Petra Hůlová

Pošesté přichází Petra Hůlová ke čtenářům s novým románem a pošesté překvapuje. Tentokrát provokativním tématem: dnešní českou skutečnost popisuje „očima poražených“. Hlavní postava nového románu vnímá předlistopadový svět jako sice nedokonalý, ale nejlepší ze všech možných světů, zatímco proměnu společnosti po roce 1989 vnímá jako dobu plnou tolika omylů, že cítí potřebu aktivně a třeba i násilím vnutit ostatním svou představu o společenském dobru. Román je temnou groteskou, která upozorňuje na to, že všechno lze nahlížet ze zcela odlišných úhlů pohledu a že co pro jednoho člověka znamená nové možnosti a svobodu, může druhému člověku přinášet úzkost, prázdnotu a beznadějný pocit chaosu. Romány Petry Hůlové nikdy nehýříly optimismem, tento však zneklidňuje ještě o poznání více než ty předchozí, protože - ač se odehrává na půdorysu jednoho města a jednoho osudu - vytváří přesvědčivý obraz úplného zmatení jazyků bez možnosti dorozumění mezi lidmi.

Čtvrtý román mladé prozaičky, autorky úspěšných románů Paměť mojí babičce, Přes matný sklo a Cirkus Les Mémoires, přináší do české literatury téma palčivé a přitom výrazně kontroverzní: vyprávění zachycuje zpověď stárnoucí prostitutky, která bilancuje svůj život, vzpomíná na to, co prožila, a místy s humorem a nadsázkou líčí svá léta strávená vykonáváním nejstaršího řemesla. V psaní Petry Hůlové představuje kniha výrazný posun k výrazové sevřenosti, nová je zde i humorná stránka vyprávění hlavní hrdinky.

Hrdinka nového románu Petry Hůlové přijíždí do Čech, aby si vydělala. Příběh Olgy je výpovědí o nelehkém životě v cizí zemi. Vyprávění se pokouší vyrovnat se se stereotypy, týkajícími se jak Ukrajinců, českých zaměstnavatelů a neziskových organizací, tak žánru "gastarbeiterského románu", který životy svých hrdinů často redukuje na boj za slušnou materiální existenci a rodinné štěstí. V lehce ironickém tónu jsou zde zobrazováni všichni zúčastnění. Hlavní hrdinka není barvotiskovou obětí "zlých Čechů", ale živou bytostí s vůlí řídit svůj osud navzdory podmínkám, v nichž žije. Prostřednictvím Olžina příběhu poznáváme jak její minulost na Ukrajině, tak širší komunitu pražských imigrantů. Nakonec je ovšem všechno ještě trochu jinak, než si čtenář po celou dobu mohl myslet...

Druhé vydání románu, který se stal českou literární událostí (získal mj. cenu Magnesia Literera za objev roku a umístil se na prvním místě ankety Lidových novin o nejzajímavější knihu roku) a byl přeložen do řady evropských jazyků. Dvaadvacetiletá studentka Petra Hůlová debutovala v roce 2002 mimořádně vyzrálým prozaickým dílem, jehož děj se odehrává v Mongolsku a osou příběhu je strhující vyprávění žen tří generací o všem, co v životě viděly, zažily, protrpěly. Kniha je psána živým jazykem s množstvím místních slangových výrazů, vtahujících čtenáře do jedinečné atmosféry života v Mongolsku.

Pátý román Petry Hůlové – autorky Paměti mojí babičce či Umělohmotného třípokoje – je román dobrodružný a až detektivně napínavý. Propojují se v něm různé doby, světadíly, kulturní prostředí, hodnotové žebříčky a povahy. Z Dánska přecházíme na sovětskou a posléze ruskou Sibiř a vracíme se zpět, tutéž skutečnost vidíme očima mužů i žen, vzdělanců i lidí vzděláním nedotčených. Stanice Tajga je román ukotvený ve skutečných reáliích a jako vždy u Petry Hůlové je jazykově mimořádný. Tentokrát podřídila jazyk vyprávění plynutí příběhu a nezavrhla spisovnou češtinu. Kniha přináší poutavou dobrodružnou četbu, vypráví strhující příběh, jakých je v současné české literatuře málo.

