvíjel otázku po bytí.

Cyklus přednášek z letního semestru r. 1931 na universitě ve Freiburku s podtitulem ”Bytnost a skutečnost mohoucnosti”, v nichž autor analyzuje Aristotelovy pojmy dynamis a energeia. Přeložil I. Chvatík. Kniha, kterou dostává čtenář do ruky, patří k nejzasvěcenějším a nejsrozumitelnějším úvodům do celé Aristotelovy filosofie a je také dokladem toho, že to byl právě Heidegger, kdo naučil dvacáté století číst Aristotela nově.

Heideggerovo pojednání O bytnosti základu bylo publikováno krátce po Bytí a času a vznikalo současně s přednáškou Co je metafyzika?. Heidegger v něm nastoluje otázku po počátku či základu v návaznosti na filosofickou tradici sahající od Platóna a Aristotela, přes Leibnize a Kanta až po Schellinga. Sám však tuto otázku klade s novou radikalitou tím, že ji staví na půdu problému transcendence a svobody pobytu. Pojednání ústředních témat spisu, jako je transcendence, svoboda a transcendentální pojem světa zároveň vrhá objasňující světlo na některé myšlenkové motivy Bytí a času i přednášky Co je metafyzika?. Význam tohoto spisu spočívá také v tom, že se zde objevuje myšlenka „ontologické diference“ jsoucna a bytí (poprvé formulovaná v Základních problémech fenomenologie z roku 1927), jejímž základem je podle Heideggera právě transcendence pobytu. Český překlad vychází v zrcadlovém německo-českém vydání. Přeložil Václav Němec.

Kniha je paralelním vydáním německého originálu textu Martina Heideggera a českého překladu, který pořídil Jiří Němec. Překlad byl pro nynější třetí vydání důkladně redakčně prověřen a revidován. Historie tohoto prvního českého knižního překladu z díla německého filosofa Martina Heideggera (26. září 1889 – 26. května 1976) je vylíčena v komentáři. Překlad vyšel – s názvem O pravdě a Bytí – dosud dvakrát, roku 1971 v nakladatelství Vyšehrad (přičemž většina nákladu byla hned po vydání dána do stoupy) a roku 1993 v koedici nakladatelství Mladá fronta a Vyšehrad. V komentáři je také poprvé uveřejněn původní doslov Jiřího Němce k vydání chystanému v nakladatelství Mladá fronta na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, v němž mj. napsal: „Chceme-li se tedy v Heideggerově duchovní krajině orientovat, vyjděme z četby některého jeho díla v originále. Zachycené stopy nás pak už samy povedou k dílům dalším ... A snad se právě pro první setkání s Heideggerovou myšlenkou hodí spisek Vom Wesen der Wahrheit zcela mimořádně. Tato přednáška tvoří totiž v Heideggerově díle jakýsi otočný bod, ,osu turniketu‘, odkud jdou spojnice právě tak k jeho ranějším, jako k jeho pozdějším pracím.“ Svazek vychází jako součást řady B Spisů Jiřího Němce. Ty jsou proponovány do tří edičních řad, přičemž řada A přináší původní autorovy práce, rozvržené do deseti svazků (doposud vyšly svazky Zápisníky I a Zápisníky II, tvořící 4. a 5. svazek). Řada B obsáhne autorovy překlady z cizích jazyků a edice, které uspořádal nebo se na nich autorsky podílel. Svazky řady B nejsou na rozdíl od řady A číslovány. Řada C uvede dokumenty k životu J. Němce a aktivitám, jichž se významně zúčastnil.

Trojsvazkové česko-německé vydání Heideggerových kratších textů. První svazek obsahuje studie: Úvod k přednášce Co je metafyzika?, Co je metafyzika?, Doslov k přednášce Co je metafyzika?; druhý svazek: Konec filosofie a úkol myšlení, Moje cesta k fenomenologii, O porozumění času ve fenomenologii a v myšlení otázky po bytí; třetí svazek studie: Věc, Doslov. Dopis mladému studentovi, Řeč, básnicky bydlí člověk, Co je to filosofie?, Hebel domácí přítel, Principy myšlení.

Přednáška Nač básníci? byla proslovena v nejužším kruhu přátel u příležitosti 20. výročí úmrtí R. M. Rilkeho, který zemřel 29. prosince 1926. Analyzuje básnické dílo R. M. Rilkeho a odkazuje i na několik básní F. Hölderlina. Heideggerovi přátelé, pro které přednášku napsal, byli jistě podobně jako on sám důvěrně obeznámeni s tvorbou obou těchto velkých německých básníků. Takovou obeznámenost nelze předpokládat u českého publika, a proto překladatel svými překlady většinu zmiňovaných děl doplnil. Přeložil Ivan Chvatík.

Umělecké dílo je zvláštní věc. Přichází na světlo světa díky umělci. Ten je však umělcem právě skrze dílo. Obojí, dílo i umělec má svůj původ v umění. Kde jinde však hledat umění než v uměleckém díle a v umělci? Zkoumání se nutně pohybuje v kruhu. Při procházení tímto kruhem se ukazuje, jak se vytvořené dílo liší od rovněž vytvořených užitkových věcí. K obojímu je zapotřebí látky. Látka pochází ze země. Ale zatímco v užitkových věcech je země spotřebovávána, v uměleckém díle ční neužitečně do světa. Je pouhým tvarem. Ale díky neprostupné uzavřenosti země, je tvarem pevným, který svým čněním otevírá a v otevřenosti udržuje svět. Umělecké dílo ustavuje otevřenost, v níž se teprve cokoli může ukázat takové jaké v pravdě je. V uměleckém díle je při díle pravda. Projít výkladem, v němž se přímo před našima očima vybojovává niterný svár země a světa, aby bylo vidět, jak se v umění uvádí pravda do díla, je být přítomen slavnosti myšlení.

Kniha obsahuje dva rozhovory, které Martin Heidegger poskytl mediím u příležitosti svých 80. narozenin (1969), a především jeho rozhovor s redaktorem časopisu Spiegel z roku 1966, který byl na Heideggerovo výslovné přání otištěn až po jeho smrti v roce 1976. Tento obsáhlý rozhovor je doplněn improvizovaným komentářem Jana Patočky, který byl zachycen na magnetofonový pásek při soukromém semináři. Rozhovory i komentář jsou dúležitými dokumenty k debatě o morálně-politickém profilu M. Heideggera.

"What is the meaning of being?" This is the central question of Martin Heidegger's profoundly important work, in which the great philosopher seeks to explain the basic problems of existence. A central influence on later philosophy, literature, art, and criticism—as well as existentialism and much of postmodern thought—Being and Time forever changed the intellectual map of the modern world. As Richard Rorty wrote in the New York Times Book Review, "You cannot read most of the important thinkers of recent times without taking Heidegger's thought into account." This first paperback edition of John Macquarrie and Edward Robinson's definitive translation also features a new foreword by Heidegger scholar Taylor Carman.

Slavný Heideggerův text obsahující první rozvrh jeho filosofických zkoumání, která vyústila sepsáním díla Bytí a čas, je zásadním, do té doby chybějícím článkem geneze Heideggerovy filosofie, článkem, který dokládá, že jedním z jejích hlavních zdrojů byla