Přemysl Houda

Publikace přináší první celistvé zpracování dosud málo známé oblasti naší historie – československé folkové hudby sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Protože folková hudba v této době oscilovala mezi povoleným, trpěným a zakázaným uměním, lze na ní ukázat limity normalizačního systému jako takového. To je vlastní smysl textu, jenž je vystaven na spojení chronologických kapitol s tematickými mikrosondami (Sekce mladé hudby, Folková Lipnice, Šafrán atd.). Text čerpá z mnoha typů nashromážděných pramenů (archivní dokumenty, rozhovory, nahrávky písní, dobová beletrie a periodika atd.), v drtivé většině dosud nepublikovaných, které podrobuje kritické analýze.

Kotkinovy dějiny Magnitogorsku jsou monstrózní mikrohistorickou sondou do stalinské každodennosti. V polovině dvacátých let se kolem Magnetické hory rozkládala pustá step. O pár let později tu již stálo gigantické průmyslové centrum pulzující životem. Jak se to mohlo stát? Jací lidé se k tomuto místu vydali a budovali jej? A proč? A jak v krajině bičované mrazivými větry dokázali přežít a zabydlet se? Stephen Kotkin si všímá každičkého detailu životů magnitogorských obyvatel. Strašlivé zimy, vítr, nehygienické životní podmínky, tvrdá práce na vysokých pecích, volnočasové aktivity, bytová nouze, šmelina, zbur¬žoaznění městské stranické elity, udávání, teror konce třicátých let atd. – Kotkinově pozornosti neunikne nic. Jeho magnitogorská sága inspirovaná Michelem Foucaultem bezesporu započala novou fázi ve výzkumu sovětských sociálních dějin.

Normalizační festival je původní monografií o československém pozdním socialismu, zvláště pak o pozdně socialistické veřejné sféře, jež je dnes často považována za a priori toxickou. Hlavními postavami monografie jsou organizátoři folkových koncertů, kteří se v této sféře pohybovali, a tím ji spoluvytvářeli (a také v jistém smyslu měnili). Na jejich každodenním jednání je ukázána problematičnost dnešních mainstreamových způsobů zobrazení pozdního socialismu, a kniha je tak na dálku vedenou diskuzí s dnes již vžitými pojmy, jakými jsou například šedá zóna nebo ostrůvky svobody. S pomocí odborné literatury – a zvláště pak na základě tvůrčí interpretace textů antropologa Alexeje Jurčaka – nabízí alternativní model vyprávění o pozdním socialismu, jehož zastřešující metaforou by mohla být v úvodu knihy zmiňovaná Möbiova páska.

Jaromír Nohavica je osobnost, která málokoho nechává chladným: mnozí jej bezmezně obdivují, jiní jej bezmála zatracují. Jediné, na čem se téměř všichni shodnou, je, že to je bohem nadaný písničkář a básník. Kdo je tedy Nohavica? A jaký je to ve skutečnosti člověk? Je to rebel, hrdina, anebo padouch či slaboch, který se upsal ďáblu? Kniha s prostým názvem Nohavica, která se na tyto a mnoho dalších otázek snaží odpovědět, je ojedinělá tím, že Přemysl Houda měl při jejím psaní k dispozici Nohavicův soukromý archiv sestávající z deníků, zápisníků, osobních záznamů, korespondence a mnoha dalších dokumentů osobního charakteru, které Nohavica dosud nikomu nezpřístupnil. Kromě tohoto unikátního souboru ego-dokumentů autor využil rovněž archivy veřejné, včetně Archivu bezpečnostních složek spravu­jícího písemnosti Státní bezpečnosti, státních oblastních archivů, ale též například fondu Socialistického svazu mládeže či fondu Pražského kulturního střediska a řady dalších. Cenným zdrojem informací byly autorovi také desítky rozhovorů s lidmi, kteří sehráli v Nohavicově kariéře a veřejném vystupování významnou roli, ať už jde o organizátory a pořadatele koncertů, funkcio­náře, kolegy či běžné posluchače. K tomu je třeba dodat, že Přemysl Houda ke všem těmto pramenům, které mu umožnily nově analyzovat a interpretovat některé klíčové události Nohavicova života, přistupuje nepředpojatě, nestranně, s pokorou a otevřenou myslí. Řečeno slovy Václava Bělohrad­ského: „Nikdy se nestaví do role soudce, opírá se o neredukovatelnou mnohost zdrojů, z nichž žádný není svým významem nadřazený všem ostatním, všechny jsou relativizující.“ Přemysl Houda nahlíží na Jaromíra Nohavicu z nejrůznějších, mnohdy protikladných perspektiv a obraz, který čtenáři předkládá, rozhodně není černobílý. Vykresluje komplexní, mnohovrstevnatou osobnost, která jako harlekýn „hraje všemi barvami“ a vzpírá se všem zjednodušujícím soudům a vymezením. Ukazuje nám člověka, který stojí tak trochu na všech stranách a současně nestojí na straně žádné a který především od samého počátku, před listopadem 1989 i dnes, vede svou „malou válku“, aby si uhájil svůj prostor, své „moje moje“. Přitom ovšem nevstupuje do přímých střetů – o svůj „kousek čtverečního metru“, jak zpívá v jedné své písni, totiž nevede přímý boj, nýbrž o něm vždy znovu vyjednává… Kniha ovšem zdaleka není jen o Jaromíru Nohavicovi, je také – a možná především – knihou o celospolečenské debatě o Nohavicovi a obecně o naší minulosti, ale i současnosti. Ukazuje, co tento „spor o Nohavicu“ říká o nás samých. Vypovídá o naší malé válce. Kniha je doplněna přílohami včetně výběru ukázek rukopisů Nohavicových písní.