Román Petry Hůlové, autorky románu Paměť mojí babičce, je niternou psychologickou sondou do nejintimnějších rodinných vztahů. Sledujeme v něm vyprávění dospívajícího syna a jeho matky, kteří ze dvou rozdílných osobních i generačních perspektiv nahlížejí život svůj i svých nejbližších. Ústředním tématem knihy je lidská samota, neupřímnost k sobě samému, sebeobelhávání. Petra Hůlová vnímá tragické pod povrchem všednosti, je mistrnou pozorovatelkou lidských povah, postojů a vazeb mezi lidmi.

V novom románe P. Hůlovej sa prelína viacero príbehov v jedinom dejisku - súčasnom New Yorku. Autorka konfrontuje dva výrazne odlišné svety - prostredie pestrej zmesi prisťahovalcov a neurčitý východný svet zahalený tajomstvom.

Skandální odhalení, nebo mystifikace? Provokace, nebo skutečnost? Autobiografie, nebo fikce? Spisovatelka Sylvie Novak se na prahu padesátky ohlíží za svou úspěšnou kariérou angažované autorky a reflektuje svůj komplikovaný osobní život. Ve vzpomínkách se často vrací k dávnému iniciačnímu vztahu s výrazně starším spisovatelem. Zkrátka bilancuje minulost. A pak je tu přítomnost: harcování se po besedách s novou knihou feministických esejů, viditelné stárnutí a s ním přicházející syndrom „ženské neviditelnosti“, proti kterému Sylvie bojuje po svém. Ale především je tu dcera Judita, která se vůči své matce nevybíravě vymezuje a nakonec proti ní vytáhne i kartu nejvyšší… Na pozadí nejrůznějších myšlenkových stereotypů, těžko překlenutelných generačních rozdílů či rozličných podob společenského aktivismu sledujeme popis jednoho zápasu. „Skvěle mířený výstřel do vlastních řad. Drsná, zraňující a především vůči sobě nelítostná zpověď hrdinky – stárnoucí intelektuálky, matky dvou dětí, milenky mnoha mužů. Je vyslovená jedním dechem. A tak se taky čte.“ (Alena Machoninová – rusistka) br> „Může si žena po dvaceti letech uvědomit, že se stala obětí Me Too? Anebo se člověk musel narodit do příslušné Me Too generace? Mimořádný román o kulturních válkách v naší každodennosti.“ (Tereza Matějčková – filosofka) „Minulost nepřepíšeme, zato ona neustále neodbytně přepisuje nás. Petra Hůlová napsala knihu rozčarování a smíření vášnivého feminismu, který doběhl čas fyziologie těla.“ (Petr Fischer – kritik a publicista) „V Nejvyšší kartě Petry Hůlové máme možnost prožít střídání generací jako křížové tažení té nastupující, jež přichází v zaslepeném amoku odsoudit tu odcházející.“ (S.d.Ch. – dramatik) filmových scénářů.

Skandální odhalení, nebo mystifikace? Provokace, nebo skutečnost? Autobiografie, nebo fikce? Spisovatelka Sylvie Novak se na prahu padesátky ohlíží za svou úspěšnou kariérou angažované autorky a reflektuje svůj komplikovaný osobní život. Ve vzpomínkách se často vrací k dávnému iniciačnímu vztahu s výrazně starším spisovatelem. Zkrátka bilancuje minulost. A pak je tu přítomnost: harcování se po besedách s novou knihou feministických esejů, viditelné stárnutí a s ním přicházející syndrom „ženské neviditelnosti“, proti kterému Sylvie bojuje po svém. Ale především je tu dcera Judita, která se vůči své matce nevybíravě vymezuje a nakonec proti ní vytáhne i kartu nejvyšší… Na pozadí nejrůznějších myšlenkových stereotypů, těžko překlenutelných generačních rozdílů či rozličných podob společenského aktivismu sledujeme popis jednoho zápasu. „Skvěle mířený výstřel do vlastních řad. Drsná, zraňující a především vůči sobě nelítostná zpověď hrdinky – stárnoucí intelektuálky, matky dvou dětí, milenky mnoha mužů. Je vyslovená jedním dechem. A tak se taky čte.“ (Alena Machoninová – rusistka) „Může si žena po dvaceti letech uvědomit, že se stala obětí Me Too? Anebo se člověk musel narodit do příslušné Me Too generace? Mimořádný román o kulturních válkách v naší každodennosti.“ (Tereza Matějčková – filosofka) „Minulost nepřepíšeme, zato ona neustále neodbytně přepisuje nás. Petra Hůlová napsala knihu rozčarování a smíření vášnivého feminismu, který doběhl čas fyziologie těla.“ (Petr Fischer – kritik a publicista) „V Nejvyšší kartě Petry Hůlové máme možnost prožít střídání generací jako křížové tažení té nastupující, jež přichází v zaslepeném amoku odsoudit tu odcházející.“ (S.d.Ch. – dramatik filmových scénářů).

