Přemysl Houda

Pandemie covidu-19 byla totálním společenským jevem, časem akutních i méně akutních krizí, avšak také obdobím, které nám může – zvláště ze zpětného pohledu – říci mnoho o fungování institucí i jednotlivců. Co jsme se o naší společnosti za těch několik málo let dozvěděli? Obstáli jsme? Můžeme doufat, že jakoukoli další krizi, která přijde, jako společnost zvládneme, anebo se máme do budoucna dívat spíše s obavami? Tyto otázky si v předkládané knize, která je výsledkem společného výzkumu české společnosti v období pandemie covidu-19, kladou historici, psychologové a sociologové z Akademie věd ČR.Kniha vyšla v koedici s Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR, Psychologickým ústavem AV ČR a Sociologickým ústavem AV ČR.

Roku 2016 obdržel Bob Dylan Nobelovu cenu za literaturu. V historii je to vůbec poprvé, co Švédská akademie udělila toto prestižní ocenění písničkáři. Není náhoda, že ze stovek jeho písní se Patti Smith na slavnostním večeru při předávání cen ve Stockholmu, jehož se Dylan osobně nezúčastnil, rozhodla zazpívat jednu z nejznámějších Dylanových skladeb – „A Hard Rain’s A-Gonna Fall“. Je to vizionářské varování před blížící se, nebo možná již probíhající apokalypsou – varování, které je dnes právě tak aktuální jako v roce 1962, kdy skladba spatřila světlo světa, ať už si onen "těžký", smrtonosný déśť, o němž se v tomto ponuře laděném rozhovoru matky s jejím "modrookým" synem zpívá, vykládáme jakkoli. Právě na této kultovní písni, která vznikla na vrcholu folkového obrození v 60. letech dvacátého století v době mezi vybudováním Berlínské zdi a karibskou krizí, demonstruje významný orální historik Alessandro Portelli Dylanova tvůrčího génia: ačkoli jeho vstup na hudební scénu působil jako zjevení, jako zrod osamocené hvězdy, která se odkudsi vynořila a rozzářila hvězdnou oblohu, na níž se skví dodnes, jeho tvorba vyvěrá z tradiční lidové kultury a sdílené paměti, kterou osobitým způsobem rozvíjí, oživuje, aktualizuje a naplňuje novými významy. Svou slavnou písní „A Hard Rain’s A-Gonna Fall“, kterou časopis Rolling Stone označil za „největší protestní píseň napsanou největším protestním písničkářem své doby“, Dylan kreativně navazuje na velmi starou lidovou baladu „Závěť otráveného“, jejíž stopy lze nalézt v Itálii sedmnáctého století a která se pod názvem „Lord Randal“ rozšířila po celém anglosaském světě. Dylan tedy čerpá z bohaté tradiční ústní kultury, aby vyjádřil obavy a úzkosti své vlastní doby. V Dylanovi se tak tradice snoubí s modernitou a bez pochopení jeho niterného sepětí s lidovou kulturou nelze jeho dílo náležitě docenit. Klíčem k tomuto pochopení je právě tato kniha, která Dylana českému čtenáři ukáže z překvapivého, ale o to inspirativnějšího úhlu pohledu.

Vysokoškolský pedagog a novinář Břetislav Tureček se Blízkému východu věnuje už přes třicet let. V rozhovoru, který s ním vedl Přemysl Houda, se dozvíte vše, co potřebujete k pochopení situace v jednom z nejvýbušnějších regionů světa. Kde leží kořeny konfliktu mezi Židy a Araby? Jaký vztah má ší'itský islám k Izraeli a Západu obecně? Máme se obávat jaderného potenciálu Íránu? A jak je na tom svět českých novin a médií obecně? Nejen o tom je kniha, která uvádí dění na Blízkém východě do potřebného kontextu.

