Jindřich Karásek

Překlad tří kratších a relativně přístupných textů J. G. Fichta, které proto mohou sloužit jako úvodní texty do Fichtovy filosofie obecně a zvláště pak k četbě základního Fichtova textu Základ všeho vědosloví. Spis O pojmu vědosloví neboli takzvané filos

Osmý svazek dějiny filosofie zahrnuje filosofy od Francise Bacona po Spinozu (Galileo Galilei, René Descartes, Blaise Pascal, Thomas Hobbes a další).

Kniha obsahuje překlady recenzí od nejvýznamnějších autorů německé klasické filosofie – Fichta, Schellinga a Hegela. Kromě toho obsahuje také překlad Fichtova spisu Anály filosofického tónu, v němž v rámci reakce na recenzi své knihy Základ přirozeného práva podrobuje ironické kritice dobovou recenzní praxi. Kniha je opatřena úvodní studií Jindřicha Karáska a jmenným rejstříkem.

Rozdíl mezi starověkou a středověkou filosofií a filosofií po Descartovi bývá obvykle spatřován v tom, že ve starověké a středověké filosofii nenajdeme pojem, který by přesně odpovídal našemu pojmu vědomí. Tento náhled je ovšem správný jen částečně. Jednak se totiž interpreti a komentátoři starověkých autorů nerozpakují používat termín vědomí v rámci svých výkladů, jednak je pojem vědomí zatížen mnohoznačnostmi, které již samy o sobě neumožňují provést v této věci definitivní rozhodnutí. To dokládá i tato kniha. Sedm esejů, které ji tvoří, se zabývá různými přístupy k vědomí předloženými ve třech klíčových obdobích v raně novověké filosofii, v německé klasické filosofii a v současné analytické filosofii.

Záměrem předložené publikace je objasnit Schellingovu koncepci přírody, jak ji vypracoval v rámci svých soukromých přednášek, konaných ve Würzburgu v roce 1804. Svůj výklad přírodních fenoménů vsazuje Schelling do rámce spinozovsky inspirované ontologie absolutní substance. Aktuálnost takto metafyzicky koncipované filosofie přírody lze spatřovat v jeho úvahách o organismu, jenž tvoří její centrální pojem, a proto je mu v publikaci věnována největší pozornost.

Kant upozornil na to, že sebevědomí představuje významný fenomén při zodpovězení otázky, co je člověk. Hegel v návaznosti na Fichta rozšiřuje výklad tohoto fenoménu o úvahy postihující jeho intersubjektivní dimenzi, jež se rozvíjí v rámci toho, co Hegel označuje jako pohyb uznání. Na začátku tohoto pohybu proti sobě stojí dvě individuální sebevědomí. Aby k tomuto pohybu mohlo dojít, musí být sebevědomí jako takové již konstituováno. Na průběh této konstituce, jak ji Hegel analyzuje v kapitole Síla a rozvažování ve své Fenomenologii ducha, se zaměřuje předložená práce. Základní pohyb, který vědomí při této konstituci sebe sama jako sebevědomí realizuje, lze popsat jako cestu z vnějšku poznávaného světa přírodních fenoménů zpět do vlastního nitra. V rámci tohoto pohybu dochází k překonávání rozdílu, jejž vědomí klade mezi sebe a jím poznávaný vnějšek. Jakmile je tento rozdíl překonán a stane se rozdílem, jenž žádným rozdílem není, jak zní Hegelova často opakovaná formulace, pochopí podle Hegela vědomí, že nitro, které se domnívalo odhalovat jako nitro přírodních fenoménů, bylo jeho vlastním nitrem. Hegel tento stav popisuje metaforou opony: opona je roztažena a nitro zří jen do sebe sama.

Problematika vědomí a vědomí sebe sama jakožto jeho základu je jedním ze stěžejních témat německé klasické filosofie. Jako základní struktura vědomí je pochopena relace, v rámci které se subjekt vědomí vztahuje prostřednictvím mentální reprezentace (představy) k objektu. V knize jsou analyzovány různé způsoby, v nichž byla tato bazální struktura zkoumána a dále rozvíjena. Již Kantův předchůdce Christian Wolff pochopil, že základním momentem této struktury je diference subjektu a objektu vědomí. Bezprostřední Kantův následovník Karl Leonhard Reinhold učinil tuto diferenci součástí věty, která se měla stát východiskem pro výklad veškerého vědění. Diference se tak stala principem vědomí. Tato okolnost byla však vnímána jako problém mysliteli, kteří následovali po Reinholdovi a snažili se rozvrhnout koncepce vědomí, v nichž by byla tato diference překonána, a to při východisku ze základní formy vědomí, jíž je sebevědomí. Za vrcholnou podobu tohoto teoretického úsilí lze považovat Hegelovu Fenomenologii ducha.