Szülei válása után a tízéves Miki gyűlöli a váltott elhelyezést, utálja „új” testvéreit, de legfőképp „apatolvaj” mostohaanyját. Kénytelen azzal szembesülni, hogy a családjuk nem létezik többé. Szerencsére rátalál egy virtuális platformra, ahol a hasonló problémákkal küszködő gyerekek megoszthatják egymással a tapasztalataikat, egy nagy közös célt tervezve… A közeli jövőben, egy katasztrófa szélén álló világban járunk, ahol lehetetlen nem feltenni a kérdést: mit engedhetünk meg magunknak, mihez van jogunk, illetve mennyire bonyolult kapcsolati viszonyokat vagyunk képesek elviselni akár gyerekként, akár szülőként. A nyomasztó téma gyakran fergeteges humorral párosul, ám hiába érzünk megkönnyebbülést, amikor a dolgok már kezdenek jóra fordulni, a történet végkifejlete sokkoló… Kötelező olvasmány minden elvált szülő számára.

Ve svém první románu pro mládež kombinuje známá autorka prvky fantasy s dobrodružným příběhem a alternativní historií. „Opravdu jsem v naší koupelně viděl lišku?“ pomyslí si třináctiletý Eda, když se mu zvíře poněkolikáté mihne před očima. Se sestrou Zuzkou, svým dvojčetem, políčí na šelmu granule. Ráno je v koupelně čeká další překvapení. Granule jsou pryč a v podlaze zeje veliká hluboká díra. Když do ní Zuzka vleze, najednou se kamsi propadne a Eda musí za ní, aby jí pomohl ven. Netuší, že se ocitli v tunelu vedoucím do jiné doby. Po pražských silnicích duní ruské vojenské kolony, ale děti se vojáků bát nemusí – staly se neviditelnými. Z náhodně získaných novin pak zjistí, že je 22. srpna 1968. Děti se rozhodnou vyhledat babičku, která celý život bydlí na stejné adrese. A když ji najdou, začíná dobrodružství, v němž se dostanou k lidem, o jakých dosud četli jen v učebnicích dějepisu, a na místa, kam se jen tak někdo nepodívá. Co kdyby se jim podařilo změnit běh dějin? Pomůže jim liška? Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury České republiky.

V novém románu Petry Hůlové Zlodějka mýho táty nesnáší desetiletý Miky střídavou péči, nové sourozence a mobilové dny macechy, co podle Mikyho jemu a jeho bráchům ukradla tátu. Naštěstí existuje virtuální platforma plná reálných vrstevníků v podobné situaci a ve společném přesvědčení, že mají právo vyklouznout ze střídavé pasti. Mikiho sebelítost v nebezpečném koktejlu s odhodláním zvrátit situaci za každou cenu vede k nezvladatelné nenávisti, jež systematicky ničí život a veškeré vztahy především jemu samému. Nejde se s knihou neptat, kde začínají a končí naše práva na cokoliv, či jak komplikované břemeno vztahů dokážeme unést. Petra Hůlová opět suverénně vládne slovem, ve svém světě na prahu katastrofy klade čím dál nepříjemnější otázky a rozhodně nenabízí jednoznačné odpovědi.