Jaromír Nohavica je osobnost, která málokoho nechává chladným: mnozí jej bezmezně obdivují, jiní jej bezmála zatracují. Jediné, na čem se téměř všichni shodnou, je, že to je bohem nadaný písničkář a básník. Kdo je tedy Nohavica? A jaký je to ve skutečnosti člověk? Je to rebel, hrdina, anebo padouch či slaboch, který se upsal ďáblu? Kniha s prostým názvem Nohavica, která se na tyto a mnoho dalších otázek snaží odpovědět, je ojedinělá tím, že Přemysl Houda měl při jejím psaní k dispozici Nohavicův soukromý archiv sestávající z deníků, zápisníků, osobních záznamů, korespondence a mnoha dalších dokumentů osobního charakteru, které Nohavica dosud nikomu nezpřístupnil. Kromě tohoto unikátního souboru ego-dokumentů autor využil rovněž archivy veřejné, včetně Archivu bezpečnostních složek spravu­jícího písemnosti Státní bezpečnosti, státních oblastních archivů, ale též například fondu Socialistického svazu mládeže či fondu Pražského kulturního střediska a řady dalších. Cenným zdrojem informací byly autorovi také desítky rozhovorů s lidmi, kteří sehráli v Nohavicově kariéře a veřejném vystupování významnou roli, ať už jde o organizátory a pořadatele koncertů, funkcio­náře, kolegy či běžné posluchače. K tomu je třeba dodat, že Přemysl Houda ke všem těmto pramenům, které mu umožnily nově analyzovat a interpretovat některé klíčové události Nohavicova života, přistupuje nepředpojatě, nestranně, s pokorou a otevřenou myslí. Řečeno slovy Václava Bělohrad­ského: „Nikdy se nestaví do role soudce, opírá se o neredukovatelnou mnohost zdrojů, z nichž žádný není svým významem nadřazený všem ostatním, všechny jsou relativizující.“ Přemysl Houda nahlíží na Jaromíra Nohavicu z nejrůznějších, mnohdy protikladných perspektiv a obraz, který čtenáři předkládá, rozhodně není černobílý. Vykresluje komplexní, mnohovrstevnatou osobnost, která jako harlekýn „hraje všemi barvami“ a vzpírá se všem zjednodušujícím soudům a vymezením. Ukazuje nám člověka, který stojí tak trochu na všech stranách a současně nestojí na straně žádné a který především od samého počátku, před listopadem 1989 i dnes, vede svou „malou válku“, aby si uhájil svůj prostor, své „moje moje“. Přitom ovšem nevstupuje do přímých střetů – o svůj „kousek čtverečního metru“, jak zpívá v jedné své písni, totiž nevede přímý boj, nýbrž o něm vždy znovu vyjednává… Kniha ovšem zdaleka není jen o Jaromíru Nohavicovi, je také – a možná především – knihou o celospolečenské debatě o Nohavicovi a obecně o naší minulosti, ale i současnosti. Ukazuje, co tento „spor o Nohavicu“ říká o nás samých. Vypovídá o naší malé válce. Kniha je doplněna přílohami včetně výběru ukázek rukopisů Nohavicových písní.

Kotkinovy dějiny Magnitogorsku jsou monstrózní mikrohistorickou sondou do stalinské každodennosti. V polovině dvacátých let se kolem Magnetické hory rozkládala pustá step. O pár let později tu již stálo gigantické průmyslové centrum pulzující životem. Jak se to mohlo stát? Jací lidé se k tomuto místu vydali a budovali jej? A proč? A jak v krajině bičované mrazivými větry dokázali přežít a zabydlet se? Stephen Kotkin si všímá každičkého detailu životů magnitogorských obyvatel. Strašlivé zimy, vítr, nehygienické životní podmínky, tvrdá práce na vysokých pecích, volnočasové aktivity, bytová nouze, šmelina, zbur¬žoaznění městské stranické elity, udávání, teror konce třicátých let atd. – Kotkinově pozornosti neunikne nic. Jeho magnitogorská sága inspirovaná Michelem Foucaultem bezesporu započala novou fázi ve výzkumu sovětských sociálních dějin.

Normalizační festival je původní monografií o československém pozdním socialismu, zvláště pak o pozdně socialistické veřejné sféře, jež je dnes často považována za a priori toxickou. Hlavními postavami monografie jsou organizátoři folkových koncertů, kteří se v této sféře pohybovali, a tím ji spoluvytvářeli (a také v jistém smyslu měnili). Na jejich každodenním jednání je ukázána problematičnost dnešních mainstreamových způsobů zobrazení pozdního socialismu, a kniha je tak na dálku vedenou diskuzí s dnes již vžitými pojmy, jakými jsou například šedá zóna nebo ostrůvky svobody. S pomocí odborné literatury – a zvláště pak na základě tvůrčí interpretace textů antropologa Alexeje Jurčaka – nabízí alternativní model vyprávění o pozdním socialismu, jehož zastřešující metaforou by mohla být v úvodu knihy zmiňovaná Möbiova páska.

Normalizační festival je původní monografií o československém pozdním socialismu, zvláště pak o pozdně socialistické veřejné sféře, jež je dnes často považována za a priori toxickou. Hlavními postavami monografie jsou organizátoři folkových koncertů, kteří se v této sféře pohybovali, a tím ji spoluvytvářeli (a také v jistém smyslu měnili). Na jejich každodenním jednání je ukázána problematičnost dnešních mainstreamových způsobů zobrazení pozdního socialismu, a kniha je tak na dálku vedenou diskuzí s dnes již vžitými pojmy, jakými jsou například šedá zóna nebo ostrůvky svobody. S pomocí odborné literatury a zvláště pak na základě tvůrčí interpretace textů antropologa Alexeje Jurčaka nabízí alternativní model vyprávění o pozdním socialismu, jehož zastřešující metaforou by mohla být v úvodu knihy zmiňovaná Möbiova páska.

Publikace přináší první celistvé zpracování dosud málo známé oblasti naší historie – československé folkové hudby sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Protože folková hudba v této době oscilovala mezi povoleným, trpěným a zakázaným uměním, lze na ní ukázat limity normalizačního systému jako takového. To je vlastní smysl textu, jenž je vystaven na spojení chronologických kapitol s tematickými mikrosondami (Sekce mladé hudby, Folková Lipnice, Šafrán atd.). Text čerpá z mnoha typů nashromážděných pramenů (archivní dokumenty, rozhovory, nahrávky písní, dobová beletrie a periodika atd.), v drtivé většině dosud nepublikovaných, které podrobuje kritické analýze.