A ?narratív monológ formájában megírt regény nélkülözi a kerettörténetet, központi figurája egy sikeres másodvonalbeli írónő, aki erotikus ponyvaregényeket ír. Az ő gondolatfolyama tárul elénk egy véget nem érő monológban élete fájdalmas csomópontjaival, személyes válságával. A borgőzös, keserédes, áradó szövegben nehezen válik szét jelen és múlt, valóság és álom, megtörtént és elképzelt, tudatos és tudattalan, reflexív és ösztönös. Ebben az állandó szürkés ködben a tárgyak, a jelenségek és a történések lebegnek, elveszítik kontúrjaikat, és egymásba olvadnak, átjárhatóvá válnak, montírozódnak. Az ember-, lélek- és emlékszilánkok szétszóródnak, ragasztásra várnak, némelyik szelekcióra, söprésre, vagy a megfelelő kukába. Petra Hůlová 2002-ben egyik pillanatról a másikra robbant be az irodalmi köztudatba Nagyanyám emlékezete című regényével, amely az évtized egyik legolvasottabb cseh könyve lett. Magyarul 2004-ben jelent meg, majd egy év múlva a Homályos üvegen át követte. A Mostoha sors az írónő legszemélyesebb, legintimebb írása. „A Mostoha sorsban a cselekményt úgy kell keresnünk, mint az óceán alatti olajmezőket, meddő kőzet helyett azonban nyelvi, képi és tematikus gyöngyszemekre, nem mindennapi asszociációkra bukkanunk. (…) A könyv élő bizonyítéka annak, hogy Petra Hůlová tehetsége kéz a kézben jár az ötletességgel, a szorgalommal és a fegyelemmel.” (Klára Kubíčková) „Szerintem ez a vékonyka kis új könyv a legjobb, amit Hůlová valaha is írt.” (Petr. A. Bílek)

Ve svém posledním, tentokrát dystopickém románu Stručné dějiny Hnutí nás Petra Hůlová prostřednictvím vypravěčky Věry, lektorky převýchovné instituce Hnutí, nesmlouvavě a se suverénním tahem uvádí do světa blízké budoucnosti. Ten je podřízen ideologii radikálního humanismu, který lektorka Věra ve své Instituci uvádí do praxe. Věřin popis života v Instituci je zároveň popisem praktik a vzestupu Hnutí, které je odhodláno jednou provždy skoncovat s pohledem na ženu jako na tělo. Hodnota ženy je věcí jejích vnitřních, nikoli vnějších kvalit. Sexuální přitažlivost založená na fyzické atraktivitě a mládí je neetická. Klienty převýchovných Institucí se stávají muži, kteří to nechápou. Zapálená vypravěčka nenechává nikoho na pochybách, že ve jménu tohoto dobra nejsou na překážku ani zcela mimořádné oběti.

Nový, bezpochyby nejosobitější a nejosobnější text Petry Hůlové prakticky rezignuje na vyprávění příběhu a v mnoha ohledech překračuje četná tabu dosud v literatuře ctěná. V monologu autorky, která se bez ohledu na počáteční ambice stane úspěšnou spisovatelkou druhořadé literatury, kráčíme od jednoho bolestného zauzlení k druhému: od rozpadu manželství, přes milostně-nenávistný vztah k vlastním dětem, které jí ani v dospělosti nedokáží odpustit, až k reflexi vlastní tvorby. Reálné se zde stýká s představami a jen zvolna hledáme nitky, podle nichž se ve spleti košatých obrazů dobíráme toho, co je příčinou a co následkem, co neotřele žitou skutečností a co alkoholovým excesem. Tématům, kterých se zde autorka dotýká, se v životě vyhne málokdo. Zřídka je však někdo vyřkne s tak bezohlednou upřímností, s tak jasnou rezignací na konvence a s tak omračujícími jazykovými schopnostmi.

Hrdinka nového románu Petry Hůlové přijíždí do Čech, aby si vydělala. Příběh Olgy je výpovědí o nelehkém životě v cizí zemi. Vyprávění se pokouší vyrovnat se se stereotypy, týkajícími se jak Ukrajinců, českých zaměstnavatelů a neziskových organizací, tak žánru "gastarbeiterského románu", který životy svých hrdinů často redukuje na boj za slušnou materiální existenci a rodinné štěstí. V lehce ironickém tónu jsou zde zobrazováni všichni zúčastnění. Hlavní hrdinka není barvotiskovou obětí "zlých Čechů", ale živou bytostí s vůlí řídit svůj osud navzdory podmínkám, v nichž žije. Prostřednictvím Olžina příběhu poznáváme jak její minulost na Ukrajině, tak širší komunitu pražských imigrantů. Nakonec je ovšem všechno ještě trochu jinak, než si čtenář po celou dobu mohl myslet...